Afghánistán, mýtus strategické perly

Aneb proč odchod z Afghánistánu nezmění důvěryhodnost USA v očích spojenců...

Stahování USA z Afghánistánu, zejména pak v kontextu posledních dní, kdy nečekaně rychle padla centrální kábulská vláda, doprovází řada úvah nad širším významem této velmi dlouhé epizody mezinárodních vztahů. Často zaznívá i názor, že USA díky opuštění Afghánistánu ztratí důvěru spojenců a respekt protivníků. Tento argument v zásadě říká, že ochota USA opustit Afghánistán a nepřímo tak umožnit nástup Tálibánu ukazuje na americkou slabost a nedůvěryhodnost ve vztahu ke spojencům. Jenže tenhle názor je zcela mylný.

Proč? Stoupenci této teze vycházejí z toho, co bych nazval anti-realistickým „reputacionismem“. Tedy z přesvědčení, že pokud určitá mocnost dopustí ztrátu vlivu byť i ve strategicky nevýznamné oblasti, okamžitě to ostatní hráči vyhodnotí jako její slabost a pokusí se této slabosti využít. Naopak spojenci takové mocnosti se (prý) musí obávat, zda jsou existující spojenecké závazky vůbec ještě platné. K tomuto pohledu lze mít řadu výhrad. A v kontextu Afghánistánu jsou podobné teze jen těžko obhajitelné, protože zcela pomíjí řadu kontextuálních faktorů. 

V první řadě zcela přehlíží, že USA stály za Afghánistánem téměř dvacet let. Téměř dvacet let byly USA ochotny finančně dotovat afghánskou vládu, jakož i riskovat životy svých vojáků. Dvě dekády opravdu nejsou málo. Naopak, je to až strašidelně dlouhý časový úsek. Že americkou přítomnost vzala část afghánských elit jako časově neomezený bianco šek, je problémem především afghánských elit (a díky nim teď i řady obyčejných obyvatel Afghánistánu). Pokud se za dvacet let nepodařilo vybudovat dostatečně silnou afghánskou armádu, k čemu by byly další dva, tři, či čtyři roky? Nebo měla být přítomnost a finanční podpora USA a jejich spojenců časově neomezená? Pokud ano, potom by ale měl existovat dobrý argument ve prospěch toho, že je Afghánistán jedním znejvýznamnějších bodů na geostrategické šachovnici světa. 

Jenže nesmírně chudý Afghánistán není nějakou „geostrategickou perlou“, jejíž ovládnutí významně ovlivní širší rovnováhu sil. Naopak, Afghánistán je spíše černou dírou na peníze i životy. Ostatně nebyly to primárně geopolitické či geoekonomické ohledy, které vedly k americké intervenci a sesazení Talibanu před dvaceti lety. Kdyby nebylo jedenáctého září, nikdo soudný by zřejmě v Afghánistánu intervenovat nechtěl.

Z geopolitického pohledu byl Afghánistán pro USA především distrakcí od toho podstatného – tj. od zadržování rychle rostoucí a stále více asertivní Číny. Prosperující a technologicky mocně sprintující Čína bude příštím geopolitickým vyzyvatelem USA, ne skupinky chudých a pologramotných povstalců v afghánských horách. Ano, i tyto skupinky mohou být bezpečnostní hrozbou, jenže závažnost této hrozby je o několik řádů nižší, než závažnost hrozbyvyrůstající na základech ohromné ekonomiky a vědecko-technologického potenciálu. Ti, kteří nyní říkají, že stažení USA z Afghánistánu podrývá americkou důvěryhodnost vůči např. Taiwanu, či Koreje, jako by nechtěli vidět, že každá miliarda utopená v Afghánistánu je miliardou, která chyběla achybí americkému námořnictvu v Pacifiku. Zkrátka, zdroje nejsou neomezené ani v USA.

Připomeňme, že USA trápí poměrně velký dluh, jakož i řada vnitřních problémů, které nepůjde řešit bez dostatečného finančního rámce. Jak ale najít zdroje, když Američané na válku v Afghánistánu mezi lety 2001 a 2019 včetně rozvojové pomoci utratili přes 800 miliard dolarů? Opravdu by bylo racionální prodloužit angažmá v Afghánistánu o dalších několik let a utratit další desítky nebo stovky miliard dolarů?

Tvrdím, pro někoho možná trochu paradoxně, že zabřednutí USA v Afghánistánu nahrávalo mocenským ambicím Číny. Být čínským stratégem, přál bych si, aby Spojené státyv Afghánistánu zůstaly mnoho dalších let a utopily tam další miliardy dolarů. 

Co je však ještě podstatnější, je chybou myslet si, že americké stažení z Afghánistánu něco říká o ochotě USA bojovat za Taiwan či Koreu. Tyto země mají zcela jiný strategický význam než chudý Afghánistán a mají i výrazně odlišný (rozuměj, velmi proaktivní) přístup k budování vlastní armády. To neznamená, že je USA budou opravdu bránit, nelze si však myslet, že americké stažení ze strategicky nevýznamného Afghánistánu předznamenává, jak moc by byly USA ochotny krvácet pro strategicky mnohem významnější a vojensky mnohem silnější spojence. Pokud bychom z působení USA v Afghánistánu mohli něco odvodit, pak spíše to, že Američané jsou ochotní obětovat obrovské finanční sumy a nemálo lidských životů ve prospěch velmi nespolehlivého a strategicky nevýznamného spojence. Jestli lze toto vnímat jako náznak úpadku síly USA, pak jen v tom smyslu, že USA chybí schopnost cost-benefit analýzy.

Uvědomme si, že není v silách USA zajišťovat bezpečnost všem svým spojencům. USA mohou tu v menší, tu ve větší míře doplnit úsilí svých spojenců a tím posílit jejich bezpečnost. Základní vklad a úsilí ale vždy musí vycházet právě od jednotlivých spojenců. Kdyby USA z Afghánistánu neodešly, vyslaly by tím velmi nebezpečný signál, že se místní spojenci vlastně ani nemusí snažit, že budou vždy zachráněni. To by byl morální hazard a velmi rychle by to mohlo vést k vyčerpání amerických sil i vůle působit ve prospěch svých spojenců.

USA se do Afghánistánu dostaly po 11. září – těžko jim to vyčítat. Těžko také USA vyčítat, že se usilovně snažily pomáhat místní vládě. Američané a jejich spojenci jistě učinili řadu chyb, ale rozhodně je (nás) nelze kárat za nedostatek snahy a vytrvalosti. Jestli něco lze kritizovat, pak spíše to, ževytrvalosti bylo na naší straně až příliš. Pád vlády v Kábulu nepadá na bedra USA, nýbrž na bedra afghánských elit. To neznamená, že Afghánistán není i naším fiaskem. Jde ale o fiasko “nation-buildingu”, nikoli o fiasko stran spojeneckých závazků.