ECR Party’s multilingual hub for Centre-Right ideas and commentaryCzechSílící společenská krize ukazuje, že konzervativní postoje jsou potřeba víc než kdy dřív. Migrace, kulturní proměny a nástup nových ideologií volají po rozumných konzervativních politicích, kteří dokážou vrátit politiku rozumu. ...
Sílící společenská krize ukazuje, že konzervativní postoje jsou potřeba víc než kdy dřív. Migrace, kulturní proměny a nástup nových ideologií volají po rozumných konzervativních politicích, kteří dokážou vrátit politiku rozumu. Přitom je však stejně tak nutné varovat před těmi, kdo si konzervatismus ohýbají pro svůj osobní užitek a posouvají jej do radikálních pozic, kde rozhodně nemá své místo.
Samozřejmě je jasné, že konzervatismů je tolik co konzervativců. Nemůžeme však ignorovat snahy tlačit pravicovou politiku do extrémních pólů, ofenzivních a agresivních řešení, která mají stejně jen krátkodobou trvanlivost. Tento přístup, jenž si dovolím nazývat agresivním konzervatismem, je dnes nejvíce vidět na americké scéně u Donalda Trumpa, v Německu u AfD a v českém případě například u Václava Klause staršího. Agresivní konzervativci jsou tak posedlí svým nepřítelem, tj. radikální levicí či postmoderními trendy, až zcela zapomínají na radikalizaci vlastní. Jak na americké, tak na české scéně vidím hned tři vážné problémy takto agresivního konzervatismu: útok na vlastní demokratické instituce, reakci na pandemii Covid-19 a konečně radikální rétoriku a neustálé kopání do soupeře. Ve všech těchto bodech agresivní politici srážejí konzervatismus do propasti.
Možná nejzávažnějším bodem jsou útoky na vlastní instituce. Ne mnoho opravdových konzervativců sdílelo vyložené nadšení nad výhrou Donalda Trumpa v roce 2016. Většina konzervativních myslitelů, kteří byli na počátku ze vstupu newyorského showmana do Bílého domu v rozpacích, dnes uznává, že Trump si nakonec v mnoha politikách vedl velmi slibně, někde dokonce lépe než jeho předchůdci (podařilo se mu třeba prosadit mimořádně velký daňový balíček, který oživil ekonomiku). Trump zcela jistě nepřinesl jadernou válku ani jinou pohromu v domácí ani zahraniční politice, jak apokalypticky předpovídali jeho zarytí odpůrci. Jeho chování – především po nedávné prohře ve volbách – však zanechává těžké rány, a je potřeba jej odsoudit.
Zaprvé je to zcela nepochopitelné popírání výsledků demokratických voleb, které zašlo do nejkrajnější ubohosti a vyvrcholilo útokem radikálních vetřelců na Kapitol. Trumpovy dezinformace o ukradených volbách dovedly zmanipulovanou lůzu k ostudnému nájezdu na symbol, který představuje majestát jedné z nejstarších demokracií na světě. Byl to výsledek dvouměsíčního Trumpova agresivního přesvědčování o volebním podvodu, který se bohužel nedočkal odsouzení od autorit v Republikánské straně. Její významní aktéři měli na Trumpa tlačit, aby jako všichni jeho předchůdci uznal volby a až poté přešel k žalobám. Každý má právo na legitimní námitky vůči volebnímu procesu, jako toho využil v roce 2000 Al Gore v případě kontroverzního sčítání na Floridě. Je ovšem nepřijatelné označovat volby za největší podvod přes rozhodnutí soudů. Při pohledu na americkou historii je z toho člověku hodně smutno. Kandidáti od počátku vždy uznávali výsledek voleb, neboť nad soukromým zájmem převážil zájem celé země. Když George Washington opouštěl svůj úřad, byl si vědom své zodpovědnosti. Ve svém poselství na rozloučenou varoval před zneužitím veřejné moci a apeloval na morálku. I další Otcové zakladatelé si byli vědomi důležitosti institucí a jejich obrany před zneužitím moci. Ochrana institucí je základem konzervativního myšlení. Uznání porážky patří k základním principům demokratického světa a západní civilizace. Poklidné předání moci musí být nejvyšším principem každého demokrata bez ohledu na stranickou příslušnost a její pošlapání je v demokratické zemi pravděpodobně tím největším hříchem.
Dnes se ale tento argument v Republikánské straně trochu vytrácí. Trump dal mnoha konzervativcům naději a pocit uspokojení z boje za tradice a hodnoty západní civilizace. Když člověk sledoval běsnění médií, proměnu univerzit, politiku identit a další výstřelky nové levice na Západě, pak pochopitelně mohl v Trumpovi vidět člověka, který se tomu staví do cesty. Pokud je cílem jakékoli skupiny (v tomto případě nové levice) pošlapat stávající instituce, je nutné se proti tomu postavit. Stejně důležitou povinností je však pro konzervativce ohradit se proti útokům na instituce jiné, a sice na demokratické volby a státní úřady. Není přece možné varovat před rozpadem Západu a současně ignorovat Trumpovu ofenzivu proti naprosto legitimním volbám, zvláště když neexistuje jediný relevantní důkaz o zfalšování jejich výsledku.
Od Trumpa podobné pokusy zamrzí, zvlášť když se jako první prezident odmítl zúčastnit inaugurace nastupujícího prezidenta. Problém však vidím u uznávaných konzervativních autorit, které se ho v této věci otevřeně zastávají. Na konzervativním sjezdu Turning Point America, kde ještě před útokem na Kapitol vystoupily osobnosti jako Dennis Prager nebo Tucker Carlson, zaznělo odsouzení šíleností dnešní nové levice, ale nedošlo k žádnému odsouzení chování Donalda Trumpa, což ještě umocnilo pozvání Trumpa juniora. Američtí republikáni se tímto značně posunují od pravých konzervativních hodnot směrem k „trumpismu“, jenž však nemá s rozumným konzervatismem nic společného. Pokud někdo myslí boj za záchranu západní civilizace vážně, nemůže uhýbat před neustálou palbou na státní instituce. Tak jako se konzervativní kruhy tvrdě staví proti šílenostem organizací, jako je Black Lives Matter, a jejich nápadu omezit prostředky pro policii, musí se stejným nasazením zakročit proti opakujícím se atakům Donalda Trumpa na tajné služby, volební orgány nebo uznávaného epidemiologa Anthonyho Fauciho.
Druhého velkého přešlapu se agresivní konzervativci dopouštějí v jejich reakci na současnou pandemii Covid-19. Nic v uplynulém roce nerozdělilo společnost zprava i zleva tak jako příchod koronaviru. Frustrace, rozpolcení a hněv ve všech koutech světa jsou pochopitelné. Od konzervativců by však člověk očekával zásadovost a lpění na hodnotách. Agresivní konzervativci se bohužel rozhodli pro radikální postoje, nad kterými musí rozum stát.
Začněme znovu u Ameriky, kde řada lidí v konzervativním táboře Covid-19 nešťastně zlehčovala či popírala. Jedním z nich byl Dennis Prager – zakladatel známé Prager U. Tato platforma bývá nesprávně nálepkována jako šiřitel krajně pravicových či nenávistných příspěvků. Přitom v ní figurují autority jako respektovaný historik Niall Ferguson, komentátor Ben Shapiro nebo psycholog Jordan Peterson. Tyto osobnosti se pokoušejí vtáhnout mladé lidi do politiky a inspirovat je konzervativními hodnotami, jako je úcta k západní demokracii. Nicméně v případě Covidu Dennis Prager přestřelil. Od počátku pandemie odmítá jakákoli opatření, jejichž cílem je snížit počet obětí. Jeho argumentem je historický příklad reakce USA na nečekaný příchod tzv. hongkongské chřipky na konci 60. let 20. století, kdy vláda i přes tisíce obětí nijak neomezila svobodu obyvatel. „V roce 1969 umřelo 100 000 Američanů na hongkongskou chřipku. 100 000! A žádný lockdown se nekonal. Nebyly žádné zákony o (ne)opouštění svého domu. Nebyly žádné zákony na to, kam můžete jít,“ prohlásil Dennis Prager v podcastu.
Fakt, že Spojené státy tehdy reagovaly jinak, přece neznamená, že to bylo správně. Nemůžeme se odvolávat na židovsko-křesťanské hodnoty, a vzápětí fakticky podporovat strategii ponechání nemocných napospas osudu. Jistěže tento přístup získává spoustu fanoušků, obzvlášť těch, kteří zažívají silnou frustraci kvůli lockdownu. Někteří přišli o práci, jiní se potýkají s psychickými problémy. Touha po svobodě je legitimní, stejně jako konstruktivní kritika federální vlády nebo jednotlivých států za jejich zvolenou strategii. Ale bezhlavé popírání Covidu či banální srovnávání nemoci s chřipkou konzervativnímu táboru dlouhodobě nijak nepomohou. A už vůbec není přijatelné vyzývání k neposlušnosti vůči nařízením, tím se kritici jen diskreditují. V mediálním prostoru budou postupně zařazováni do krajní pravice, seriózní debata tím skončí a s ní bohužel i rozumný apel na obranu západních hodnot.
V Evropě se v tomto ohledu agresivní konzervatismus šířil neméně rychlým tempem. AfD v Německu přirovnává opatření omezující svobodu k nacistickým praktikám. Někteří poslanci se aktivně účastní demonstrací proti schváleným opatřením. Bývalý předseda AfD Alexander Gauland nazývá vládní omezení diktaturou („Corona-Diktatur“). Od AfD to však tolik nepřekvapí, pokud čtenář zná i jejich ostatní stanoviska a výroky. U nás to do nejkrajnějšího konce dotáhl Václav Klaus starší, který se ve svém odporu proti vládním nařízením hrdě dostal do rozporu se zákonem. Už měsíce vyzývá k občanské neposlušnosti a odmítá dodržovat vyhlášku o povinném nošení roušek. Zde je potřeba podotknout, že je zcela legitimní a pochopitelné kritizovat vládu za její chaotické vládnutí. Vláda ve druhé vlně naprosto selhala. To ovšem nemůže znamenat, že občan nebude dodržovat zákony, které se mu znelíbí. Není tohle ještě větší útok na tradiční instituce, jako je právní řád? Výsledkem může být opět jen vlastní diskreditace a vyprázdnění vážného varování před levicovými tendencemi v západním světě. Když se může střílet do principu právního řádu, k čemu je potom konzervatismus?
V druhé částí článku, která výjde už tento týden, se dále dočtete, kde autor Nikolas dohnal spatřuje další problémy dnešního konzervatismu a jaké je řešení těchto problému.
Související