ECR Party’s multilingual hub for Centre-Right ideas and commentaryCzechPrvní měsíce Bidenovy administrativy naznačily, že kontinuita s Trumpovou administrativou v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky je velká. ...
Dokládá to i přechodná národní bezpečnostní strategie (Interim National Security Strategic Guidance) vydaná prezidentem pro období před schválením standardní nové národní bezpečnostní strategie.
Rusko je považováno za rivala rozhodnutého posilovat svůj globální vliv a působit negativním způsobem na světové scéně. Čína je pojímána jako jediný rival schopný účinně kombinovat ekonomickou, diplomatickou, vojenskou a technologickou sílu s cílem trvale zatěžovat stabilitu a otevřenost stávajícího mezinárodního systému. Bidenova administrativa vyjadřuje odhodlání přistupovat k Číně z pozice „síly a sebevědomí“. Jde o jazyk v podstatě stejný jako v národní bezpečnostní a obranné strategii Trumpova období.
Podobnost přístupu obou administrativ nepřekvapuje. Rusko, Čína, Írán i Severní Korea se nijak zásadně nezměnily. Bidenova administrativa navíc zdědila rozpočet na obranu a diplomacii od své předchůdkyně. Rozpočtové změny reflektující případnou změnu strategie mohou spatřit světlo světa až v roce 2022.
Kontinuita v koncepčních dokumentech a prvotních krocích administrativy ovšem neznamená, že by již více než rok nebyly vedeny konceptuální debaty naznačující možný posun v přístupu Spojených států ke globální politice.
Oprávněnost finančních, technologických a obchodních sankcí vůči Rusku není nadále zpochybňována. Rusko si od anexe Krymu v roce 2014 o pokračování sankcí ostatně několikrát samo řeklo. Například bezskrupulózně vedenou vojenskou kampaní v Sýrii, pokusy o ovlivňování amerických voleb i kybernetickými útoky. Uvolnění sankcí není proto na pořadu dne. Zároveň ovšem američtí stratégové poukazují na to, že sankce jsou vždy součástí tzv. donucovací politiky, jejímž cílem je změna chování nepřítele. K ní od anexe Krymu evidentně nedošlo. Je proto čas se zamyslet nad něčím novým, co bude mít na chování Ruska větší vliv. Otázka, co by to mělo být, aktuálně visí ve vzduchu.
Ani ve vztahu k Číně není zpochybňován Trumpův tvrdý kurz jako takový. Demokratičtí kritici Trumpově administrativě spíše vyčítali, že konfrontační přístup nebyl dostatečně komplexní a plánovaný pro střednědobý horizont. Ekonomická válka s Čínou byla podle nich až příliš zaměřena na snížení obchodního deficitu. Zatímco Trumpova administrativa preferovala bilaterální spojenectví se sousedy Číny, Bidenova administrativa se vyslovuje pro obnovu regionální spolupráce v rámci ASEAN, Transpacifického partnerství a EU.
Bidenova administrativa klade důraz na komplexní budování vlastní obranyschopnosti. Od předchůdkyně přebírá nekompromisní ochranu amerických technologií. Nový akcent klade na odolnost vzdělávacího, zdravotního a environmentálního systému, čímž předsouvá tyto oblasti před Trumpův důraz na návrat výrobních kapacit zpět do Ameriky. Vše zní logicky, ovšem důraz na vlastní obranyschopnost v sobě skrývá úskalí změny bezpečnostně-politického paradigmatu, které by nás mělo enormně zajímat.
Posun v pojímání vlastní obranyschopnosti se může dotknout významu obrany nejmenších spojenců.
Koncepce minulé administrativy byla postavena na tom, že „USA nemohou ztratit Tallinn, protože pak by riskovaly ztrátu Varšavy“. Ztráta Varšavy by pro Ameriku znamenala hrozbu ztráty Tchaj-peje, Tel Avivu či Tokia. Úhelným kamenem bylo přesvědčení, že rivalové Ameriky na samém okraji americké vlivové zóny nevystavují zkoušce jen odhodlanost USA, ale zejména jejich důvěryhodnost i pro nejmenšího spojence. A důvěryhodnost je hodnotou sama o sobě. Tento typ myšlení vyústil v postupné posilování „Evropské odstrašující iniciativy“. V rámci ní USA dávají kromě vojáků každoročně i miliardy dolarů na ochranu východního křídla NATO, kam patří i Česká republika.
Nový přístup k vlastní obranyschopnosti může význam malých spojenců pro USA změnit. Michael Mazarr, ředitel Programu doktríny a strategie společnosti RAND Corporation, která pracuje na přímé zadání Pentagonu, upozorňuje, že pro USA není hlavním nebezpečím vojenská hrozba ze strany Ruska a Číny, nýbrž klimatická změna, kybernetické útoky a manipulace americkým veřejným míněním. Proto by USA měly adekvátně investovat nejen do vojenských kapacit zaměřených na vedení války ve vzdálených oblastech, ale též do zvládání těchto nových hrozeb.
Rusko a Čína sice nadále představují nebezpečí, ale vítězství nad nimi ve válkách není pro USA rozhodující. Zaznívá i teze, že rovněž z prohrané války o území bezprostředně přiléhající k území rivala může Amerika vyjít vítězně, udrží-li si vlastní silnou obranyschopnost.
Takové myšlení může být potenciálně nesmírně závažné právě pro malé spojence na rozhraní vlivových zón. V lepším případě to znamená, že zabezpečeni zůstanou smluvní spojenci a vše ostatní může být obětováno. Chráněno americkou silou by tak nadále byli Pobaltí či Tchaj-wan, nikoliv ale Gruzie a Jihočínského moře. V horším případě by mohly být necháni napospas svému osudu i malí smluvní spojenci.
Mazarrova argumentace není ojedinělá. Je ve shodě s hlasy dalších expertů či členů Kongresu, kteří vyčítají stávající obranné strategii „posedlost“ vzdálenými regionálními riziky. Argumentace postavená na přesvědčení, že rivalita USA s Ruskem a Čínou bude rozhodujícím způsobem ovlivněna schopností každého z konkurentů udržovat sociální, ekonomickou a technologickou dynamiku a zachovat silné a udržitelné finance, zní logicky. Mnoha lidem žijícím mentálně v postmoderním světě, kde spolu válčí pouze myšlenky a technologie, zní bezpochyby atraktivně.
Bidenova administrativa je teprve v prvním roce vládnutí. Nelze proto zatím s jistotou stanovit, zda se výše naznačená změna v přístupu ke spojencům prosadí. Pro státy v reálném (nikoliv postmoderním) světě, za jejichž hranicemi je shromažďována z mnoha hledisek sice nemoderní, přesto však vysoce relevantní vojenská síla, musí být přibývající hlasy tohoto druhu každopádně varovným signálem.
Rivalům typu Ruska a Číny není Evropa schopna čelit sama. Plíživému náznaku amerického izolacionismu je proto třeba z druhé strany Atlantiku aktivně čelit. Nikoliv ovšem salónní kritikou. Evropa se musí vzdát eurocentrismu v globální politice. Příležitostí k tomu je i probíhající proces, který má v příštím roce vyústit v nový Strategický koncept Severoatlantické aliance. I když primárním úkolem NATO musí zůstat obrana evropského teritoria, je třeba zároveň akceptovat, že se Aliance musí stát součástí globální strategické odpovědi na souběh nebezpečí pocházejících od obou nejsilnějších systémových rivalů, Ruska a Číny.
Hlavní garant bezpečnosti NATO, americká armáda, je čím dál více přetížená. Spojené státy nikdy nepustí nebezpečí Ruska ze zřetele, obrana Evropy vždy bude mezi prioritami USA. Evropané však budou muset převzít za odolnost vůči Rusku mnohem větší díl odpovědnosti. Řešením není vytvářet „evropskou armádu“, nebo dosáhnout nějaké mytické „strategické autonomie“.
Jde o to navýšit podstatně evropskou úroveň ambicí v rámci NATO. Realita je taková, že většina bojových brigád NATO není amerických, ale evropských. Evropané je ale nejsou schopni nasadit daleko za svými hranicemi a udržet je tam v bojové pohotovosti. Evropa zaostává v oblasti bojové podpory, chybí potřebná logistika i zdravotnické zabezpečení. Obě alianční mise v Iráku by bez americké podpory zkolabovaly a totéž platilo pro Afghánistán. To je třeba změnit. Stejně tak musí evropští členové NATO více investovat do námořnictva. Rusko totiž promyšleně využívá přetíženosti námořnictva USA a postupně v tichosti obkličuje NATO ve Středomoří, Černém moři i Severním ledovém oceánu.
Právě příprava nového Strategického konceptu NATO je příležitostí ke kodifikaci skutečně komplementárního přístupu spočívajícího v dělbě práce mezi Evropou a Amerikou.
Související