Americká média: svět, jaký by měl být

Americká média se pasovala do role zvěstovatele "správných zpráv" a jsou ochotna se přitom i znemožnit....

V závěru americké volební kampaně začaly sociální sítě s čím dál větší frekvencí opatřovat posty prezidenta Trumpa a jemu blízkých lidí varovnými cedulkami ve smyslu, že tento post obsahuje neověřené nebo nepravdivé informace. V televizích se tato sdělení začala objevovat v „chyronech“ (takových těch páskách na dolní straně obrazovky, kde běží text). Nejvíc však veřejnost zaujalo, když některé zpravodajské stanice krátce po začátku prezidentovy čtvrteční tiskové konference ustřihly její přímý přenos s tím, že prezident šíří lži. Některé diváky tím nadchly nejen v USA. Například politik ODS Pavel Novotný ho chválil: „Tohle bych chtěl jednou zažít u nás. Až bude Ovar (zase) lhát,“ napsal na Twitteru.

Je to povážlivá reakce. Prozrazuje víru, že my vypínaní nikdy nebudeme, to že budou jen ti druzí. To je postoj nepříliš demokratický či liberální a také, jak by nám mělo napovědět historické povědomí, naivní. Asi bychom se nechtěli dožít toho, abychom říkali, že Novotný už smí svobodně promluvit jen na ruské televizi.

Stranické rozhodnutí

To vypnutí nepřišlo úplně zčistajasna, už na jaře byly televizní stanice pod tlakem, aby vypínaly Trumpovy briefingy ke koronaviru. Ale přece jen vypnout první vystoupení úřadujícího prezidenta po volbách je trochu hodně. Je snad jasné, že je to rozhodnutí stranické. Demokratickému politikovi by to sociální sítě a televize nikdy neudělaly (dnes to možná pro forma nějakému udělají, ale to jen proto, aby zachovaly zdání). Ale zároveň je to rozhodnutí směšné. Kdo bude chtít, podívá se na Trumpův projev jinde – na Fox News a také CNN, které se k blackoutu nepřipojily, anebo na internetu. Žijeme přece v jedenadvacátém století. Tak co se to tu děje?

V květnu, když propukly protesty po zabití George Floyda, se televizní zpravodajství neslo v duchu ujišťování, že protesty jsou nenásilné a rozhodně při nich nedochází k rabování. Ale člověk nemusel prohledávat alternativní zdroje, aby zjistil, že to není pravda. Důkazy byly přímo ve zpravodajství samotném. Reportéři pronášeli svá slova o pokojnosti protestů přímo s požáry a útočícími demonstranty na pozadí záběru. „Chci říci jasně, jak to charakterizuji. Je to převážně protest. Obecně řečeno zde nepanuje nepořádek“ – těmito slovy například popisoval situaci reportér MSNBC v Minneapolis 29. května. Nějakých patnáct metrů za ním hořela budova. V předchozím vysílaní uvedl, že ze svého stanoviště vidí požáry čtyři. V jiných klipech bylo možné zahlédnout i reportéra pronášejícího podobná uklidňující slova, jak sebou bezděky škubne, když v jeho bezprostřední blízkosti zazní výstřel, ale neochvějně pokračuje dál.

Jak mohou inteligentní lidé něco takového dělat tváří v tvář nevyhnutelnému výsměchu, který nemohli nechápat? Byly to výjevy připomínající filmové komedie či legendárního Saddámova mluvčího známého jako „Baghdad Bob“, který do poslední chvíle ujišťoval svět, že pozice iráckých sil je nadmíru výtečná.

Ale postavme vedle toho moment z vysílání stanice CNN 6. října. Moderátor rekapituloval, že Donald Trump, nakažený koronavirem, vyšel na balkon Bílého domu bez roušky. Režisér v tu chvíli vystřídal pohled do studia záběrem Trumpa sundávajícího si roušku. Moderátor přerušil, co právě říkal, a oslovil režii: „Sundejte to. Prosím vás, nedávejte to vůbec na obrazovku. Prosím, sundejte to. Protože to zabije lidi.“

Proč ta infantilita?

Bylo to absurdní. Vždyť v televizním zpravodajství se vysílají kdejaké výjevy od občanských válek a scén zločinu po kaskadérské kousky či vaření nezdravého jídla. Nikdo si přece nemyslí, že jakýkoli výjev, který televize přinese, funguje jako návod, jejž diváci jako v hypnóze bezmocně napodobují. Tím méně chování prezidenta, jehož faktickým tvrzením Američané včetně části jeho voličů moc nevěří a nepovažují ho za vzor v osobním životě. A přece se to stalo. Proč ta infantilita?

Byl to ovšem také jakýsi negativ scén z protestů. Tam slovní tvrzení reportérů jako by měla schopnost negovat vizuální materiál, který mají diváci před očima. Jako by si diváci na pokyn reportéra vypnuli obraz. Tady naopak moderátor CNN předvedl víru v magickou moc pohyblivých obrázků.

Co ty dva výjevy spojuje? Že ta absurdita není selhání, ale záměr. Média vám tímto sdělují správnou linii. Ty silné výrazové prostředky jsou od toho, aby novináři předvedli, jak jsou jí oddáni. Jsou tolik na straně protestů a proti Donaldu Trumpovi, že jsou ochotni se přitom znemožnit, když si to situace žádá. Credo, quia absurdum. Věřím, protože je to nesmyslné. Jaký větší důkaz spolehlivosti chcete?

Takový je vynořující se nový model funkce médií – předvádějí, jak by svět správně měl vypadat. Dávají událostem a osobnostem své imprimatur. Opatřují svět visačkami: správně – špatně, skutečné – neskutečné. Někdy doslova, jako u těch prezidentových tweetů. To je ta přidaná hodnota. Ne proto, že by doopravdy věřila v jejich účinnost. Ani v jejich pravdivost – odůvodnění Twitteru, proč blokoval New York Post a jeho články o laptopu Huntera Bidena, se několikrát měnilo za pochodu. A studie MIT Media Lab ukázala, že se zcela v souladu s fenoménem známým jako „Streisand effect“ viditelnost zprávy New York Post zdvojnásobila. Ale Twitter nebyl nečinný.

Tu změněnou roli bere řada novinářů za svou. Jak si den po volbách všimla na Twitteru komentátorka časopisu Forward: „Tolik novinářů z těch nejprestižnějších médií v zemi tu hrdě tweetuje: Doslova nechápu, jak pro něj někdo může hlasovat. Moji milí novinářští kolegové, poslední čtyři roky jsme měli jeden hlavní úkol, a to právě tohle.“ Nechápat, to je opravdu dost nová a revoluční novinářská ambice.

Návnada pravděpodobnosti

Je to samozřejmě zjednodušený obrázek. Média stále ještě nějaké skutečné zprávy přinášejí. A pokud zkreslují svět, tak jen výjimečně s tak „hrdinským“ nasazením jako v příkladech výše. Dávají přednost formátu, který se více podobá normálním zprávám. Měly by obsahovat aspoň návnadu pravděpodobnosti. Jakou obstarávali třeba všichni ti jmenovaní i nejmenovaní vysocí činitelé, kteří média zásobovali informacemi o údajném ruském spiknutí. Někdy to skončí trapasem. New York Times v roce 2018 zveřejnily článek anonymního autora, kterého charakterizovaly jako „vysoce postaveného činitele administrativy“ (senior administration official). Psal o tom, jak vede odboj proti Trumpovi v jámě lvové. Kdo to je, spekulovali všichni. Poradce pro národní bezpečnost John Bolton? Možná dokonce viceprezident Pence? V minulých dnech, týden před volbami, se odtajnil a vyklubal se z něho zástupce vedoucího kanceláře ministryně pro vnitřní bezpečnost, tedy někdo o několik levelů níže, než si čtenáři mohli představovat. Mnozí čtenáři budou zprávám zdrojovaným od anonymních „vysoce postavených činitelů“ věřit dál, protože jim chtějí věřit.

Zprávy se často opírají o nějakou vnější nezávislou expertní autoritu. Ne vždy lze provozovat tu vrcholnou formu samožeru, když CNN zveřejní jako samostatnou zprávu, že CNN vyhlásilo výsledek voleb. Ta expertní autorita někdy musí aktivně přispěchat na pomoc. Jako když začala média amplifikovat obvinění jedné senátorky vůči soudkyni Barrettové, že výraz „sexuální preference“, který použila, je zastaralý a urážlivý. Administrátoři slovníku Merriam-Webster doslova ten den přidali v on-line verzi hesla preference poznámku v tom smyslu. Proč to dělají, když to každý vidí? Opět – protože rolí médií a institucí katalogizujících informace a znalosti je modelovat a předvádět svět takový, jaký by měl být.

Mohlo to tak být

To všechno lze pozorovat i bez angličtiny u nás. Připomenuté vyznání řeporyjského starosty ukazuje, jak nakažlivé to je. Bylo to možné vidět třeba v kauze údajného ruského agenta s ricinem. Když se ukázalo, že celá věc byla jen virtuální událost, někteří z novinářů, kteří v médiích kampaň vedli, se tvářili, jako by vyústění pro ně nepředstavovalo vůbec žádný problém. Svou novinářskou povinnost splnili tím, že vytvořili paniku sice nepodloženou, ale žádoucím směrem. V sektoru boje s ruskou hrozbou – který dnes už představuje kariérní příležitost pro rostoucí kádr převážně samozvaných expertů – jako by žádná panika nebyla dost přehnaná. Uplatňuje se pravdivostní kritérium „nebylo to sice tak, ale mohlo to tak být“. Kdo nechápe, že takto se jen oslepujeme vůči realistickému posouzení skutečných hrozeb, tomu není pomoci.

V Americe je za tuto formu terapeutické žurnalistiky část konzumentů ochotna platit, takže to bude pokračovat. Ale má to svoje společenské náklady. Například ty, že volební výsledky byly trochu jiné a těsnější, než průzkumy předpovídaly. Protože nelevicoví Američané se už zřejmě bojí být otevření i v anonymních průzkumech a mnozí příslušníci menšin smýšlejí o rasismu jinak, než jak jim to vtloukají do hlavy média den co den.