Čtení pro fajnšmekry

Speculum je dle názoru Romana Jocha nejlepším Preisnerovým dílem politického myšlení. Přinášíme Vám proto jeho recenzi na tuto knihu....

Když mi profesor Miroslav Novák řekl, že se připravuje vydání zatím nepublikovaného díla Rio Preisnera Speculum o českém exilu, které je dle jeho mínění Preisnerovým nejlepším politickým dílem, byl jsem skeptický. Myslel jsem si, že žádné konkrétní Preisnerovo dílo nelze označit jako právě to jeho nejlepší. Ale profesor Novák měl pravdu, Speculum je skutečně nejlepším Preisnerovým dílem politického myšlení. 

Není však ani tak dílem o českém exilu – poúnorovém (1948), posrpnovém (1968) a chartistickém (70 léta), z nichž jako ten nejrozumnější, co se týče politických názorů a reflexe totalitarismu, mu vychází chartistický –, jako spíše o dějinách politické filosofie. V nich mu jako její největší padouch vychází Hegel; a nikoli snad jako padouch, leč jako těžce pomýlený, jenž následná padoušství umožnil, Kant Marx je pak už jen jejich logickým důsledkem, stejně jako totalitarismy 20 století. 

V knize rezonuje motiv, který známe z jiných Preisnerových děl: socialismus vede k totalitarismu; a gnóze versus inkarnace, tj nemámeli ortodoxní křesťanskou víru v inkarnaci Boha v osobě Ježíše Krista, zbývající dějinnou alternativou je pak gnosticismus nutně ústící v totalitarismus. 

Preisner kompiluje postřehy, učení a filosofie mnoha autorů, bez jejichž znalosti čtenář pravděpodobně neví, o čem to vlastně Preisner mluví; z těch týkajících se politické filosofie jsou to klasičtí liberálové Friedrich August von Hayek a ještě radikálnější Ludwig von Mises, a pak filosofové Eric Voegelin a Leo Strauss. Pokud jde o Preisnerovy teologické úvahy, mám dojem, že pro ně je to Hans Urs von Balthasar. Bez znalosti jejich tezí je Preisnerova kniha zřejmě nepochopitelná 

Nebudu zde reprodukovat obsah knihy; je to skutečná tour de force Zmíním jen tři výhrady, které vůči ní mám. 

Za prvé, Preisner po vzoru Strausse a stejně jako Strauss považuje Johna Locka za hobbesiána. Dle Strausse byl Locke, krom toho, že byl prý více propagandista než filosof, v podstatě hobbesián a jeho myšlení bylo hobbesovské, jen se prý snažil svými krycími manévry Hobbese trochu navonět a zkrášlit Hobbesovské čtení Locka je možné, ale stejně tak je možné, jak na to upozornil Straussův žák Harry Jaffa, i aristotelské čtení Locka. V podstatě může být Locke interpretován hobbesovsky i aristotelsky, a dle Jaffy právě aristotelsky četli Locka otcovézakladatelé USA. Dodnes jeden z největších rozdílů mezi „straussiány východního pobřeží“ a „straussiány západního pobřeží“ je ten, že ti první čtou Locka a tedy i založení USA hobbesovsky, zatímco ti druzí aristotelsky. Myslím si, že Preisner měl plné právo přiklonit se ke Straussovu čtení Locka, ale v takto zásadním díle měl zmínit, že není jediné možné, a to ani mezi straussiány. 

Za druhé, v závěru své knihy Preisner obhajuje tezi, že skutečná politická filosofie, aby byla správná, musí obsahovat teologii, konkrétně křesťanskou teologii To považuji za hrubou koncepční chybu. Filosofie je filosofie a teologie je teologie; ta první smí pracovat jen s přirozenými motivy (rozumem), ta druhá má vycházet i z těch nadpřirozených (víry) a pak zvažovat jejich implikace. Politická filosofie tudíž nemůže argumentovat z víry, proto taky neexistuje nic jako „křesťanská (politická) filosofie“ – obdobně jako neexistuje ani „křesťanská fyzika“. Politická filosofie má rozumem stanovit, co je spravedlivé a co je prozíravé. Proto taky nemůže existovat ani „politická filosofie dějin“, která by stanovovala, co je smyslem dějin. Naopak teologie dějin nejen že je možná, ale je i nutná, tj vyslovující odpověď na otázku po smyslu dějin. Souhlasím s tím, že pokud k politické filosofii nepřidáme křesťanskou teologii, nedostaneme celkový obraz pobytu člověka tady na zemi, a že křesťanská teologie může být návodem pro politické filosofy, jak o spravedlnosti a prozíravosti lépe přemýšlet. Jenomže řešením není obě smíchat, sloučit do jedné disciplíny. Spravedlivý režim, který vychází ze správné politické filosofie, může existovat i v nonkřesťanském prostředí. 

Třetí výtka se netýká Rio Preisnera, nýbrž doslovu k jeho knize, který napsal profesor Mikuláš Lobkowicz. Ten o americkém konzervatismu píše, že prý byl „v podstatě především židovským zúčtováním s dříve zastávanými liberálními ideály“. To je nonsens. Kdyby to Lobkowicz tvrdil o americkém neokonzervatismu, bylo by to možné se zamhouřením obou očí akceptovat, ale ani tak by to nebylo přesné. Když to však tvrdí o americkém konzervatismu jako celku, neví, o čem mluví, a zbytečně prozrazuje, že americký konzervatismus nezná. 

Speculum Rio Preisnera je pro fajnšmekry Zřejmě jich mnoho nebude, ale těm, kdo jimi jsou, poskytne požitek, poučení – a místy i pobavení.

Recenzi na stejnou knihu od Jiřího Suka najdete zde.