Cynická zpověď Vladimíra Surkova jako potvrzení ruské podstaty i jako studijní materiál pro českou zahraniční politiku

Vladimír Surkov se vrací na scénu, co to znamená pro Rusko a co pro rusko-české vztahy?...

Iniciativa českého ministerstva zahraničí pozvat ke kulatému stolu zástupce parlamentních stran a zahájit vnitrostátní politické konzultace o budoucnosti česko – ruských vztahů je zcela legitimní. Je bezpochyby správné být připraven a mít v rámci domácího politického spektra prodiskutovány důležité otázky českého národního zájmu.

Tyto konzultace by však za žádných okolností neměly vyústit ve vstřícné kroky České republiky vůči Moskvě. Zaprvé je za stav v česko – ruské relaci, který nastal po vypuknutí vrbětické kauzy, plně odpovědné Rusko. Na řadě přijít s rozumnou iniciativou je tedy Kreml, nikoliv Česká republika. Rusko se Česku zatím odvděčilo za prokázanou agresi jen tím, že Českou republiku zařadilo na seznam nepřátelských států. Moskva nám aktuálně škodí i dalšími nepřátelskými aktivitami např. v obchodní oblasti, nekonečnými hybridními útoky nebo dezinformačními kampaněmi.

V rusko – české komunikaci není v současné době kam spěchat a všichni, kdo se ruskou moderní politikou aktivně zabývají, vědí, že jakákoliv podobná vstřícnost by byla Ruskem vnímána jen jako náš ústupek a naše slabost.

 Rovněž je nutné si na narovinu přiznat, že by se česko-ruské vztahy neměly již nikdy vrátit na falešnou úroveň, jaká existovala před vrbětickým útokem. Ruská teroristická lekce nám totiž poskytla i mimořádnou příležitost se poučit a neopakovat stejné chyby, jakých se Česká republika vůči Rusku dopouštěla po celou dobu své novodobé samostatnosti. Bohužel, nepochybně se na české politické scéně objeví nemálo takových, kteří navzdory konstatovanému budou okamžité „zlepšení“ vztahů s Ruskem prosazovat.

Vladimír Surkov znovu na scéně, tentokrát zatím jen té mediální

V kontextu českých domácích konzultací i s cílem lépe současné Rusko pochopit by neměl být opomenut nedávný rozhovor bývalého klíčového Putinova poradce a rozhodujícího architekta tzv. ruské „demokracie“ Vladimíra Surkova. Tento muž, který je mimo jiné považován za autora myšlenky anexe Krymu nebo dlouholetého koordinátora ruských nepřátelských aktivit na východní Ukrajině, poskytl v těchto dnech moskevské redakci britského deníku Financial Times velice otevřený rozhovor („Předávkování svobodou je pro stát smrtelné“). A přestože se V. Surkov s prezidentem Putinem před několika lety „definitivně“ rozešel, je jen otázkou, zda jsou jím prezentované názory vyslovovány ve shodě s prezidentem, a tedy jen jako pokračování budování prokremelské image, nebo zda se Surkov očekávající v ruské budoucnosti velké změny chystá na své příští uplatnění. 

Na adresu Ruska a jeho podstaty bylo a bude zahraničněpolitickými pozorovateli, komentátory nebo analytiky řečeno hodně. Významnou vypovídající hodnotu však zpravidla mají osobní zpovědi klíčových hráčů, mezi něž Vladimír Surkov bezesporu patří. Míra relevance těchto tvrzení je vždy přesněji odhadována právě v situacích, kdy byla důležitá sdělení poskytnuta nejen osobou zasvěcenou a inteligentní, ale i mimořádně ješitnou, arogantní, tak trochu ukřivděnou, a hlavně čekající na svou další příležitost. Potom můžeme slyšet chladnokrevně přímá slova, která většinou z nejvyšších pater ruské politiky takto přímočaře nezaznívají.

Vladimír Surkov ve své poslední výpovědi mimo jiné srovnává „homogenní“ Sovětský svaz s „rozmanitým“ Ruskem počátku 90. let a přiznává, že SSSR jeho homogennost zničila, avšak následná ruská rozmanitost po rozpadu SSSR postupovala stejným a možný ještě destruktivnějším tempem. Proto bylo podle něj s příchodem Putina nutné dostat „rozmanitost pod kontrolu“ a vytvořit nějaký „kompromis mezi chaosem a řádem“. Surkov neskromně přiznává, že Putin v prvních letech nového milénia vytvořil na území Ruska i na základě jeho osobní iniciativy zcela nový typ státu a nový typ jeho správy (tzv. putinismus). V podstatě zřídil „jednoduchý systém pro zavedení zákona a pořádku“. Ruská domácí opozice byla rozdělena na „systémovou a nesystémovou“.

Systémová opozice je ta, která je plně řízena Kremlem. Podle Surkova se takto koncipovaná opozice „drží daných pravidel, zákonů a ruských tradic a nikdy nesmí působit ve prospěch cizích států“, Navalného „nesystémová“ opozice byla označena za zahraničního agenta, a tak nemá v Rusku co pohledávat: „Navalnyj není přijatelný. Neměl by být součástí ruské politiky. Němci ho milují, ať je zvolen do Bundestagu“.

Žádnou roli zde nehraje prostý fakt, že mocí řízená opozice není vlastně žádnou opozicí. V Rusku byl vybudován systém absolutně nulové opozice, neboť ta „systémová“ je jen divadlo pro ruského voliče v rámci stejně imaginární demokracie a ta nesystémová je umlčována všemi myslitelnými prostředky. Surkov dále obhajuje právo establishmentu určovat ruskému občanovi, co si má ve skutečnosti myslet: „Většina lidí potřebuje, aby jejich hlavy byly naplněny myšlenkami. Nebudete krmit lidi nějakým vysoce intelektuálním diskurzem. Většina lidí jí jen jednoduchá jídla“. Plán na anexi Krymu se objevil v jeho myšlenkách již v době, kdy ještě pracoval pro ruského (nyní opozičního) oligarchu Chodorkovského. V případě Ukrajiny otevřeně potvrdil ruský zájem na konfrontaci s cílem vytvoření konfederace s velkými pravomocemi jednotlivých regionů: „Pokud nedosáhneme tohoto výsledku boj o Ukrajinu bude pokračovat“. Byl v podstatě přijat koncept rozdělení země bez naděje na budoucí euroatlantickou integraci. Surkov rovněž prohlašuje, že je hrdý na to, že mohl být součástí znovudobytí Ukrajiny. Tento proces považuje „za první otevřený geopolitický útok Ruska“ proti Západu.

Nedávný Surkovův rozhovor nebyl jistě jeho prvním ani posledním mediálním počinem s výrazně výbušnou problematikou. Surkov již před léty publikoval na webových stránkách časopisu Rusko v globální politice otevřeně šokují stať, kde mj. tvrdí, že Rusko v roce 2014 opustilo staleté naděje na integraci se Západem a vydalo se na příštích sto let cestou geopolitického osamocení. Podle Surkova však osamělost neznamená úplnou izolaci. Příští Rusko si představuje zhruba takto: „Rusko bude nepochybně obchodovat, přitahovat investice, vyměňovat si znalosti, bojovat (válka je také způsob komunikace), spolupracovat, bude členem organizací, bude soutěžit, vyvolávat strach a nenávist, zvědavost, sympatie, obdiv. Pouze bez falešných cílů a sebezapření“. Jeho myšlenky by rozhodně měly být zaznamenány. Možná už jen proto, že Surkov zcela jistě neřekl své poslední slovo. A možná i proto, že diskutujeme nad příští architekturou česko – ruských vztahů.