Evropská fronta války v Gaze

Jak se evropští občané reagují na dění v Gaze skrze antisemitismus...

Střety mezi Izraelci a palestinským Hamásem se obvykle odehrávají natřikrát. Jednou jako reálný ozbrojený konflikt. Podruhé jako válka obrazů a interpretací v médiích. A do třetice v podobě pouličních demonstrací nebo internetové nenávisti. Právě tato třetí fronta možná letos sehrála výraznější úlohu než dřív.

Vzrušené demonstrace v evropských městech, urážky a výhrůžky na sociálních sítích, případně i fyzické útoky na Židy vlastně překvapivé nebyly. Doprovázely všech šest různě dlouhých „válek“ mezi Hamásem a izraelskou armádou, které se od izraelského odchodu z Gazy v roce 2005 odehrály. Letos ale byly početnější, nenávistnější a odehrály se i v místech, kde by to mnozí nečekali, třeba ve východoněmeckém Lipsku.

Řeč není o vyjadřování nesouhlasu s izraelskou politikou nebo volání po příměří nebo ochraně civilistů, ale o případech, které zahrnovaly oslavování Hamásu, džihádu a jiné podobné projevy. Nebo přinejmenším nerozlišování mezi propalestinským a protiizraelským postojem. Nebo rovnou protižidovským.

Hodně se mluvilo o konvoji automobilů, který projel londýnskou čtvrtí St. John’s Wood, považovanou za „židovskou“. Asi tucet vozů byl ověšen antisemitskými nápisy, z tlampačů se ozývaly výhrůžky zabíjením i znásilňováním. Část zúčastněných londýnská policie okamžitě vypátrala a starosta Sadiq Khan prohlásil, že v jeho městě není pro antisemitismus místo.

Typickými účastníky podobných shromáždění jsou obvykle obyvatelé s „přistěhovaleckým pozadím“. S přibývajícím podílem imigrantů se zvyšuje i počet potenciálních demonstrantů, v Německu si například všimli přítomnosti lidí z poslední velké vlny ze Sýrie. V Budapešti byl svolavatelem shromáždění muž původem z Tuniska. Počet účastníků se ovšem obvykle počítá jen na tisíce a ne každý případ je tak extrémní jako ten z Londýna.

Určitou část obvykle tvoří i „domácí“. Tedy lidé z rodin bez imigrační historie, kteří otázku Palestiny intenzivně prožívají a rovněž přijali myšlenku, že válku v Palestině je správné vést i v evropských ulicích. V tomto myšlenkovém světě se obvykle předpokládá, že každý Žid je „sionista“ a každý „sionista“ je tak trochu vrah malých dětí.

Ve Stockholmu jakýsi muž zastavil skupinku dětí, které považoval za židovské, a vysvětloval jim, že jejich rodiče jsou zločinci.

Tento tragikomický příklad není netypický. Daniel Korski, viceprezident Jewish Leadership Council, který zastřešuje přední židovské organizace v Británii, se podivuje, že „nevidíme podobně vyhrocené emoce, když jde o (muslimské) Rohingy, Ujgury nebo Sýrii, a to mnohé Židy přivádí k závěru, že je to vlastně hlavně o nich“.

Pár novinek

V podstatě už vznikl ideový amalgám, v němž se bez problému mísí džihádismus s bojem proti kolonialismu, kapitalismu a dalším nešvarům. Ale oproti minulosti je tu přece jen pár nových jevů. Zejména je to mnohem větší nenávistnost. Může to souviset s postcovidovou frustrací – protiizraelská shromáždění byla jednou z prvních větších akcí, kterých se dotyční účastnili. Podle jiných názorů jde o hlubší posun v „propalestinském“ či „protiizraelském“ táboře, a pokud by boje neustaly už po jedenácti dnech, možná by se vyvalily na povrch horší věci.

Sociolog David Hirsch z University of London, který se zabývá antisemitismem, tvrdí: „Myslím, že se to zhoršuje. Dřív v propalestinském táboře spolu soupeřily dva impulzy. Na jedné straně mírový, který bojoval za dva státy žijící vedle sebe, a proti němu stálo přání, aby druhá strana byla zcela poražena. To se změnilo, dnes je podpora dvoustátního řešení chápána jako sionistický trik.“

Také Dave Rich z britské Community Security Trust, jež monitoruje hrozby vůči tamním Židům, soudí, že se scéna mění. „Před deseti lety řada lidí žádala, aby Izrael jednal lépe. Teď je nejsilnější emocí názor, že Izrael je apartheidní, genocidní, kolonialistický stát, který by vlastně neměl existovat. Umírnění se dostali na okraj.“

Za poslední léta se rovněž proměnil obsah diskurzu v progresivistickém prostředí. Otázka Palestiny se kromě protikoloniálního a protikapitalistického boje smísila s otázkami nastolenými hnutími jako Black Lives Matter nebo MeToo. Případně i bojem za práva homosexuálů – což v souvislosti s Gazou a hlubokým porozuměním evropských účastníků pro Hamás a Palestinský islámský džihád nepostrádá nezamýšlený humor.

Druhým faktorem je proměna sociálních sítí, zvlášť patrné je to ve srovnání s minulou válkou Hamásu a Izraele v roce 2014. Tehdy byly hlavními nositeli informací Facebook a Twitter. Teď je to spíš Instagram a TikTok. Vše je ještě rychlejší, zkratkovitější, víc založené na obrázcích a rychlých soudech.

Větší úlohu hrají neregulované debatní platformy, jako je třeba Clubhouse. Ta se podle švédské novinářky Adele Josephiové stala antisemitským fórem, v němž se běžně vyhrožuje podřezáváním židovských dětí nebo znásilňováním židovských dívek. O chvále Adolfa Hitlera nemluvě.

A obecně údajně zesílila „elektronická intifáda“. Jednotliví Židé a židovské organizace dostávají zejména v období krizí velké množství nenávistných vzkazů. Psalo se například o sedmadevadesátileté Britce Lily Ebertové, která jako dítě přežila Osvětim. Na tiktokovém účtu, který jí zřídil její pravnuk, nasbírala tisíce sympatizujících sledujících, kteří oceňovali její poselství, že člověk se má na život dívat pozitivně. Poté, co začaly boje v Gaze, jí však začaly přicházet vzkazy, jako je třeba „Happy Holocaust“. Neboli: žádný Žid není nevinný, žádný prostředek na obranu palestinských dětí nesmí zůstat opominut.

K posunu došlo i v tom smyslu, že značně zesílila úloha „influencerů“. Platí to i pro palestinsko-izraelský konflikt. Na straně Hamásu se zapojila řada naivních hvězd a hvězdiček, které sdílely prefabrikované vzkazy, třeba o „genocidě Palestinců“ ze strany Izraele. Trend se přenesl i do dosud tolerantní Ameriky. Dokonce i Židé v New Yorku začali raději skrývat na ulici svou identitu.

Tento druh informačního jedu zasahuje stále mladší lidi, konflikt se přemísťuje i do škol. Někteří školáci mají pocit, že sdílením vzkazů bojují za světové Dobro, jiní přijali svou misi jako konkrétní boj proti konkrétním viníkům. Pro některé židovské děti – třeba ve zmíněném Švédsku – začalo být obtížné vůbec docházet do škol s vysokým podílem spolužáků přistěhovaleckého původu.

Současně v Evropě vidíme zcela odlišné trendy. Jedním je nástup vlád, které se tentokrát zcela bez vytáček postavily na stranu Izraele a jeho právo bránit se útoku. Tento fenomén už nějakou dobu narůstal a bylo možné ho pozorovat na měnícím se postoji k Izraeli třeba v Dánsku nebo Rakousku. Zatím to bylo tak, že bez omluvných úsměvů dokázaly veřejně spolupracovat spíš bývalé komunistické státy.

Během ostřelování Izraele z Gazy dorazili do Izraele na solidární návštěvu tři ministři zahraničních věcí, český, slovenský – a německý. Z německého hlediska je celá věc velmi citlivá, protože musí skloubit několik protichůdných sil. Na svém území hostí velkou muslimskou komunitu, jejíž část je otevřeně protiizraelsky naladěna a část této části považuje antisemitismus za normu. Současně má Německo za sebou určitou historii...

Němečtí politici mají i pragmatické důvody. Třeba skutečnost, že otázky muslimského extremismu a naopak „obhajoby izraelského práva na obranu“ se chopili někteří členové AfD. Například Armin-Paul Hampel kritizoval prý nedostatečnou reakci USA i Německa a stěžoval si, že humanitární pomoc se dostává do rukou Hamásu. Přetahování o izraelskou kartu je možné pozorovat i v jiných evropských zemích a stává se jedním z faktorů při formulaci vnitřní i zahraniční politiky.

Do různých stran

Proti nenávistným projevům vůči Židům se ohradili i zástupci některých muslimských organizací. Některé z přesvědčení, jako je sdružení Andalusia, které propaguje toleranci a spolupráci všech vyznání, nebo iniciativa Discover Diversity v berlínském Kreuzbergu. Německá média o podobných akcích s oblibou i s úlevou referují, i když nejde o masový jev. Muslimská komunita v Německu, dosud převážně „turecká“, je navíc po příchodu poslední arabské vlny etnicky rozmanitější než dřív a každá komunita má vlastní skladbu priorit.

Část německých muslimů též chápe, že je v jejich zájmu veřejně se ozvat proti antisemitismu ve vlastních řadách. Jednak jim je jasné, že budou-li trvat na svém alternativním pohledu na holocaust a německé moderní dějiny vůbec, nebudou se moci plně integrovat do německé společnosti. A také vidí, že otázka veřejně projevované nenávisti k Židům ze strany některých muslimů je zbraň, kterou sami vkládají do rukou svým odpůrcům v německé společnosti.

Válka Izraele a Hamásu trvala jen jedenáct dní a její relativně rychlé ukončení utnulo i rozjíždějící se vlnu demonstrací a případných projevů nenávisti. I během této etapy se ale stačilo projevit, že Evropa se ocitla na dotyku několika trendů, z nichž každý míří trochu jiným směrem. Kam, to se asi dozvíme až s odstupem.