Exkluzivita českých zpravodajských služeb – srovnání s Velkou Británií

V čem se liší britské a české zpravodajské služby, jak je ovlivnila historie zemí a jaký přístup k nim mají elity...

            Zpravodajské služby jsou v různých zemích světa organizovány odlišně a často mají i rozmanitou minulost.  V porovnání s tradičními západními demokraciemi je v naší geopolitické oblasti důležitá i míra kontinuity nebo diskontinuity zpravodajských služeb s bývalými totalitními režimy. V moderním pojetí demokratického právního státu jsou však v otázkách exkluzivity zpravodajských služeb důležité jiné faktory.  Jde především o míru nezávislosti na politické moci, o povahu vztahu vládnoucích elit k těmto specifickým organizacím a o přesně vymezenou gesci s eliminací zbytečných přesahů v práci jednotlivých agentur. Tento vztah je tradičně vyjadřován nejen prostřednictvím veřejných politických prohlášení, ale především kvalitou příslušných zákonů a norem nebo jiných klíčových dokumentů (např. bezpečnostních strategií). Ty vymezují působnost, odpovědnost a konkrétní zaměření činnosti zpravodajských služeb, čímž vyjadřují míru efektivního využívání jejich potencionálu. Součástí tohoto celku je i občanská kontrola. Obecně platí, že je v každé zemi činnost zpravodajců velmi nákladná položka státního rozpočtu.

Zcela v logice okřídleného klišé, že bezpečnost rozhodně není zadarmo, tzn., že žádná zpravodajská služba tohoto světa není levná.  I s odvoláním na toto konstatování by mělo být pro každou vládu zásadní, jakými cestami a způsoby se práce zpravodajských služeb organizuje.

Česká vs. britská zkušenost

            I když se může zdát, že se pokoušíme srovnávat nesrovnatelné, přesto je taková komparace možná. Poukázání na pozitivní příklad z jiné země může mít význam i pro snadnější pochopení stavu u nás doma. Cesty budování národních zpravodajských služeb byly v Česku a v Británii pochopitelně úplně odlišné. Současná česká zpravodajská komunita odvozuje svoji demokratickou historii až z porevolučního období počátku 90. let minulého století (vyjma Vojenského zpravodajství, které se hlásí již ke své prvorepublikové tradici, kdy v Československu neexistovala jiná, než vojenská špionáž). České porevoluční vlády se rozhodly jít při budování nových demokratických zpravodajských složek po roce 1989 zcela bezprecedentní cestou diskontinuity s bývalým komunistickým režimem. Bylo to ve střední Evropě rozhodnutí výjimečné, neboť např. polská, maďarská a později po rozdělení Československa v r. 1993 i slovenská cesta byla v různé míře propojena s komunistickými rozvědkami. Nakonec to bylo našim západním spojencům úplně lhostejné, neboť současně s rozšířením NATO o nové státy integrovaly bez rozdílů i služby nových středoevropských demokracií, s kontinuitou i bez ní.

V náš prospěch však hrála morální převaha distance od komunistické státní bezpečnosti (podobně jako např. v pobaltských zemích).

            Když v roce 2009 slavily české civilní zpravodajské služby dvacetileté výročí své demokratické existence, v Londýně oslavovaly rovnou stovku. Současné britské zpravodajské služby MI5, MI6 (SIS) nebo GCHQ totiž vznikly v roce 1909 (s historickými přesahy až do 16. století) a do konce 80. let byly skutečně službami tajnými. Do této doby nebyla totiž jejich existence oficiálně přiznána. S poukazem na zastaralost takové politiky a na výskyt častých mýtů a falešných obvinění o jejich aktivitách vláda M. Thatcherové v roce 1989 jejich existenci přiznala. Tím otevřela zcela novou etapu britských zpravodajských služeb, které začaly být transparentnější a vůči občanům více komunikativní. Nově se také ocitly pod kuratelou parlamentní kontroly.

            Pokud nebudeme hledět na technické rozdíly, velikost a možnosti českých a britských služeb, shodu najdeme především v tom, že jsou to zpravodajské služby demokratických členských států NATO, které dnes čelí podobným nebo dokonce i stejným bezpečnostním výzvám. To je také hlavní důvod jejich spolupráce v rámci rodiny euroatlantických zpravodajských služeb, ale i na bilaterální úrovni. Další srovnání však již odhalují pouze zásadní rozdíly.

Jde především o diametrálně odlišný přístup českých a britských politických elit ke svým národním zpravodajským službám. Ve verbálních projevech britské politické špičky hovoří o zpravodajcích s respektem a v superlativech. Např. během některých inauguračních projevů nebo různých „keynote speech“ se britští premiéři a členové kabinetu neostýchají tyto složky označit za „nejlepší na světě“ („best intelligence services in the world“). Někteří protagonisté české politické elity však nešetří kritikou, urážkami a despektem („jsou to čučkaři“). Nejvýraznějším protagonistou těchto způsobů je prezident Zeman, který se netají, že už i jako ministerský předseda službami českých zpravodajců zcela opovrhoval. Je však málo pochopitelné, proč tedy jako premiér Miloš Zeman proti tomuto stavu nezasáhl, když byla práce zpravodajců tak špatná. Měl tehdy kompetenci i zákonnou povinnost tuto agendu řešit. Na místě je i otázka, zda jsou české zpravodajské služby skutečně tak špatné, aby si zasloužily tak ostrou veřejnou kritiku. Vzhledem k jejich vysokému mezinárodnímu renomé jde pravděpodobně o jiné důvody. Jednak jsou zjištění českých zpravodajců velmi často v protikladu vůči Zemanovým politickým zájmům, je to ale především výraz naprostého nepochopení, co zpravodajské služby skutečně jsou a čím mohou společnosti prospět. Nepochopením, že tyto složky přinášejí spíše negativní a špatné zprávy právě proto, aby bylo možné nejrůznějším rizikům včas čelit. Tento fakt prozrazuje, že fakticky žádná česká porevoluční vláda nedokázala se zpravodajskými službami skutečně efektivně spolupracovat, ale především je účelně úkolovat, poskytovat jim důležitou zpětnou vazbu, nebo je i správě kontrolovat.

Jasné zadání úkolů jako výraz exkluzivity aneb doma není nikdo prorokem

            V Londýně dávno pochopili, že předpokladem efektivní práce zpravodajských služeb je využití jejich exkluzivity v boji s konkrétně a relativně úzce vymezenými bezpečnostními hrozbami. V kontextu toho je patrné, že zahlcování zpravodajců nekonkrétními nebo stále se měnícími úkoly bez jasného a srozumitelného vymezení nemůže vést k pozitivním výsledkům. Přestože lze britské zpravodajské služby považovat za instituce s globální působností (na rozdíl od spíše regionálního charakteru českých zpravodajských služeb) je jejich gesce zdánlivě velmi úzká. V případě dvou klíčových civilních agentur MI5/MI6 se aktuálně vymezují „pouze“ čtyřmi, resp. třemi klíčovými okruhy, které spadají do jejich gesce: terorismus (obě služby), špionáž (MI5 domácí kontrarozvědná činnost/MI6 činnost proti nepřátelským aktivitám cizích mocí a vlád v zahraničí), kybernetické hrozby (obě služby) a proliferace zbraní hromadného ničení (jen MI5). Nic víc, nic míň. Kvalitní pokrytí těchto oblastí je pochopitelně velkým soustem.

            Česká zpravodajská legislativa je zastaralá a již dávno neodpovídá změněnému bezpečnostnímu prostředí v Evropě 21. století. Konkrétním příkladem je „střechový“ zákon o zpravodajských službách, podle kterého mj. pracuje zahraniční rozvědka ÚZSI, ale i zákon o BIS nebo zákon o Vojenském zpravodajství. I když byl zákon o Vojenském zpravodajství aktuálně novelizován přidáním gesce kybernetické obrany, je působnost českých zpravodajských služeb popsána ve střechovém zákoně. Ten je ale s výjimkou dvou konkrétně vymezených kompetencí BIS (terorismus a organizovaný zločin, který je např. v britských podmínkách jen v exkluzivní gesci National Crime Agency) spíše nekonkrétní a tak trochu stylizovaný na způsob chytré horákyně – všechno a nic. BIS kromě jiného například řeší záměry a činnosti namířené proti demokratickým základům, svrchovanosti a územní celistvosti ČR, ÚZSI zabezpečuje informace mající původ v zahraničí, jež jsou důležité pro bezpečnost o ochranu zahraničněpolitických a ekonomických zájmů České republiky a Vojenské zpravodajství (kromě již zmíněné kybernetické obrany) se potýká například i se zajišťováním informací mající původ v zahraničí, které jsou důležité pro obranu a bezpečnost České republiky (atd., atd.).

Z uvedeného plyne, že díky tomuto stavu jsou české zpravodajské služby méně exkluzivní, než by si zasloužily. Bezpečnostní vývoj ve světě však donutí příští české vlády tento trend změnit a podobně jako v Británii jejich kompetence a působnost přesněji a srozumitelněji vymezit, a tím účelněji investovat nemalé finanční prostředky. Je až s podivem, že se české zpravodajské služby dopracovaly k tak kvalitním výsledkům v takových podmínkách. Možná je to i proto, že v Praze stále platí, že doma není nikdo prorokem. Přitom stačí udělat velmi málo. Působnost práce služeb racionalizovat a začít se k nim chovat slušně.