ECR Party’s multilingual hub for Centre-Right ideas and commentaryCzechPascal Canfin je nejvýraznějším ambasadorem prezidenta Macrona pro otázky klimatu. Dnes říká, že Evropská komise už zašla ve svých radikálních bezuhlíkových návrzích příliš daleko. ...
V den francouzského státního svátku, výročí pádu Bastily, představila Evropská komise vedená Ursulou von der Leyenovou a Fransem Timmermansem novou, velmi radikální kapitolu evropského Green Dealu (Zeleného údělu). Pionýrského pokusu vybudovat první bezuhlíkovou ekonomiku na světě. „Bastilský“ návrh počítá mimo jiné s úplným zákazem prodeje aut se spalovacími motory do roku 2035 nebo s výrazným rozšířením emisních povolenek na stavebnictví nebo lokální topení. Emisní povolenka není nic jiného než přirážka za branži, kterou Evropská unie podle své regulace považuje za špinavou. Je to jakýsi odpustek za to, že někdo něčím, co dělá, vyprodukoval emise oxidu uhličitého. Okamžitě se ozvalo hodně ostré kritiky. Ten plán je skutečně radikální a hrozí dramatickým zvýšením životních nákladů pro Evropany.
Nejostřejší atak nepřišel ani z Maďarska, ani z Polska, ale z Francie. Nikoli od nacionalistické Národní fronty Marine Le Penové či z okruhu jejích příznivců. „Budu bojovat za to, aby se neuvalila uhlíková přirážka na auta a topení. Hluboce nesouhlasím s Evropskou komisí. Potřebujeme být velmi opatrní, abychom nevytvořili nespravedlivou situaci, v níž budou mít lidé o mnoho vyšší rodinné účty, aniž jim nabídneme dostupnou alternativu,“ prohlásil po zveřejnění „bastilského“ návrhu Pascal Canfin, francouzský europoslanec za prezidentskou stranu Republika na pochodu. Ta je v Evropském parlamentu členem frakce Renew Europe. Říkají si liberálové. Kromě Macronovy strany sem patří mimo jiné strana současného nizozemského premiéra Marka Rutteho, který svým vlastním nasazením přesně před rokem na summitu v Bruselu přispěl k prosazení společných evropských dluhů za 750 miliard eur, z nichž se má mimo jiné financovat cesta k bezuhlíkové Evropě. Patří sem i strany současných premiérů Lucemburska a Belgie, Xaviera Bettela a Alexandra de Croo. A také ANO českého ministerského předsedy Andreje Babiše. V mnoha tématech jsou právě liberálové v Evropském parlamentu progresivnější než frakce socialistů nebo lidovců.
Pascal Canfin není žádný řadový europoslanec, který by se vzbouřil proti vůli prezidenta Macrona. Naopak je jeho nejvýraznějším ambasadorem pro otázky klimatu. Předsedá výboru Evropského parlamentu pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin. Právě z jeho inciativy vyhlásil europarlament v prosinci 2019 „stav klimatické pohotovosti“. Bylo to v době, kdy 16. prosince téhož roku na summitu v Bruselu lídři zemí Evropské unie včetně Andreje Babiše schválili Green Deal.
Pascal Canfin je zapálený zelený. Do roku 2019, kdy byl zvolen do Evropského parlamentu, šéfoval francouzské sekci World Wild Fund for Nature (Světový fond přírody), mezinárodní neziskovce, která se snaží „omezit vliv člověka na životní prostředí“. Než se dal dohromady s Macronem, patřil k francouzským Zeleným. Už v roce 2009 za ně byl zvolen do Evropského parlamentu. Byl tehdy trojkou na kandidátce, kterou vedl legendární Daniel Cohn-Bendit. Stal se čelným představitelem radikální frakce evropských Zelených.
Tento Pascal Canfin dnes říká, že Evropská komise už zašla ve svých radikálních bezuhlíkových návrzích příliš daleko. A on osobně je připraven se jí postavit. Jasně tím dává na srozuměnou, co si o zelené radikalizaci myslí Emmanuel Macron. Ten se po zkušenostech s divokými demonstracemi Žlutých vest na podzim roku 2018, kdy se pokusil zdražit benzin a naftu uhlíkovými daněmi, velmi obává, jak budou Francouzi na jakékoli ekologické zdražování reagovat. On sám musel tehdy po demonstracích, které v Paříži vyhrotily situaci nejvíc od divokého roku 1968, od ekologických daní ustoupit. Když se demonstranti řítili ulicí Saint Honoré k Elysejskému paláci a křičeli „Jdeme si pro něj“, strachem bledý Macron všechny své plány na ekologické zdražování odvolal a naopak nabídl snížení daní a zvýšení sociálních dávek. Tehdy pochopil, že Francouzi rozhodně nejsou připraveni za evropskou zelenou revoluci platit.
Šest pokrokářských témat
Levicové pokrokářství se svou snahou o nového, lepšího člověka, který se bude vykupovat ze všech vin svých předků a bude zachraňovat svět, má dnes dvě základní linie. První je ekologistická a pilířem je boj za bezuhlíkovou ekonomiku. Druhá je společenská. Ta se dál dělí zhruba na tři. První je migrace a multikulturalismus. Její podmnožinou je v Evropě islamizace. Druhá jsou kolektivní práva sexuálních menšin. Třetí je kolektivní vina za kolonialismus a hledání rasismu za každým činem, slovem, gestem. Čtvrtá je hledání sexuálního násilí vůči ženám za každým činem, slovem a gestem. Tyto progresivistické trendy mají v různých zemích různé projevy. Mají i různá ohniska, odkud přicházejí. V těch ekologických a částečně i v migraci je lídrem Německo. U společenských linií jsou to Spojené státy, následované Velkou Británií. Náchylnost nebo odolnost různých zemí je v jednotlivých tématech rozdílná. Jedna z velkých zemí ale ostatní předčí v odolnosti vůči všem. Ať už jde o ekologismus, otevřenost migraci, hledání rasismu a sexuálního nátlaku za každým rohem. Canfinův ostrý atak na „bastilský“ zelený návrh Evropské komise to jen potvrzuje. Podobný odpor se dá najít v různé síle u všech témat.
Není to tím, že by francouzští politici v čele s Macronem byli bystřejší ve schopnosti nové ideologie prohlédnout. Oni si jen dobře uvědomují, že jejich francouzští voliči to opravdu nechtějí. Zajímavé je, jak velká část evropských médií včetně těch českých označuje Emmanuela Macrona za progresivistu. Na evropské scéně se proti ničemu progresivistickému opravdu nevymezuje. Sem tam dokonce pronese jako zkušený rétor v oblasti politické filozofie nějaké věty, které se dají označit za progresivistické. Odláká tím od sebe pozornost. Ve Francii však prosazuje úplně jinou agendu. A pro své francouzské publikum mluví výrazně jinak než pro probruselské Financial Times nebo Politico. Moc dobře ví, že Francouzi nechtějí vyšší účty za elektřinu, topení a auta. Nechtějí v zemi už žádné nové přistěhovalce. A smějí se anglosaskému třeštění s rasismem a koloniální vinou.
Krátce po svém zvolení, v červenci 2017, ohlásil Emmanuel Macron, že do roku 2025 Francie uzavře až 17 ze svých 58 jaderných reaktorů. Jaderná energie by tak měla v té době tvořit jen polovinu z celkové francouzské spotřeby. Ve chvíli toho výroku to bylo 75 procent. Konkrétní plán byl ale na odpojení jedné jediné elektrárny, Fassenheim na francouzsko-německé hranici. Ten se měl odstavit v roce 2018. Ve chvíli, kdy se měl spustit nový reaktor v elektrárně Flamanville na břehu Lamanšského průlivu. Nešlo tedy o útlum jádra, ale o nahrazení starého vysloužilého zdroje novým. Toho roku na podzim ale přišly žluté vesty. Už před nimi Macron uložil plán na zavírání jádra k ledu. Jediný Fassenheim se se zpožděním loni odstavil. Nic dalšího není v dohledu.
Macron otevřeně řekl, že v žádném případě nebude Francie v tažení proti jádru následovat Německo. „Jádro není špatné z hlediska emisí CO2. Pokud jej zkombinujeme s obnovitelnými zdroji, jde dokonce o nejvýhodnější cestu výroby elektřiny,“ prohlásil Macron pro televizi France 2. Podle něho Němci sice po uzavření jaderných elektráren postavili a spustili mnoho obnovitelných zdrojů, ale museli také obnovit provoz starých uhelných elektráren. „Zhoršili svou uhlíkovou stopu, což nebylo dobré pro naši planetu. To rozhodně není to, co bych chtěl.“ Teď stejně pragmaticky zelený Francouz Canfin odmítá bezuhlíkový radikalismus Bruselu. Francouzský životní standard na prvním místě.
Podobné je to s migrací. Francie na rozdíl od zemí střední Evropy nikdy nevystoupila proti kvótám pro migranty. Vždycky ale věděla, že zrovna po ní si je nikdo nedovolí vymáhat. Prosazovaly se v roce 2016. V té době za sebou měla Francie velké teroristické útoky v Paříži a Nice s více než třemi stovkami obětí přistěhovalců. Macron neustále zpřísňoval přistěhovaleckou politiku a přitvrzoval proti islamistům. Zároveň se tím nijak nechlubil v rozhovorech pro bruselské publikum a zahraniční novináře. Ty udržoval ve zdání, že stejně jako třeba Němci věří v to, že se hranice zavřít nedají.
Macron tvrdě tepal země střední Evropy včetně Česka, které odmítly kvóty na přerozdělování migrantů. V téže době přijala Francie jeden z nejtvrdších migračních zákonů v Evropě, který trestá ilegální překročení hranice až rokem vězení. Tipněte si, o kom Patrick Weil, známý francouzský historik a expert na migraci, prohlásil: „Jeho přístup je nejtvrdší, jaký jsme tu měli od druhé světové války. Jeho strategie je zabalena v úsměvu, v bonbonech, ale v praxi je to bodnutí nožem.“ Ano, Weil takhle ve francouzské televizi počastoval Macrona, s oblibou líčeného jako velkého Evropana. „Přes den tweetuje o lidských právech, a v noci vydává úplně opačné rozkazy.“
Ještě drsněji to v červnu 2018 řekl tehdejší italský ministr vnitra Matteo Salvini, když ho Macron mistroval ve chvíli, kdy Itálie odmítla vpouštět do svých přístavů lodě neziskovek plné migrantů. Ve slovní přestřelce s Macronem prohlásil, že Maďarsko nepřijalo 300 migrantů z Řecka a Itálie, které mu nařizoval systém kvót. Francie ale za kvótami zaostala výrazně víc. Nepřijala devět tisíc migrantů. „Takže si to porovnejme: když je Orbán zlý, Macron je patnáctkrát horší,“ prohlásil Salvini. A to se ještě dost spletl. V přepočtu na nepřijaté migranty byl tehdy Macron dokonce třicetkrát horší než Orbán. Věděl, že Francie migraci ostře odmítá.
Když bojovníci proti rasismu a koloniální vině začali nejdřív v Americe a poté i v Británii rozbíjet sochy domnělých utlačovatelů, Macron jasně ohlásil, že „my ve Francii žádné sochy strhávat nebudeme“. A také se nestrhávaly. Ani se o tom vážně neuvažovalo. Neznamená to, že ve Francii žádní progresivisté nejsou. Jsou, jen nemají sílu vnutit svou agendu širšímu publiku jako v Německu, Americe nebo Británii. Ani nemají šanci dominovat veřejné debatě. Ani ovlivnit kulturní elity.
Nové puritánství věčných obětí
Když se z Hollywoodu šířila epidemie honu na sexuální obtěžování MeToo, francouzské herečky v čele se slavnou Catherine Deneuveovou, která byla po generace považována za symbol sex-appealu, se tomu vysmály. Stovka předních Francouzek od hereček, akademiček po novinářky (tedy příslušnic kruhů, které hlavně v anglosaském světě MeToo rozjížděly) publikovala v levicovém deníku Le Monde, který dnes vlastní český miliardář Daniel Křetínský, dopis s ostrým odporem. „Znásilnění je zločin. Ale neodbytné nebo nemotorné flirtování není zločin a ani galantnost není agresí mužského šovinismu,“ píší Francouzky. A dodaly, že „nastalá svoboda projevu se dnes obrací ve svůj opak: jsme nuceny mluvit tak, jak se má, zamlčovat to, co dráždí, a ty, kdo se odmítají řídit takovými zákazy, jsou považovány za zrádkyně a spolupachatelky“. Varují přitom před novou formou puritánství, které argumentací na ochranu žen a posílení jejich postavení jim naopak nasazuje okovy věčných obětí, nebožaček pronásledovaných ďábelskými falokraty.
Nejčerstvější připomínkou, že ve Francii progresivismus opravdu nekvete, je ostré vymezení Emmanuela Macrona proti hledání rasismu na každém rohu v rozhovoru pro magazín ELLE, i ten dnes mimochodem patří Danielu Křetínskému. „Jsem na straně univerzalistů. Neuznávám boj, ve kterém se každý odkazuje na svou identitu a odlišnost,“ říká Macron v úvodu interview. Podle prezidenta dochází ve společnosti k rasizaci, tedy k tomu, že všechna témata mají rasový kontext. Podle něho mají stejné problémy, například s hledáním práce, černoši i běloši. „Sociální problémy nejsou strukturovány pouze pohlavím nebo barvou pleti, ale také sociální nerovností,“ řekl Macron. Prezidentovi se takový přístup k vnímání světa a sociálních problémů nelíbí. „Od tohoto přístupu jsme se v minulosti už oprostili, a když teď začínáme rozdělovat lidi podle jejich rasy, dáváme je tím do domácího vězení.“
Proč zrovna Francouzi mají vůči progresivistickým ideologiím největší imunitu? Velkou roli tady sehrává nedůvěra ke všemu importovanému. Jestli byl někdo vždycky imunní vůči měkké kulturní síle Ameriky, byla to právě Francie. Země přesvědčená o své vlastní výjimečnosti, kterou by všichni ostatní měli následovat. Ne naopak. Někdo to může považovat za zdravé sebevědomí bez potřeby opírat se o cizí vzory a následovat je. Jiný za pověstnou francouzskou aroganci a nabubřelost. V každém případě je to v této chvíli jedna z nejvyšších imunit vůči progresivismu v Evropě. Žádná velká země ji nemá tak vyvinutou.
Související