Konec amerického impéria?

Pokud má být afghánská blamáž k něčemu dobrá, tak snad k tomu, že donutí Ameriku k zamyšlení a hlubokým reformám. ...

Spojené státy mají v Afghánistánu nového spojence. Je jím Tálibán. Jde jen o mírnou nadsázku. Evakuaci USA a spojenců z NATO z Kábulu nejde označit za žádný velký úspěch. Celou operaci doprovázel chaos, mlžení ze strany Bidenovyadministrativy a zjevná nekompetence. Jenže pokud by Američané nespolupracovali přímo s Tálibánem, mohlo to celé být ještě horší.

Naznačil to teroristický útok před kábulským letištěm minulý čtvrtek, při kterém zahynulo přes 180 Afghánců a 13 amerických vojáků. Pokud by se Tálibán nerozhodl, že v podstatě nechá zápaďáky odejít, a stažení by muselo probíhat uprostřed bitvy, počet obětí by byl mnohonásobný. Nebo pokud by se Tálibán rozhodl překazit evakuaci úplně, stačilo by pár minometných zásahů letecké dráhy a ta by se stala nepoužitelnou.

Útok však vyvolal mnohé další otázky. V první řadě tu, nakolik má Tálibán situaci v zemi opravdu pod kontrolou. K atentátu se přihlásila organizace vystupující pod názvem Islámský stát –provincie Chorásán. Čili afghánská odnož IS. Ta kritizuje Tálibán, že je příliš umírněný, a tvrdí, že vládu nad Afghánistánem nevybojoval, ale v podstatě dostal darem od Američanů. Je tedy teoreticky společným nepřítelem USA i Tálibánu.

Po útoku se šířily spekulace, zda Tálibán nenechal Islámský stát projít. O útoku se vědělo předem, Američané rozesílali varování o bezprostřední hrozbě a přístup ke kábulskému letišti kontroluje Tálibán. Ale zdá se, že Tálibán, aspoň jeho nejvyšší vedení, útok opravdu neschválil, i když nejde vyloučit, že IS infiltroval hnutí na nižších úrovních. Spíš se ukazuje, že Tálibánu v zemi roste vlastní islamistické povstání, což nevěští nic dobrého.

Spolupráce USA s Tálibánem jde však mnohem dál. Server Politico například tvrdí, že Američané poskytli Tálibánu seznam amerických občanů, držitelů zelených karet a afghánských spojenců, aby je hnutí nechalo projít přes checkpointy.

USA tedy dodaly Tálibánu jmenný seznam jeho oponentů. Bílý dům informaci částečně potvrdil. Prý se tak dělo v „omezených případech“, aby se „usnadnila evakuace“. Nepochybné je, že Američané se spoléhali na Tálibán, že zajistí vnější ochranu letiště. Někteří vtipálci na internetu to přirovnávali k dunkerskéevakuaci britské armády za druhé světové války, kdyby ale nacisté museli nejdřív každého evakuovaného schválit.

Což je také důvod, proč Američané tak trvali na tom, aby evakuace byla ukončena 31. srpna.

Minulé pondělí šéf CIA William Burns navštívil Kábul a setkal se tam Abdulem Gháním Baradarem, spoluzakladatelem hnutí Tálibán, jeho současnou dvojkou. O čem přesně mluvili, nebylo zveřejněno, ale předpokládá se, že právě o konečném datu, do kterého se USA musí z Afghánistánu stáhnout úplně. Burnsnejspíš u Baradara orodoval za prodloužení času na evakuaci.

To, že stanovisko bylo odmítavé, víme díky další schůzce, která se odehrála den nato. Americký prezident Joe Biden po nátlaku zejména Francie a Německa souhlasil s virtuálním summitem zemí G 7. Cílem bylo právě koordinovat evakuaci z Afghánistánu, hlavně přesvědčit Američany, aby konečný čas odchodu odložili, dokud nebudou evakuování všichni, které Západ chce dostat ven. Biden svým kolegům sdělil, že to nepřipadá v úvahu.

Tálibán tedy jasně naznačil, že po tomto datu již nebude přítomnost Západu tolerovat. Místo toho, aby největší světová velmoc řekla vousáčům z hor, že zůstane tak dlouho, jak bude potřeba, rozhodla se vyhovět. Evakuace ve skutečnosti skončila už dřív. Ten den mají odletět poslední vojáci a armáda potřebuje nějaký čas na zabalení. Nizozemci ukončili civilní evakuaci minulý čtvrtek, Francouzi v pátek a USA v podstatě v sobotu. Přitom není jasné, kolik lidí v Afghánistánu vlastně zůstane. Je nepochybné, že tam zůstanou opuštěny tisíce afghánských spojenců, které se nepodařilo včas zachránit. Příkladem jsou stovky studentů, vyučujících a jejich rodinných příslušníků z Americké univerzity v Kábulu. Ti se v neděli shromáždili na bezpečném místě a následně vyrazili autobusy na letiště. Bylo jim však řečeno, že civilní lety skončily. Odlétá už jen armáda, všichni ostatní mají smůlu.

Opravdovou noční můrou je však otázka, kolik zůstane v Afghánistánu amerických občanů. Bílý dům tvrdí, že dostane ven všechny, kteří budou chtít. V době pondělní uzávěrky tohoto čísla podle oficiálních informací čekalo na evakuaci ještě 250 Američanů. Dalších 280 se prý v zemi rozhodlo zůstat. V budoucnu to však může pro USA znamenat velký problém. Každý Američan v Afghánistánu je potenciální rukojmí. Američané nemají ve zvyku nechávat kohokoli za „nepřátelskými liniemi“. V osmdesátých letech se obřím skandálem stal osud údajných válečných zajatců, které prý USA zanechaly ve Vietnamu, i když nejsou žádné důkazy, že vůbec existovali. Největším problémem období Jimmyho Cartera bylo věznění amerických rukojmích po íránské revoluci. Joe Bidenmusí doufat, že po odletu posledního amerického letadla nezačne Tálibán zbývající Američany okamžitě zatýkat.

Pak jsou tu vojenské důsledky prohry v Afghánistánu. Tálibánu také padlo do rukou přes 22 tisíc vozidel Humvee, osm tisíc nákladních automobilů, 167 letadel a vrtulníků, včetně 33 vrtulníků Blackhawk, statisíce pušek, samopalů, 176 děl a dalšího vybavení. Talibán je tedy najednou vyzbrojen lépe než nejedna armáda NATO.

Pravda, čísla jsou nejspíš poněkud přestřelená. Vycházejí totiž z arzenálu afghánské armády. Je možné, že část techniky se podařilo zničit, nebo přesunout do bezpečí. Zároveň bez výcviku a soustavného servisu se některá výzbroj může ukázat jako nepoužitelná. Na druhou stranu se už na internetu objevily záběry tálibánců, jak létají americkými vrtulníkem nad městem Hérat. Výcvik mohou zajistit spřátelené režimy, třeba Pákistán. Ani otázka servisu nemusí být nepřekonatelná. Například základ íránského letectva dodnes tvoří americké letouny, které přešly pod kontrolu současného režimu po pádu šáha.

Pokud americké snažení v Afghánistánu mělo přinést nějaký úspěch, tak likvidaci al-Káidy. I to je nyní zpochybňováno. Minimálně se na veřejnosti objevil starý spojenec al-Káidy, organizace známá jako Haqqani Network (Síť Hakkání). Tato teroristická skupina vznikla v osmdesátých letech v rámci boje proti Sovětům. V roce 1995 se stala součástí Tálibánu a je považována za jeho elitní útvar. Jmenuje se podle rodiny Hakkáníů. Džaláluddín Hakkání skupinu založil a po jeho smrti velení převzal syn Sírádžuddín. Skupina má na svědomí některé z nejhorších sebevražedných atentátů a specializovala se na únosy cizinců. Khálíl Hakkání, Džaláluddínův bratr a Sírádžuddínův strýc, je novým bezpečnostním šéfem Kábulu, po kterém se nyní pohybuje bez omezení, přestože USA na jeho hlavu vypsaly odměnu v hodnotě pěti milionů dolarů.

Úplná katastrofa nemusela nastat. Stát, který se na evakuaci dobře a včas připravil, byla třeba Francie. Ta začala se stahováním „svých“ Afghánců již 10. května, týkalo se to i kuchařů, řidičů a uklízeček. Poslední takovýto evakuační let proběhl čtyři týdny před pádem Kábulu. I během nynější evakuace Francouzi dál stahovali ty, kteří nevyužili prvotní nabídku. Zároveň zajišťovali ochranu a evakuaci příslušníků struktur EU. Francouzští vojáci se také vydávali do hloubi Kábulu, aby odříznuté eskortovali na letiště. Stejné akce prováděli i Britové, a dokonce Němci, kteří v současnosti nemají pověst velkých válečníků. Ne však Američané, kteří měli rozkazy neopouštět letiště. Americká vláda pouze rozesílala e-mail s tím, že „nemůže zajistit bezpečný transport na letiště“. Nakonec se záchrany lidí mimo areál letiště zhostila skupina veteránů, která se na nečinnost vlastní vlády už nemohla dívat.

Operace však také hlavně odhalila americkou dysfunkci odshora dolů. Hodně se už napsalo o opuštění základny Bagrám, která by byla pro takovouto akci mnohem vhodnější. Pokud je nelogičnost tohoto kroku zřejmá i naprostým vojenským laikům, jak mohla americká armáda na něco takového přistoupit? Vinu na sebe svalují Bílý dům a Pentagon.

Prvotní teorie byla ta, že se tak stalo přímo na rozkaz JoeaBidena, proti radám generálů. Biden si byl vědom příkladu svých předchůdců Baracka Obamy a Donalda Trumpa, kteří se oba dva k odchodu z Afghánistánu zavázali, ale na konec ho neuskutečnili. Domníval se, že je k tomu vždy dotlačila armáda, která tvrdila, že stále nenastal vhodný okamžik, že je životně důležité udržet tu anebo tamtu základnu. Americký prezident se odmítal chytit do této pasti a rozhodl o stažení přes generálské protesty.

Bílý dům následně tuto teorii zpochybnil tím, že o uzavření Bagrámu rozhodla sama armáda, ne prezident. To armáda přiznala, ale prý jen proto, že Biden odmítl navýšit počet jednotek v Afghánistánu, Pentagon si proto musel rozmyslet, jestli bude chránit americká zařízení v Kábulu, nebo Bagrám, na obojí neměl dostatek mužů. Celá operace je tedy poznamenána politikařením a nerozhodností.

Rostou však i otázky nad budoucí bojeschopností Američanů. Taktéž hodně se toho již napsalo o uzemnění afghánského letectva způsobeném stažením kontraktorů. Afghánci tak přišli o svou největší výhodu na Tálibánem. Jenže Američané jsou v dost podobné pozici. Vojáci si stěžují, že na základě různých smluv i jednoduché opravy musejí vykonávat kontraktoři zbrojařských společnosti. V době míru či válek „nízké intenzity“ jde hlavně o plýtvání penězi, pokud by však začala velká válka, může to vážně ohrozit funkčnost amerických vojenských sil.

V USA již začíná diskuse o tom, jestli tohle je konec americké hegemonie. Každé impérium musí jednou skončit, možná se nachýlil i čas Američanů.

Nejde ani tak o porážku v Afghánistánu, i mocné říše mohou utrpět velké katastrofy, a přece přežit další stovky let. Germánské kmeny vybily tři římské legie v Teutonburském lese, ale Římské říše trvala další čtyři staletí, britské impérium přišlo o americké kolonie, přitom mělo svůj vrchol ještě před sebou. Koneckonců i Amerika jednu hořkou porážku zažila, tu ve Vietnamu. Následně však vyhrála studenou válku.

Jenže nyní panuje všeobecné rozčarování ze schopnosti Američanů. Nikdo nezpochybňuje odvahu individuálních vojáků, ale provedení evakuace, kdy se nechávají tisícovky afghánských spojenců napospas Tálibánu, se kterým je americká vláda nucena spolupracovat, strategické chyby a zbytečné oběti. To všechno ukazuje, že nejmocnější armáda světa má velké problémy.

Dokonce i kroky, které by měly být považovány za úspěšné, se ukazují jako pochybné. Pentagon například oznámil, že zabil dva plánovače útoku na kábulské letiště. Nicméně odmítl zveřejnit jejich jména. Což vyvolává řadu pochybností. Například nejde nezávisle ověřit, jestli jsou mrtví či zda šlo opravdu o tak vysoce postavené členy IS, jak Pentagon tvrdí.

Pak je tu nedělní zásah proti údajným sebevražedným atentátníkům, kteří mířili na letiště. Zemřelo při něm několik civilistů, zprávy mluví o devíti nebo deseti, včetně dětí.

Pokud má být afghánská blamáž k něčemu dobrá, tak snad k tomu, že donutí Ameriku k zamyšlení a hlubokým reformám. Protože pokud ne, tak možná opravdu zažíváme konec amerického impéria. K němu můžeme mát řadu výhrad, ale pokud se stáhne, tak nás nečeká žádná zářná budoucnost. Připravena ho nahradit je Čína.