Konec krále Izraele

Nejdéle sloužící izraelský premiér v dějinách Benjamin Netanjahu, díky své politické dominanci také přezdívaný „král Bibi“ a „kouzelník“, po dvanácti letech v úřadě končí....

Jeho protivníkům v Knesetu, jak se nazývá izraelský parlament, se podařilo sestavit koalici, která má v podstatě jediný cíl, odstavit Netanjahua od moci.

Pro začátek je třeba uvést, že Netanjahuův konec vůbec není tak jistý, jak se může zdát. Ja’ir Lapid, bývalý novinář a populární moderátor, nyní lídr strany Ješ atid (doslova Budoucnost existuje), sice informoval prezidenta Re’uvena Rivlina, že má dostatek hlasů k sestavení vlády, ale jde o dost nesourodý slepenec. Kromě středové Lapidovy strany Ješ atid, která se opírá o hlasy sekulární střední třídy, je součástí koalice sedm dalších stran napříč politickým spektrem. Přestože Ješ atid je z koaličních stran největší, má 17 poslanců, Lapid se obětoval a novou vládu zpočátku nepovede.

Premiérem se stane Naftali Bennett ze strany Jamina, přestože ta ve volbách získala jen sedm křesel. Hlavou vlády bude do roku 2023, kdy se vystřídá s Lapidem. Sám Bennett charakterizuje Jaminu jako napravo od Netanjahuova Likudu. V tisku je občas charakterizován jako izraelský nacionalista. Odmítá dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu a prosazuje anexi některých palestinských území. V minulosti vedl organizaci reprezentující izraelské osadníky na těchto územích. Hlásí se k modernímu ortodoxnímu judaismu a neustále nosí kipu (jarmulku), kterou si ke své téměř holé lebce lepí speciální páskou. Ekonomicky je však pravicový liberál, hlásí se k tradici Reagana a Thatcherové a slibuje hlavně škrtat daně. Jako téměř všichni Izraelci sloužil v armádě. Byl členem komand Sajeret Matkal a Maglan. Bojoval v několika válkách, naposled byl v roce 2006 povolán ze zálohy, aby se účastnil operací v Libanonu. Před vstupem do politiky založil start-up, který v roce 2005 prodal za 145 milionů dolarů.

Přesným opakem Jaminy je několik dalších stran v koalici. Ekonomicky jsou někde jinde Izraelská strana práce, kdysi dominantní strana izraelské politiky, a strana Merec. Obě socialistické partaje. Merec navíc ještě dbá na environmentalistickou agendu a angažuje se v různých progresivních kauzách, jako je podpora LGBT.

V otázce izraelsko-palestinského konfliktu zase stojí někde úplně jinde strana Ra’am. Ta reprezentuje izraelské Araby a je otevřeně islamistická. Její současný lídr Mansúr Abbás se však rozhodl ignorovat maximalistické požadavky, které dosud arabské strany měly, a chce přetvořit účast ve vládě v konkrétní kroky pro izraelské Araby, to znamená především obří příliv dotací do arabských komunit.

Kromě výše vyjmenovaných stran bude součástí ještě centristická strana Modrá a bílá a dvě pravicové strany Nová naděje a Jisra’el bejtenu (doslova Izrael, náš domov). Celý konglomerát stran má dohromady 61 poslanců, ve 120členném Knesetu tak má většinu jediného hlasu.

Přestože si říká „vláda změny“, jedinou reálnou změnou, kterou lze očekávat, je nejspíš odstranění Netanjahua. Koalice už předem avizovala, že řešení tak palčivých otázek, jako je konflikt s Palestinci nebo postavení ortodoxní komunity, nelze očekávat. Chce se soustředit na mnohem nudnější projekty, jako je budování infrastruktury a schválení státního rozpočtu. A samozřejmě zabránění Netanjahuovi, aby se mohl stát předsedou vlády.

Spekuluje se o schválení zákona, který by zakázal vykonávat úřad premiéra trestně stíhané osobě (Netanjahu je momentálně souzen kvůli podezření z korupce), anebo zavedení limitů na funkční období.

Někteří pozorovatelé jsou mírně optimističtí. Tvrdí, že kabinet složený ze všech stran zleva doprava, od Židů po Araby, by mohl přinést Izraeli národní jednotu a jakousi harmonii, i pokud nebude mít dlouhého trvání. Je pravda, že Bennett se již Abbásovi omluvil za to, že ho v minulosti nazval „podporovatelem terorismu“.

Do velké míry si Netanjahu za problémy může sám. Součástí vznikající vlády jsou totiž tři jeho bývalí blízcí spojenci. Prvním je Avigdor Lieberman, lídr Jisra’el bejtenu. V devadesátých letech, když byl Netanjahu poprvé předsedou vlády, Lieberman byl šéfem premiérské kanceláře. V roce 1999 si sice založil vlastní stranu, původně zaměřenou na imigranty z SSSR, ale Netanjahuovým spojencem zůstal. V následujících Netanjahuových vládách sloužil jako ministr zahraničí a obrany. V roce 2013 pod názvem Likud bejtenu dokonce obě strany kandidovaly na společné kandidátce. Jenže v roce 2018 se dva lídři rozešli ve zlém. Lieberman rezignoval na post ministra obrany kvůli tomu, že Netanjahu mu údajně bránil v plnění reforem, včetně ostřejšího postupu proti Hamásu. Od té doby se z něj stal zapřisáhlý Netanjahuův nepřítel.

V podobné situaci je Gideon Sa’ar, lídr strany Nová naděje. Kdysi byl považován za Netanjahuova vyvoleného dědice. Pravidelně se umísťoval na druhém místě volebních kandidátek, které jsou tvořeny primárkami, ve kterých hlasuje zhruba 100 tisíc členů Likudu. Působil úspěšně jako ministr školství a vnitra. Pak se však pohádal s Netanjahuem, když podpořil na prezidenta Rivlina. Izraelskou hlavu státu volí poslanci. Přestože Rivlin je také z Likudu, s Netanjahuem se rozkmotřil a ten ho odmítl podpořit. Po této epizodě Netanjahu přestal Sa’arovi věřit. Ten se mezi lety 2014 a 2017 stáhl z politiky, oficiálně proto, že chtěl čas věnovat rodině. Po návratu se ukázalo, že je stále populární, tedy pro Netanjahua nebezpečný. V říjnu 2019 kandidoval na lídra strany, ale Netanjahua se mu sesadit nepodařilo. V prosinci z Likudu odešel a založil si vlastní stranu. Volební programy Nové naděje a Likudu jsou téměř k nerozeznání, hlavním rozdílem je, že pouze jednu ze stran vede „král Bibi“.

Bibiho osobní Masada

Posledním bývalým spojencem a nyní nepřítelem je již zmiňovaný Bennett. V letech 2006 až 2008, tedy v době, kdy Likud byl v opozici, byl šéfem Netanjahuovy kanceláře. Pak se ve zlém rozešli. Bennett v roce 2012 pronikl do Knesetu s vlastní stranou. Nakonec se účastnil Netanjahuových vlád, ale tam ho izraelský premiér vždy vzal až jako poslední možnost, po vyčerpání všech ostatních. Před posledními volbami v březnu letošního roku Bennett otevřeně prohlašoval, že je ochoten pracovat s jakýmkoli volebním blokem, pro Netanjahua i proti němu. Sám sebe prohlásil za „králotvůrce“.

V neděli však Bennett, když oznamoval, že se chystá kývnout na Lapidovu nabídku, spálil všechny mosty mezi sebou a Netanjahuem, o kterém prohlásil, že „vede celý Stát Izrael na svou osobní Masadu“. Masada je starověká pevnost, jejíž židovští obránci raději spáchali hromadnou sebevraždu, než aby padli do zajetí Římanů.

Schopnost Benjamina Netanjahua udělat si z bývalých spojenců nepřátele nezůstala bez povšimnutí. Je nepochybné, že vyniká ve vytipování schopných lidí, které následně vytáhne nahoru. Jenže zároveň jeho paranoia, aby mu nevyrostl konkurent, který by ho mohl nahradit, vede ke sporům a hořkým rozchodům. Netanjahuova taktika byla vlastně úspěšná. Dnes se v Likudu nerýsuje nikdo, kdo by byl jeho přirozeným nástupcem. Jeho přirození političtí partneři ho však nesnášejí.

Pak je tu podezření z korupce, které Netanjahua a jeho rodinu doprovází. Momentálně stojí před soudem kvůli třem propojeným obviněním. Obžaloba ho viní, že chtěl využít svou politickou moc k ovlivňování médií. Konkrétně šéf deníku Jedi’ot achronot Arnon Mozes navrhl Netanjahuovi pozitivnější pokrytí, pokud protlačí regulace, které poškodí konkurenční list Jisra’el ha-jom. Netanjahu se brání, že o žádné nekalé domlouvání nešlo, snahy politiků docílit co nejlepšího obrazu v médiích jsou prý normální.

Veřejnému vnímání Benjamina Netanjahua nepomáhá ani jeho manželka Sára, využívající až zneužívající manželova postavení. První rozpor mezi Bennettem a Netanjahuem prý nastal, když Bennett zablokoval Sářin přístup k oficiálním financím jejího manžela. V roce 2015 se zase objevila zpráva, že Sára Netanjahuová naúčtovala vládě 100 tisíc dolarů za výdaje na catering, a to přesto, že stát jí už platil oficiálního kuchaře.

Ať už jsou Netanjahuova osobní selhání jakákoli, je nepochybné, že byl velmi úspěšným premiérem.

Přesně mířenými zásahy v Sýrii a tajnými operacemi v Íránu udržel tohoto existenčního nepřítele v mezích. Podařilo se mu uzavřít mírové smlouvy a normalizovat vztahy s několika okolními státy. Tvrdý postup proti Hamásu v Gaze má podporu drtivé většiny Izraelců. Izraelskou vakcinační kampaň zemi závidí celý svět. Není náhoda, že po všech skandálech a tak dlouhé době v čele země je Likud stále nejsilnější stranou v Knesetu, momentálně má 30 poslanců.

Proto někteří komentátoři věští, že „kouzelníkův“ konec ještě nenastal. Netanjahu použije svůj veškerý politický um, aby vznikající koalici rozbil ještě před hlasováním o důvěře. Stačí přesvědčit jediného poslance. Jako nejnáchylnější ke zběhnutí si vytipoval členy Jaminy. Těm prý během koaličních vyjednávání neustále volali členové Likudu a snažili se je přesvědčit, aby přeběhli. Po oznámení vzniku koalice před domem Ajelet Šakedové, která je v Jamině stranickou dvojkou, vypukly demonstrace.

Zástupci ultraortodoxních Židů, jejichž strany dlouho vládly s Netanjahuem v koalici a nyní jim hrozí, že se ocitnou spolu s ním v opozici, prohlásili o nastupující koalici: „Chraň Bůh, aby k tomu došlo, bude to čin, který je urážkou nebe, což je hořkým a strašným hříchem,“ uvedli například zástupci strany Sjednocený judaismus Tóry. Ultraortodoxní ze strany Šás zašli ještě dál. Nová vláda je podle nich „rozsudkem okamžitého duchovního vyhlazení, které se vznáší nad lidem Izraele“.

Nedá se proto říct, že by Netanjahuovi spojenci přijali porážku s klidem. Nadějí jim může být, že i když nová vláda získá důvěru, očekává se, že nebude mít dlouhého trvání. Není vyloučeno, že s trochou štěstí může být Netanjahu do roka zpět.