Konsekvence pádu Kábulu

Pád Kábulu v neděli 15. srpna je největší geopolitickou porážkou Spojených států za posledních šestačtyřicet let od pádu Saigonu v dubnu 1975. ...

Ale vyjadřujme se přesně, nebyla to vojenská porážka, protože v boji Američané poraženi nebyli. „Pouze“ zemi opustili a doufali, že prozápadní vláda se alespoň ve velkých městech a v Kábulu udrží. Neudržela se. Takže více než geopolitickou porážkou to byl geopolitický nezdar a ústup USA, ztráta pozice, prestiže a cti. Největší od Vietnamu.

Porážka to však byla a je politická, psychologická a demoralizující.

Zajisté, pokud obyvatelé nějaké země nejsou ochotni bránit tu míru svobody, kterou mají, nemůžou spoléhat na to, že jejich svobodu budou cizí armády bránit věčně. V tomto smyslu lze mít určité pochopení pro to, že po dvaceti letech Západ Afghánistán opustil. Ale jsou tady dvě základní námitky:

Ta méně závažná je, že když už odchod z Afghánistánu, rozhodně ne takto ponižujícím způsobem. První chybou bylo, že vojáci byli staženi už v červenci, mnohem dříve, než byli evakuováni všichni západní civilisté a naši afghánští spojenci a přátelé s rodinami. A druhou je, že sofistikované zbraně nebyly odvezeny pryč ze země anebo zničeny, nýbrž byly ponechány na místě jako kořist pro Tálibán.

Ale mnohem závažnější námitka proti stažení z Afghánistánu, ať už takto chaotickému nebo jakémukoli, je tato: my Západ jsme nebyli v Afghánistánu primárně kvůli němu, nýbrž kvůli nám, naši bezpečnosti.

Před stažením v červenci bylo amerických vojáků v Afghánistánu pouhých dva a půl tisíce. Za posledních osmnáct měsíců neměli jednu jedinou oběť. A takto nízká a udržitelná vojenská přítomnost v zemi byla vzpruhou pro afghánskou armádu a udržovala křehkou rovnováhu, v níž centrální kábulská vláda byla slabá a zkorumpovaná, v horách byli Talibové a v údolích místní vůdci a stařešinové přidávající se jednou na tu, podruhé na druhou stranu. Tato rovnováha však udržovala naši bezpečnost.

Rozhodnutí stáhnout americké a západní jednotky vedlo k tomu, že afghánská armáda se rozpadla. Proč také bojovat, když už i Američané se smířili s návratem Tálibánu k moci? Během evakuace navíc došlo ve čtvrtek 26. srpna na kábulském letišti k sebevražednému bombovému útoku, při kterém bylo sto osmdesát lidí zabito, z toho třináct amerických vojáků. V jeden den jich tolik zabito nebylo nikdy za posledních deset let. Rozhodnutí zemi opustit tak bylo pro vlastní vojáky nebezpečnějším a více smrtícím, než by bylo bývalo rozhodnutí zemi neopustit.  

Ale stalo se, škoda už byla spáchána a nezbývá než konstatovat: dokonáno jest. Thukydides v 5. století p. n. l. psal, že lidé bojují ze třech důvodů, kterými jsou strach, zájem a čest. Každý konflikt v dějinách lze vysvětlit jednou z těchto tří motivací. Jenže je projevem krize a dekadence Západu (v mnoha případech už Post-Západu), že nyní pro nás čest takovou roli nehraje.

Avšak mnohé společnosti a kultury světa jsou svou koncepcí cti posedlé (mnohdy falešnou až perverzní, viz vraždy dívek ze „cti“), proto překotné stažení Ameriky z Afghánistánu, jakkoli odůvodňované, budou vnímat jako ztrátu její pozice, prestiže a cti. A proto jí i námi, celým Západem, budou pohrdat. To je nebezpečné. Když vás nenávidí a respektují, není to sice ideální, ale je to lepší, než když vás nenávidí a pohrdají vámi. Když vás respektují, častokrát si nedovolí vám zasadit ránu; když však vámi pohrdají, pak je to do vás si udeřit přímo popouzí.

Slabost – či dojem vaši slabosti – jsou provokativní; provokují nepřátele vám jednu vrazit, a pokud možno pořádnou pecku. To se již stalo; rozhodnutí Tálibánu předat moc v Afghánistánu vybudilo tzv. Islámský stát, pobočka Kábul, k onomu atentátu a masové vraždě na kábulském letišti ve čtvrtek 26.8.

Psychologický dopad stažení je nesmírný; povzbudí nepřátele a protivníky Ameriky všude ve světě. Budou vnímat Ameriku v dostizích o moc a vliv na zeměkouli jako slabého a pomalého koně, proto se budou poohlížet po koních silnějších a rychlejších. Různé islamistické buňky všude, tedy i v evropských velkoměstech, se začnou aktivizovat. Čekejte další vlnu teroristických útoků i v Evropě.

Ale povzbudí i ty Americe a Západu nepřátelské aktéry státní, tj. Rusko, Čínu a Írán.  Amerického prezidenta Joea Bidena si vyhodnotí jako slabocha, který obraně svých spojenců moc nepomůže.

Když Rusko opět napadne Ukrajinu zásadním, drtivým způsobem, pomůže ji Joe Biden, a jak?

Když rudá Čína napadne Tchaj-wan a podnikne otevřenou invazi, pomůže mu Joe Biden, a jak?

Když ajatolláhové udeří na Saúdy, pomůže jim Joe Biden, a jak? (Ještě zaplať pánbů za Izrael.)

Nejkatastrofálnější scénář návratu Tálibánu k moci v Afghánistánu se však týká jeho země sousední, Pákistánu. Tím scénářem z pekla by byla jeho destabilizace; tedy destabilizace země s jadernými zbraněmi a následné zmocnění se těch zbraní lidmi, kterým by se nikdy za žádných okolností do rukou dostat neměly.

Na okraj: způsobem, zbrklostí a překotností Bidenova stahování z Afghánistánu jsou zaskočeni, zklamáni a naštvaní i hlavní a nejsilnější spojenci Ameriky v Evropě, totiž Velká Británie a Francie. „Hodný“ Biden po „zlém“ Trumpovi tedy takto americko-evropské vztahy „vylepšil“.

Amerika není „zpět“, jak po odchodu Trumpa tvrdil Biden. Ne, Amerika není zpět a ani nebude, dokud se prezident USA bude jmenovat Joseph Robinette Biden junior. A každý by to měl vzít do úvahy, nechce-li být zklamán jako naši afghánští přátelé a spojenci; tedy ti z nich, kteří ještě nejsou mrtvi.