ECR Party’s multilingual hub for Centre-Right ideas and commentaryCzechLiberalismus a konzervatismus byly vždy soupeřící doktríny. Nástup totalitních ideologií a socialismu je vehnal do aliance. Z té vzešel liberálně-konzervativní konsenzus, na kterém pravice dlouho stála....
. Historické okolnosti i politická realita se však změnily a liberálně-konzervativní konsenzus se dostává pod stále větší tlak. Hluboké ideové rozdíly mezi liberalismem a konzervatismem vyplouvají na povrch, což se nutně promítá do praktické politiky.
Liberalismus je konzistentní ideologie prosazující svobodu jednotlivce. Je to doktrína, která vše poměřuje principem svobody, racionality a dobrovolnosti. Konzervatismus nic takového není, nemá jedno doktrinální východisko či jednu nejvyšší hodnotu. Je dán okolnostmi. Směřuje k zachovávání vlastní společnosti, kterou v různých dobách ohrožují různé věci. Je to pocit sounáležitosti s určitým místem a společností a touha uchovávat tuto společnost a její hodnoty (jako je například svoboda).
Liberalismus a konzervatismus se liší v pohledu na člověka. Pro liberály jsou lidé v zásadě dobří, jejich zkaženost plyne ze společnosti. Konzervativci jsou k lidské podstatě skeptičtí. Liberálové věří v lidskou racionalitu, možnosti lidského rozumu a dějiny chápou jako proces jeho emancipace. Konzervativci nepopírají lidskou racionalitu, nýbrž její
absolutizaci. Vidí, že lidský rozum je manipulovatelný a omezený. Nevěří, že vše je naplánovatelné a předpověditelné. Zdůrazňují proto roli tradic, morálky a zkušeností jako korekce rozumu, který tak často v historii selhal. Optimismus ohledně podstaty člověka otevírá liberalismu prostor pro svobodu coby nejvyšší hodnotu. V liberálním pojetí je svoboda abstraktní, univerzálně přenositelná a racionálně seznatelná hodnota. Znamená možnost volby a liberalismus se snaží tuto možnost maximalizovat. Principem liberalismu je osvobozování jednotlivce od omezujících tradic a nezvolených zdě-děných závazků. Liberalismus zpřetrhává všechny vazby k místu, jeho historii a lidem. Všechna nezvolená pouta a závazky jsou arbitrární a tudíž nelegitimní - všude musí být souhlas jednotlivce.
Společnost je pro liberály součtem jednotlivců, nic víc. Ti na určitém místě a v určitém čase uzavřeli společenskou smlouvu. Člověk není součástí celku, ale je celek sám o sobě. Společnost sama o sobě žádný smysl nemá. Jediná relevantní jednotka je jednotlivec, vše ostatní jsou konstrukty, které jsou oprávněné jen tehdy, pokud si je jednotlivec zvolil. Vše je potřeba nahlížet optikou práv jednotlivce. Společnost má pouze jednu roli - umožnit sebenaplnění jednotlivce. Liberalismus ignoruje či přímo popírá smysl tradic, nevolených vazeb, „sociálního lepidla“. Tmelicí faktory společnosti, které jednotlivce zavazují k určitým formálním či neformálním povinnostem (patriotismus, náboženství, pohlaví, tradice a zvyky), jsou podle něj omezující a tudížnežádoucí. Kultura v liberálním pojetí člověka nepředchází. Není to dědictví, ale něco, co se jednotlivci líbí. Jednotlivec si má sám zvolit paletu identit, které mu vyhovují. Kultura je výraz osobního vyjádření, nálady, vkusu.
Konzervatismus naopak vidí svobodu jako specifický produkt západní civilizace, který může fungovat pouze v jejím morálním a institucionálním řádu. Svobodu je nutno kultivovat. Svoboda tedy není jen možnost volby, ale i kvalita volby. Nepovyšuje ji na nejvyšší princip, ale hledá rovnováhu mezi svobodou a řádem. Roger Scruton vyjádřil konzervativní postoj ke svobodě „ano, ale…“. Pro liberála nemůže nic přebít svobodu, pro konzervativce ano. Proto konzervatismus naopak zdůrazňuje prospěšnost tradic, zděděných závazků, sdílených formálních i neformálních norem, standardů a institucí a společné kultury. Toto vytváří síť, která spojuje generace i současníky. Zdůrazňuje lidskou potřebu žít ve společnosti, potřebu sociálních vztahů, potřebu někam patřit. Lidé jednoduše nejsou prázdné listy, které lze libovolně popsat. Vyzdvihuje skutečnost, že společnost ve skutečnosti drží vazby a pouta, která jsou nevolená a daleko hlubší než liberální společenská smlouva. Pro konzervativce společnost nepředstavuje pouhý součet jednotlivců. Je to společenství mrtvých, živých a dosud nenarozených - pouta, práva a povinnosti, vztahy vzájemné odpovědnosti, které se vyvinuly v čase, které celek činí větším než součet jednotlivců. Základním úkolem společnosti je předávat vědění, morálku a kulturu budoucím generacím.
Stručně řečeno, liberalismus je abstraktní, univerzální a ahistorický. Odmítá omezení dané časem a místem. Konzervatismus je naopak spjat s konkrétním místem a společností. Respektuje historický vývoj a tradice. Liberalismus se snaží potlačit veškeré silné kolektivní identity a loajality ve víře, že tím naplňují lidskou podstatu. Pro konzervativce tím však jdou proti lidské podstatě, jejíž naplnění vidí v udržování a kultivaci společenských pout a vztahů. Tyto morální a filozofické rozdíly se promítají do společenských, ekonomických a politických postojů. Soudobý liberalismus v zásadě uznává pouze jednotlivce a lidstvo. Snaží se o maximalizaci práv jednotlivce a jeho seberealizaci. Neuznává žádné zděděné kolektivní identity kromě lidstva jako takového. Odlišnost mezi konzervativním a liberálním pohledem lze demonstrovat na imigraci, demokracii či globalizaci. Liberál se na imigraci dívá z ryze individualistického hlediska. Imigranty v jakýchkoliv po-čtech nevidí primárně jako skupiny lidí nesoucí si vlastní kulturu a společnou identitu, ale jako součet jednotlivců sledujících svůj osobní zájem na lepším životě.
Konzervativci to vidí naopak a obávají se, že při určitém tempu a množství imigranti změní jejich společnost. Imigraci vnímají jako jev, který může ovlivnit celou společnost. Odmítání imigrace je pro ně výrazem zdravého rozumu a obavy o soudržnost vlastní společnosti. Pro liberály toto pojetí hraničí s rasismem.
Ještě zajímavější je pohled na demokracii. Konzervativci demokracii spojují s politickým národem. Demokracie je možná, protože ji předchází společenství se sdílenou identitou, která jde hlouběji, než je politická orientace či třída. Demokracie ztělesňuje určité hodnoty, stejně tak ovšem vládu většiny,jejíž legitimita se odvozuje od lidu a má reprezentovat jeho názory a zájmy. Liberálové přestali demokracii spojovat s národem. Společná kultura a prepolitická loajalita podle nich není potřeba, stačí dobrá ústava a vhodné politické instituce. Demokracie je univerzálně přenositelná a použitelná na jakékoliv společenství. Zřetelně u nich převažuje chápání demokracie jako souboru hodnot, které navíc v zásadě odráží jejich světonázor.
Demokracii jako formu vlády - vlády většiny - dnes liberálové často vnímají jako přímé ohrožení těchto hodnot. Děsí se toho, co označují jako „populismus“. V seriózních mainstreamových médiích se tak objevují výzvy ke vzpouře elit, vážení hlasů podle vzdělání či k výchově k „demokracii“. Současný liberalismus má tendence vyprazdňovat podstatu demokracie jako vlády většiny a nad míru ji svazovat byrokratickými a právními pravidly. Preferování technokracie na úkor demokracie vede
k faktickému vyvádění stále většího rozsahu pravomocí mimo rámec demokratického rozhodování. Klasickým příkladem je zejména přesun kompetencí na nadnárodní organizace, protlačování národní legislativy prostřednictvím mezinárodních smluv, předávání pravomocí expertním komisím a nárůst role soudů, respektive soudcovského aktivismu, v jehož důsledku je snadné obcházet vládu i parlament.
Je to vskutku zajímavý obrat. Tradičně to byli konzervativci, kteří byli skeptičtí k demokracii, zatímco liberálové ji viděli jako přirozený nástroj k prosazení svých hodnot. Dnes je tomu naopak. Demokracie a demokratické volby jsou prakticky jediným prostředkem, jak mohou konzervativci prosadit svou agendu. Jinak je celá intelektuální a mocenská infrastruktura Západu v rukou liberálů. Podobně globalizace. Pro konzervativce to je určité stadium politického vývoje, které přeje mezinárodní spolupráci a obchodu. Nepřejí si kulturní unifikaci. Globalizace pro ně má být prostředek, který má přinést národním státům užitek, aniž by rozvrátil společenskou soudržnost a zvyklosti. V žádném případě nemá přerůst demokracii a učinit z ní pouhou skořápku a převodovou páku globálních zájmů.
Pro liberály jde o dějinné vyvrcholení. Znamená volný pohyb zboží, kapitálu a osob. Svět se spojuje, mizejí bariéry. Vytváří se prostor, kde státy ztrácejí své výlučné postavení ve prospěch nadnárodních organizací, světových korporací, velkých NGO i jednotlivců schopných se prosadit. Globalizace naplňuje liberální představu, že existují pouze jednotlivci, jejichž součet tvoří lidstvo. Má vytvořit jednotný prostor, kde se jednotlivci budou moci realizovat bez ohledu na veškeré bariéry. Pro liberály je tak globalizace cíl sám o sobě. Žádají globalizovat kulturu i politickou moc. Outsourcing, deindustrializace či snižování mezd v důsledku imigrace je nechává v klidu. Chápou to jako přirozený jev spojený s globalizací (která je pro ně posvátná) - nejdůležitější je efektivita, kterou nemohou mařit nějaké národní hranice či kulturní tradice.
Liberalismu se podařilo v posledních třiceti letech ovládnout pravici i levici. Obě své poselství prezentovaly v liberálním hávu a vycházely z liberálního světonázoru. Liberalismus se tak stal východiskem pro soudobý mainstreamový politický konsenzus. Tento konsenzus je ekonomicky neoliberální a společensky levicově liberální. Jeho ústředním motivem je ekonomická a kulturní deregulace a víra v nadnárodní integraci a globální řešení. V hospodářské oblasti je tak kladen důraz na maximalizaci ekonomické globalizace a ničím neomezeného volného trhu. To znamená neustálý tlak na efektivitu, flexibilitu, deregulaci, liberalizaci, privatizaci (nejen státních podniků, ale i základních služeb). A samozřejmě ekonomickou imigraci. Ideá lem je stav, kdy bude pouze jednotlivec a volný trh (a pár nadnárodních korporací…).
Ve společenských otázkách jde o deregulaci kulturní. Cílem je zbourat veškeré tradiční sdílené identity a normy ve jménu osvobození člověka a vyvázat jej ze „svazujících“ pout genderových rolí, rodiny, společnosti a kultury. V praxi jde o vzývání diverzity, podporu imigrace a otevřených hranic, multikulturalismu, politiky antidiskriminace, politickou korektnost a boj proti tzv. hate speech. Ideálem je jednotlivec pod laskavým dohledem státu vynucujícího toleranci a antidiskriminaci (a pár rétoricky privilegovaných menšin).
Co z dnešní liberální agendy by mohl konzervativec podpořit? Prakticky nic. Z konzervativního pohledu liberalismus dovedl Západ k atomizaci, k poklesu společenské solidarity a k rostoucímu sociálnímu inženýrství státu. Člověka osvobozeného od společenských, historických i morálních vazeb vydal na pospas měkkému útlaku státu a požadavkům neomezeného globálního trhu. Dá se namítat, že konzervativci jsou přece zastánci svobody jednotlivce a volného trhu. Jistě, ale nikoliv jako samojediných hodnot. Minimálně stejně si cení institucí, které by neměly být vystaveny logice trhu nebo fungují jako omezení osobní svobody v liberálním pojetí, a přesto jsou zásadní - rodina, národ, morálka, společenská sounáležitost nebo veřejný zájem.
Problém konzervativců je, že v zásadě přejali liberální pojetí a v oné liberálně-konzervativní fúzi toho moc konzervativního nezbylo. Liberálně-konzervativní se stalo liberálním s konzervativními mimikry, kde to konzervativní vždy ustoupí tomu liberálnímu, pokud dojde ke střetu. Konzervativci vyklidili pozice z kulturních a společenských otázek a tyto oblasti přenechali relativizujícímu individualismu. V ekonomické sféře v zásadě přejali neoliberalismus. Stali se stranou vypjatého individualismu, neomezeného volného trhu a maximalizace efektivity. Nic z toho není podstatou konzervatismu.
To vše zůstávalo pod povrchem, dokud bylo určující politické dělení socioekonomické a největší nepřítel socialistické plánování. V současnosti se však stává určujícím štěpení sociokulturní, tedy liberální vs. konzervativní. Nejde přitom o nějaké teoretické či filozofické rozpory. Nové štěpení se přímo odráží ve volbách. Konzervatismus dnes zkrátka oslovuje jiné voliče než liberalismus. A nutno dodat, že toto nové štěpení konzervativcům odpovídá lépe než to staré. Odráží totiž odvěké konzervativní přesvědčení, že kultura je víc než ekonomika. Ostatně konzervatismus se nikdy nespojoval s konzistentní ekonomickou teorií, ale pragmaticky si vybíral podle okolností. Dá se bezpečně říct, že toto sociokulturní štěpení již rozvrátilo tradiční sociální demokracii, která nebyla schopna smířit požadavky a agendu staré a nové levice. Liberálně-konzervativní strany podobně jako sociálnědemokratické stále hůře smiřují pnutí mezi liberalismem a konzervatismem. Své voliče pak ztrácejí nejčastěji ve prospěch liberálních centristů a pravicových populistů. Zároveň je potřeba upozornit, že sociokulturní hledisko neznamená pouze zaměření na culture wars témata, ale má i svůj jasný ekonomický rozměr. Jen na ekonomiku nenahlíží pouze z hlediska efektivity a maximalizace, ale zohledňuje širší společenský zájem.
Konzervativci budou vždy zastánci volného trhu proti socialismu, státnímu dirigismu a plánování. To však neznamená volnotržní dogmatismus neboli poměřování jakékoliv politiky tím, zda to prospěje trhu. Rozhodující hledisko pro konzervativce by mělo být hledisko národních zájmů, zájmů vlastní společnosti. To se může odrážet například v nastavení korporátního zdanění a dotací, v podpoře domácího kapitálu, ve vztahu ke strategické infrastruktuře a sektorům a v roli státu v nich. Konzervativci tedy minimálně musejí do kánonu liberálně-konzervativní pravice včlenit svou agendu. Anebo se přímo definovat jako konzervativní pravice očištěná od liberalismu, která je schopna opustit stávající upadající volební bloky a koalice a zformovat nové. Slovy Marion Maréchalové musejí budovat volební alianci mezi konzervativní buržoazií a původní working class, kterou opustila tradiční levice. Britští konzervativci v čele s Borisem Johnsonem nedávno jasně ukázali, že je to vítězná strategie.
Související