Německo-čínský pragmatický pakt

Německo vsadilo ve vztahu k Číně na obchod na úkor bezpečnosti. Jeho jednání může mít nepříjemné geopolitické následky pro celou Evropu....

Měl to být rok, který odstaví Čínu na vedlejší kolej mezinárodního obchodu i politiky. Přesně na Silvestra roku 2019 se objevila první zmínka o výskytu nového koronaviru v čínském městě Wu-chan. Peking dlouho tutlal informace o epidemii nové nemoci. Až najednou 23. ledna 2020 uzavřel z hodiny na hodinu šedesát milionů lidí ve Wu-chanu a jeho okolí do neprodyšné karantény. Ještě den předtím z mezinárodního wuchanského letiště startovala letadla do Evropy. Do Paříže, do Londýna, do Milána... Z Číny se virus roznesl do celého světa. Nakazily se stovky milionů lidí. Víc než dva miliony nakažených zemřelo. Dodnes kvůli čínské neochotě vpustit zahraniční emisary do wuchanských laboratoří není jasné, jak a kde se virus objevil. Čínský koronavirus tvrdě zasáhl především Spojené státy a Evropu.

Stáhl Západ do nejhorší hospodářské a společenské krize za dlouhá desetiletí. Loni touto dobou by si málokdo dokázal představit, že stovky milionů lidí v Evropě budou trčet v tvrdých karanténách. Že kvůli obavám z čínského viru budou zavřené školy, obchody, restaurace, kavárny. Že lidé přestanou cestovat. Že se začnou hlídat hranice. A že třeba Němci nebudou moci odjet dál než patnáct kilometrů od svého bydliště.

V takové situaci by se dalo čekat, že Západ dostane Čínu pod tvrdý tlak. Peking mu svým tutláním informací o novém neznámém viru rozkládal společnost a ekonomiku. Čína navíc už v té chvíli byla několik let v obchodní válce s Amerikou, kdy se ji odcházející prezident Donald Trump snažil sérií tvrdých cel přinutit, aby začala respektovat pravidla Světové obchodní organizace (WTO). Do ní byla přijata už v roce 2001. To, k čemu se při vstupu zavázala, ale nedodržovala. Bezskrupulózně kradla nápady, nedodržovala pravidla ochrany vlastnictví.

Berlín proti Washingtonu

Americká společnost je tvrdě rozdělená skoro ve všem. Jestli se ale na něčem shodne odcházející administrativa prezidenta Donalda Trumpa a nastupující kabinet demokrata Joea Bidena, je to tvrdá linie vůči Číně. Cíl zůstane po střídání v Bílém domě stejný. Jestli se něco bude měnit, tak jen styl vyjednávání. Amerika se celou dobu snaží, aby se k ní Evropská unie přidala. Ta se celou dobu pod taktovkou Německa zdráhá.

Symbolem střetu Čína–Amerika se stala firma Huawei. Američané ji obvinili, že má ve svých sítích „zadní vrátka“, která dávají Pekingu možnost k získávání dat. Vláda Spojených států zakázala používání prvků Huawei v mobilních sítích páté generace 5G. A vyzvala evropské spojence, aby udělali totéž. Postupně během loňského roku to rozhodly všechny velké evropské země. Velká Británie, Itálie, Francie. Celou dobu se čekalo na Německo, které se zdráhalo. My jsme se stali cílem amerických diplomatů, kteří se snažili dosáhnout, aby se Babišova vláda přidala k těm, kdo Huawei ze svých sítí 5G odřízli. Aby tím zesílili tlak na Německo.

Kabinet kancléřky Angely Merkelové nakonec 15. prosince 2020 účast Huawei v německých sítích 5G povolil. Tvrdí, že dá Číňanům tvrdá bezpečnostní omezení, nedostanou prý příležitost ve strategické infrastruktuře. Je to jediná z velkých zemí Unie, která Huawei do sítí 5G pustí.

Necelých čtrnáct dní poté přichází další průlom. Den před koncem německého předsednictví se koná velká videokonference předsedy Evropské komise Charlese Michela, lídrů všech unijních zemí v čele s německou kancléřkou Angelou Merkelovou a čínským prezidentem Si Ťin-pchingem. Stvrzuje se uzavření investiční dohody mezi Evropskou unií a Čínou. Připravovala se od roku 2013. Kvůli chování Číny k ní vždycky nějaká země měla výhrady, takže ji blokovala. Teď pod silným tlakem Berlína na ni všichni přistoupili. Angela Merkelová považovala právě tuto dohodu za pilíř německého předsednictví. Dotáhla to den před jeho koncem. Virtuálně se s Pekingem podepisovalo třicátého prosince.

Osa Berlín–Peking

Je to vítězství německého obchodního pragmatismu nad geopolitikou a společnou linií Západu vůči Číně. Angela Merkelová na dotažení investiční dohody tlačila, přestože ji od toho vehementně odrazovala nová nastupující americká administrativa Joea Bidena.

Odpověď na to, proč se Němci tak přimykají k Pekingu, je potřeba hledat v obchodě. Pro žádnou jinou zemi Evropské unie není Čína tak důležitým obchodním partnerem. Když se sečte export i dovoz, je pro Němce Peking obchodní jedničkou. Stal se jí už v roce 2016. Od té doby svou pozici stále posiluje. I v loňském roce čínského koronaviru, který měl být původně tím, co pozici Číny v globální ekonomice oslabí. Stal se přesný opak. Posílil ji. Stejně jako posílil obchodní vazby Číny a Evropské unie. Především Německa.

Pro žádnou jinou zemi Evropské unie není Čína tak důležitým obchodním partnerem jako pro Němce. Poslední kompletní zatím zveřejněná data za celý rok mají letopočet 2019. Největším trhem pro německé vývozce stále zůstávají Spojené státy. Za rok tam německé firmy vyvezly zboží téměř za 119 miliard eur (přes tři biliony korun). Dvojkou je Francie se 106 miliardami eur. Podle dat německého statistického úřadu Bundestat už se na ně na třetím místě dotahovala Čína s částkou 96 miliard eur.

Právě z ní se do Německa dováží s velkým náskokem nejvíc zboží. Ročně za 110 miliard eur. Následuje Nizozemsko s 98 miliardami eur. To je ovšem údaj trochu zavádějící, protože právě v Nizozemsku má sídla řada firem z úplně jiných zemí. Trojkou v dovozu jsou Spojené státy se 71 miliardami eur. Za nimi následuje Francie s 66 miliardami. Když se sečte celkový obrat obchodu, tedy dovoz i vývoz, je Čína s obrovským náskokem s 206 miliardami eur největším německým obchodním partnerem. Pak následují Spojené státy se 190 miliardami. Trojkou je Nizozemsko následované Francií.

Pohled do obchodních statistik ukazuje podstatu čínsko-německého příběhu. Spolková republika je jedním z největších exportérů světa. Se všemi svými hlavními partnery má v obchodě obrovské přebytky. Německé firmy tam výrazně víc dovezou, než odtamtud přivezou. V obchodu se Spojenými státy mají Němci přebytek 47 miliard. S Velkou Británií a Francií kolem 40 miliard eur. Téměř jedinou výjimkou je jejich největší obchodní partner, Čína. Tam německé firmy vyvezou zboží v hodnotě víc než dvakrát nižší, než se opačným směrem přiveze. Deficit obchodu je 111 miliard eur.

Němci ho chtějí stáhnout. Cítí v Číně obrovskou příležitost. Na vládu naléhaly především německé automobilky, které mají na čínském trhu velké ambice a chtějí tam mít co nejlepší podmínky. Proto Angela Merkelová na dohodu tolik tlačila a tolik ji chtěla uzavřít za německého předsednictví Evropské unie. Zvlášť teď, kdy prodeje aut po devastaci západních ekonomik karanténami, které provázejí epidemii čínského koronaviru, klesají dvojciferným tempem, je Čína, jejíž ekonomika se z viru rychle zvedla, klíčovým trhem.

Pro žádnou jinou zemi Evropské unie není Čína tak důležitá jako pro Němce. Pro Francii je Čína až sedmým největším obchodním partnerem. Míří tam jen 4,2 procenta všech francouzských vývozů. Německo je jedničkou, Spojené státy dvojkou. Důležitější trh než Čína je pro Paříž i Belgie. Pro Francouze je mnohem zásadnější držet dobré vztahy s Amerikou, která je pro jejich obchod rozhodující. Tady se zájmy dvou největších ekonomik Evropské unie rozcházejí. Proto Francouzi také na rozdíl od Němců vyřadili Huawei ze svých mobilních sítí 5G.

Všechny členské země s výjimkou Irska měly už před podpisem investiční dohody EU–Čína s Pekingem podepsány individuální obchodní dohody. Velmi výrazně se od sebe stát od státu liší. Většinou ale řeší jen ochranu investic, nikoli přístup na trh, který zajišťuje nová dohoda Evropské unie. Špičky Unie tvrdí, že je to „nejambicióznější dohoda, jakou kdy Čína s někým uzavřela“. Hodnotit, jaký dopad to bude mít na obchod a geopolitiku, je zatím předčasné. Velkou neznámou je především to, co z té dohody Čína bude dodržovat. Máme-li na paměti to, jak málo si lámala hlavu s pravidly Světové obchodní organizace, je namístě silná skepse.

Naše přímé obchodní vztahy s Čínou jsou – měřeno podílem na celkovém obchodu nebo investicích – velmi malé. Nedosahují ani dvou procent celkového obchodu. České zboží ale jede do Číny jako součást německých aut a dalších výrobků. Jako prodloužená výrobní linka německých firem jsme velmi závislí na tom, jak se bude Němcům dařit na čínském trhu, který jen těžko mohou něčím nahradit.

Po celou dobu svobodných poměrů po listopadu 1989 jsou ale kotvou naší zahraniční politiky vztahy se Spojenými státy. Těm přimknutí Evropské unie k Čínské lidové republice pod taktovkou Němců rozhodně neprospěje. Německý obchodní pragmatismus může mít nepříjemné geopolitické následky. Amerika pro nás je a měla by vždy být důležitější než Čína. V Berlíně si to zjevně nemyslí.