Regionální středoevropská zpravodajská spolupráce jako reakce na aktuální hrozby?

V reakci na bezpečnostní hrozby vznikla aliance Pěti očí, založí podobnou alianci i střední Evropa?...

Zásadní změny bezpečnostního prostředí v Evropě v uplynulých desetiletích, ale především intenzita a agresivita různých druhů hrozeb a rizik, které potencionálně i fakticky ohrožují naši zemi a naše spojence, připouští legitimní debatu o možných formách naší národní reakce. Svobodný svět je ze strany nedemokratických režimů stále častěji atakován nepřátelskými aktivitami státních i nestátních aktérů. V čele těchto snah dnes stojí především Rusko a Čína, ale i další diktátorské režimy, jako je zejména Írán nebo Severní Korea.  V duchu dlouhodobého varování českých zpravodajců potvrdil v těchto dnech ruskou a čínskou dominanci v bezpečnostním ohrožení Evropy i šéf německé kontrarozvědky (BfV) Thomas Haldenwang. Listu Welt am Sonntag mj. sdělil, že ruští agenti vyvíjejí aktivitu jako za studené války. A varoval před nepřátelskými útoky Moskvy a Pekingu. O agresivitě Moskvy v České republice již ledacos víme a je jasné, že tyto aktivity plně zapadají do širšího kontextu ruské, ale stále častěji i čínské agrese ve světě.

Národní zpravodajské služby jsou jednou z reakcí každého státu na bezpečnostní ohrožení země. Moderní doba vede jinak konzervativní zpravodajské služby ke stále intenzivnější mezinárodní spolupráci. Ty tam jsou časy přísné mezinárodní izolace národních zpravodajských složek, přičemž tato tendence se začala intenzivněji projevovat až po 2. světové válce. Důvodem širší mezinárodní spolupráce demokratických zpravodajských služeb byly jednak po roce 1945 vznikající nadnárodní bezpečnostní nebo ekonomické organizace, ale i stále se zvyšující míra bezpečnostního ohrožení, které v dobách bipolárně rozděleného světa přicházelo především z oblastí s dominancí Sovětského svazu a dnes téměř identicky z Ruské federace, Čínské lidové republiky apod. Americké zpravodajské služby však například zintenzivnily široce pojatou mezinárodní zpravodajskou spolupráci se světem až po 11. září 2001. Do té doby skupinově spolupracovaly jen s úzkou aliancí svých klíčových spojenců a spíše upřednostňovaly bilaterální spolupráci realizovanou podle momentálního vývoje situace ve světě.

Česká republika na rozdíl od Československa má tu výhodu, že již více jak tři desetiletí není součástí ruské dominance. Stala se ale cílem agresivních ruských aktivit a kampaní.

Praha pochopitelně opírá svou bezpečnost a svůj bezpečnostní systém o pevné ukotvení země v NATO a v EU a díky svému členství se zde aktivně účastní vzájemně výhodné mezinárodní spolupráce euroatlantických zpravodajských služeb nebo bilaterální zpravodajské spolupráce, která je pro české zájmy důležitá. V kontextu aktuálního vývoje situace ve střední Evropě, kdy zaznamenáváme stále agresivnější projevy ruských nepřátelských aktivit, v českém případě vrcholící ruským útokem proti českému státu ve Vrběticích, je legitimní otázka, zda by Praha neměla být součástí i nějaké užší regionální zpravodajské spolupráce.

Zpravodajská aliance Pět očí jako vzor

Příklad opravdu efektivního zpravodajského partnerství již ve světě existuje v proslulé anglofonní skupině „Pěti očí“ (The Five Eyes Alliance). Tato zpravodajská aliance spatřila světlo světa v průběhu 2. světové války z iniciativy Spojených států a Velké Británie a záhy poté na počátku 50. let byla rozšířena o Kanadu, Austrálii a Nový Zéland. Skupina Pět očí je založena nejenom na stejném jazykovém základě, ale především na sdílení stejných hodnot a ideálů i na bezprecedentní míře vzájemné tolerance a důvěry. Skupina Pět očí sdílí mnohé integrované programy, ale i společnou analytiku, a především v otázkách boje s terorismem i společné personální kapacity. Upřímně řečeno nebude asi velkým tajemstvím konstatování, že hlavní prim ve skupině hrají Spojené státy a Británie, avšak celkově je americká dominance jednoznačná. Přesto se jedná o zcela unikátní skupinu zemí, jejichž zpravodajská spolupráce je tak výjimečná, že nemá jinde ve světě obdobu.   O aktivní účast ve skupině Pět očí aktuálně projevuje zájem Japonsko, které navrhuje rozšíření aliance na šest očí. I když by Japonsko bylo na první pohled poněkud nesourodým prvkem skupiny, především ohled na zvyšující se čínské hrozby dává japonské užší spolupráci se skupinou Pět očí své opodstatnění. Tokio právě s ohledem na svůj zpravodajský potencionál v Asii má unikátní zpravodajské možnosti nejen vůči Číně, ale i dalším asijským nedemokratickým režimům.  

Politický přesah formalizované středoevropské zpravodajské spolupráce

I když není situace ve střední Evropě srovnatelná se sférou vlivu Pěti očí, lze si i tady přestavit regionální zpravodajskou alianci. Samozřejmě se zachováním klíčové euroatlantické vazby. Myšlenka na užší zpravodajskou spolupráci je možná například v rámci skupiny zemí V4. Nebo skupiny V4 + 3 státy Pobaltí, nebo skupiny V4 + Pobaltí + Německo atd. atd.  Lze pochopit ty kritiky, kteří tuto iniciativu odmítnou na samém počátku a důvodů proč tak učinit lze asi nalézt dost.

Zůstaneme – li u příkladu států V4, pak s ohledem na zásadní ruskou hrozbu je zde problémem především rozmanitý vztah každého z visegrádských států k Rusku a z toho plynoucí nejrůznější konotace. Od aktuálně téměř proruských pozic maďarské vlády, přes spíše provýchodní politiku Bratislavy, přes k Rusku schizofrenní pozice České republiky až po hrdou, racionální a realitě odpovídající polskou politiku popisující ruské nebezpečí jasně a zřetelně. Troufám si tvrdit, že na rozdíl od politicky formovaných vlád jsou visegrádské zpravodajské služby apolitickými organizacemi, které pokračují ve svých aktivitách i po změnách různobarevných kabinetů. Formalizovaná a plně funkční středoevropská zpravodajská spolupráce však nemůže vzniknout ze dne na den. Hloubka jejího smyslu bude vždy dána přítomností nebo absencí hodnot, na nichž je vystavěna i skupina Pět očí. Na druhé straně, v rámci společného regionu je pohled zpravodajských služeb na základní hrozby, když ne totožný, tak alespoň velmi podobný. Zpravodajská spolupráce zde navíc již existuje. Avšak více formalizovaná podoba takové kooperace by měla i svůj výrazný politický přesah, neboť by otevřeně demonstrovala jednotu států regionu vůči klíčovým bezpečnostním hrozbám. Byla by to mimo jiné i důležitá veřejná odpověď na zcela odlišné ruské snahy dezintegrovat a rozvrátit středoevropskou jednotu.  Možná se myšlenka visegrádské spolupráce již v mnoha ohledech vyčerpala. Věřím však, že v oblasti bezpečnostní spolupráce je zde stále významný prostor pro společné hájení našich regionálních pozic. Ex unitate vires.