Ruské vlivové operace jako součást ruské vojenské strategie

Rusko opakovaně testuje NATO. Jedním z předmětů testování je i schopnost paralyzovat politické rozhodovací procesy členského státu NATO. To je i případ České republiky....

Bývalý náměstek amerického ministra zahraničních věcí Wess Mitchell ve skvělé knize The Unquiet Frontier (Neklidná hranice) popsal, jakým způsobem Rusko testuje („probing behavior“) Spojené státy na samém okraji území, ke kterému váží USA spojenecké vazby. Autor je názoru, že Rusové nepodrobují zátěžovému testu ani tak odhodlanost Ameriky bojovat. O ní totiž nemají pochyb. To, co Rusko pravidelnými cvičeními a enormně zvýšenou připraveností vojsk na své západní hranici testuje, je spolehlivost Spojených států i pro toho nejmenšího spojence.

Jak to souvisí s Českou republikou? Spolehlivost není jednosměrnou ulicí. Proto i spolehlivost malého spojence pro toho velkého je tím, oč tu běží. Musíme se ptát, co Rusko nedávnou eskalační kampaní, od sporu kolem sochy Koněva, přes agenta s kufříkem jedovatého ricinu, zatčení novináře Safronova (pracujícího podle Rusů pro české zpravodajské služby) až po obvinění Česka z organizace demonstrací v Bělorusku testuje u nás. Je velmi pravděpodobné, že jedním z předmětů testování je schopnost Ruska paralyzovat politické rozhodovací procesy členského státu NATO.

V případě konfliktu se Západem by Rusko své partnerské sítě budované vlivovými operacemi využilo k tomu, aby vyvinulo enormní tlak na politické rozhodovací procesy uvnitř Severoatlantické aliance. Dobře ví, že je vojensky slabší než NATO. Na druhé straně je ale ruská armáda schopna rychlejšího zahájení bojových akcí, některé její zbraňové systémy jsou velmi vyspělé a její elitní jednotky dobře vycvičené a vysoce mobilní. Politické vedení armády, tedy Kreml, se navíc nemusí tolik trápit případným tlakem veřejnosti v době konfliktu. Ruská vojenská strategie proto logicky klade důraz na počáteční fázi konfliktu a na ochromení politického rozhodování konfliktem „šokovaného“ NATO.

NATO totiž i během již probíhajícího konfliktu vyžaduje pro spuštění některých vojenských opatření politické rozhodnutí vlád, mnohdy s nutností parlamentního mandátu. Ilustrujme si to na příkladu Česka.

Kdyby došlo k ruskému útoku na pobaltské země, zapojí se čeští vojáci sloužící v Litvě a Lotyšsku v předsunutých praporech NATO okamžitě do bojových operací pod velením aliančních velitelů. Naše jednotky začleněné do sil rychlé reakce NATO (NATO Response Forces) se dostanou pod přímé velení nejvyššího velitele NATO i v případě konfliktu na jiném místě alianční hranice, například v Černomoří.

V případě většího konfliktu s Ruskem by však ani předsunuté prapory NATO v Pobaltí ani NATO Response Forces nebyly dostatečnou silou. Během několika dní by muselo dojít k nasazení hlavních sil Severoatlantické aliance. Jenomže vyslání těžké mechanizované brigády, kterou Česká republika pro takovou eventualitu nyní buduje, by si vyžádalo rozhodnutí české vlády. To by navíc muselo být schváleno parlamentem, byť v případě války by k němu mohlo dojít až ex post.

A právě v ten moment se nastartuje ruská stání propaganda a vlivová síť pro-kremelských trollů, proruských médií a dezinformačních serverů se dá do pohybu. Spustí nenávistnou protialianční kampaň s cílem rozleptat schopnost vlády a parlamentu adekvátně reagovat. Rády s takovou kampaní pomohou i některé české politické strany.

Na scénu mohou přijít i skupiny protestujících „pacifistů“, bránící vsedě výjezdu obrněné brigády do místa určení. Že ruští zpravodajci umí taková „mírová hnutí“ ovládat, ukázali již v dobách SSSR a později i u nás v protestech proti „americkému radaru“ v letech 2008 – 2009.  

Za situace, kdy již můžeme mít ve dvou uvedených vojenských složkách první oběti, bude pro vládu nesmírně obtížné takové kampani čelit. Bude schopna přijmout politické rozhodnutí o vyslání dalších našich vojáků do místa konfliktu? Troufne si na použití policejní síly proti demonstrujícím?

Právě i kvůli těmto scénářům si Rusové ve střední Evropě budují své vlivové sítě a paralelně testují rozhodovací schopnost zdejších administrativ.

Nedávno si otestovali naši vládu. Bezpečnostní informační služba podala v kauze zpravodajce pohybujícího se na našem území s kufříkem ricinu trestní oznámení pro únik informace. Tím její pravdivost implicitně potvrdila. Tři čeští politici skončili pod policejní ochranou. A přesto vládě trvalo čtyři týdny než pod tlakem zareagovala a vyhostila ruské zpravodajce s diplomatickým krytím.

V době ozbrojeného konfliktu ale nebude mít vláda na rozhodnutí čtyři týdny. Nebude mít ani čtyři dny, bude muset konat v řádu hodin.

Naše nečinnost v „ricinové kauze“ hrozila velkou ztrátou důvěry u západních spojenců. Nakonec skončila po oněch dvou týdnech „pouze“ nevelkou blamáží. Ale přihodit se České republice něco podobného ještě dvakrát třikrát, budou muset spojenci v NATO vážně počítat s tím, že mají v Alianci slabé místo. A proto Rusové v testování v podobě provokací pokračují.

Je známo, že Rusové mají v Praze velký počet zpravodajců a dokonce Prahu používají jako jakýsi „regional hub“ pro řízení operací. V rovině tajných služeb jsou z hlediska obranyschopnosti státu dvě cesty. Buď lze neustále tuto ruskou zpravodajskou komunitu v Praze narušovat a postupně ji decimovat. Anebo ji lze „jen“ monitorovat a mít připraveny mechanismy k její okamžité totální likvidaci v případě ohrožení státu.

V politické rovině ale práci za vládu nikdo neudělá. Už jednou piloti na základně v italském Avianu čekali v kokpitech letadel, až se probudí tehdejší premiér Miloš Zeman a odsouhlasí zásah Severoatlantické aliance proti Miloševičovu režimu. A přesně o to Rusům jde: najít na “neklidné hranici“ slabé místo.