Sametová konzervativní revoluce

Sametová revoluce a československá transformace 1989-92 coby konzervativní revoluce – a jejích podobnosti s idejemi amerického konzervatismu...

Britský státník irského původu Edmund Burke (1730-1797) hájil a oslavoval britskou „Slavnou“ revoluci roku 1688, akceptoval Americkou revoluci roku 1776 a let následujících, ale Velkou francouzskou revoluci, jež započala v roce 1789, ve svém díle Úvahy o revoluci ve Francii z roku 1790 tvrdě kritizoval.

Proč?

Podle Burkea britská i americké revoluce byly konzervativní: zachovaly (konzervovaly) společnost tím, že z ní eliminovaly evidentní zla a nespravedlnosti (především porušování zásady No Taxation without Representation), aniž by ji poškodily; zatímco francouzská revoluce byla destruktivní, protože poškodila a ničila vlastní společnost, její tradice a instituce.

Obdobně bychom jako destruktivní mohli označit ruskou bolševickou revoluci (1917) a německou nacistickou revoluci (1933); nacisté totiž mluvili o nastolení svého režimu v Německu jako o „revoluci“ a (zesnulý) maďarsko-americký historik John Lukacs argumentoval, že Hitler byl jedním z nejradikálnějších revolucionářů 20. století.

V tomto duchu bychom mohli za destruktivní označit i další revoluce, např. ty komunistické (Čína 1949, Kuba 1959, Nikaragua 1979) či islamistickou Chomejního v Íránu (1979).

Byla Sametová revoluce a československá transformace v letech 1989-1992 konzervativní revolucí v Burkeově smyslu, tj. více podobná revolucím v letech 1688 a 1776, než těm v letech 1789, 1917, 1933 – a proč? Co měla Sametová revoluce více společného s britskou a americkou revolucí a odlišného od revolucí francouzské, ruské a německé?

Odpověď je nasnadě, když se podíváme na podstatu, cíle a prostředky Sametové revoluce a československé transformace (1989-1992) ve třech dimenzích: politické, ekonomické a kulturně-morální, a to prizmatem Burkeova kritéria: eliminovaly společenská zla, nebo naopak podvrátily společnost a její instituce?

Politickou transformací byl návrat (což samo o sobě je konzervativní) k pluralistickému systému politických stran a parlamentní demokracie, dále ústavní garance lidských práv a občanských svobod (podle principů Americké revoluce), nová zahraniční politika orientovaná na demokratický Západ, nikoli na autokratický Východ, a lustrační zákon, tedy politické vyrovnání s minulostí.

Ekonomickou transformací byly především liberalizace, deregulace a privatizace – ve třech podobách: přímé prodeje, kuponová privatizace a restituce; přičemž restituce byly vyrovnáním s minulostí nejen ekonomickým, ale i morálním.

A transformací kulturně-morální byly především již zmíněné lustrace a restituce.

Všechna tato opatření lze vnímat jako návrat před rok 1948, respektive – a přesněji – před rok 1939. Do roku 1939 u nás existoval normální běh a vývoj života společnosti; v roce 1939 byl totálně přerušen nejdříve nacistickou a potom komunistickou tyranií. Oněch padesát let 1939–1989 tak bylo aberací z hlediska našich dějin coby součástí západní civilizace. Návrat k normálu nastává až v roce 1989. Proto je lepší události let 1989–1992 nazývat spíše restaurací než revolucí. „Sametovou“ restaurací toho, co tady bylo před rokem 1939, před totalitní interrupcí.

To je i závěr, k němuž dospěl bývalý americký náměstek ministra zahraničí (a expert na dějiny střední Evropy) Wess Mitchell ve svém projevu pro Nadaci obětí komunismu v listopadu 2019 u výročí pádu Berlínské zdi:

…O roku 1989 se často mluví jako o revoluci. To je však poněkud zavádějící. Jakkoli zásadní mohly být změny roku 1989 pro lidi, v ústavním smyslu však představovaly obnovu západního právního a občanského řádu v zemích, v nichž byl kdysi vyvrácen…

V tomto smyslu byl rok 1989 restaurací. Znamenal odčinění předchozí revoluce, jejíž nejbližší zdroj spočíval v roce 1917 v Sankt Petěrburgu, ale jejíž hlubší zdroj se nacházel přesně o dvě stě let dříve než v roce 1989, na počátku Francouzské revoluce.

Byl to úplně jiný typ revoluce než ten, o němž jsme zvyklí mluvit my Američané, když mluvíme o naši vlastní revoluci. Zdůraznit rozdíl mezi těmito dvěma momenty – 1776 a 1789 – není jen malichernou či pedantskou záležitostí; je to zásadní, fundamentální otázka pro pochopení skutečného dědictví roku 1989 pro naši dobu.

Roky 1776 a 1789 byly v protikladu, pokud jde o cíle, o něž usilovaly, a ohledně prostředků, jichž užívaly. Cílem roku 1776 bylo zachování nashromáždění práv Angličanů – práv, jež byly zakotveny v přirozeném právu. Naopak, cílem roku 1789 bylo rozložení veřejného pořádku ve jménu abstraktních konceptů. Těmi koncepty byly: Svoboda chápaná jako svévole odmítnout všechna omezení společnosti, zvyklostmi či právy…

Zkrátka, Utopie.

Právě v tomto bažení po utopii vidíme všechny kořeny nejen bolševismu, ale i jeho ideologického bratránka nacionálního socialismu a i dalších rozpoznatelných -ismů 20. století. Všechny tyto doktríny spolu sdílely posedlost zdokonalením člověka, ať již prostředky třídního boje, nebo „krve a půdy“. Rok 1989 byl koncovkou roku 1789. Zakončil, alespoň v Evropě, dvě století násilného utopismu, jenž byl vypuštěn z džinovy láhve ve Francii, a pak se rozšířil do Ruska, a poté do Asie a Latinské Ameriky. Byl-li – jak napsal Churchill – akt vyslání Lenina vlakem do Ruska něčím jako vysláním bacilu moru v zapečetěném vagonu, pak rok 1989 byl momentem, kdy tento bacil, už v karanténě, konečně chcípl. Počet jeho obětí pravděpodobně převyšuje 100 milionů.“

Tolik Wess Mitchell. Ale my můžeme pokračovat: jak Sametová revoluce (17. listopadu 1989, tak zvolení Václava Havla prezidentem v prosinci téhož roku) tak i transformace 1989-92 nevedly k destrukci společnosti a institucí, nýbrž k eliminaci zřejmých, a širokým konsensem vnímaných zel, jakož i k obnovená institucí ničených v letech 1939–1989. Po právu ji tedy můžeme označit za konzervativní revoluci v Burkeově smyslu.

Zároveň – a to už může být pro některé překvapivé – mezi idejemi amerického poválečného konzervatismu a principy československé transformace byla značná podobnost. Je tedy otevřenou otázkou, zda a do jaké míry byli autoři a aktéři transformace idejemi amerického konzervatismu ovlivnění.

Americký poválečný konzervatismus vznikl jako syntéza tří proudů, klasického liberalismu či jeho radikálnější varianty, libertarianismu (v politice, ekonomice a konstitucionalismu), klasického konzervatismu neboli tradicionalismu (v kultuře, názorech na společnost, morálku a náboženství), a antikomunismu (ve vnitřní a především v zahraniční politice). Klasičtí liberálové a libertariáni požadovali co největší osobní svobodu, omezení moci státu, malou federální vládu, svobodný trh, nízké daně i státní výdaje. Byli proti socialismu a státním zásahům do života člověka i společnosti. Mezi jejich hlavní myslitele patřili Friedrich A. von Hayek (1899–1992), Ludwig von Mises (1881–1973) a Milton Friedman (1912–2006).

Tradicionalisté zdůrazňovali řád, tradice, hodnoty, autoritu, morálku a hierarchii v životech lidí i společnosti. Byli proti masovosti, konzumerismu, morálnímu a hodnotovému relativismu, který, jak věřili, vyústí v nihilismus. Jejich významným mysliteli byli Richard Weaver (1910–1963), Russell Kirk (1918–1994), i klasičtí filozofové evropského původu Eric Voegelin (1901–1985) a Leo Strauss (1899–1973).

Antikomunisté byli přesvědčeni, že nekomunistická poválečná demokratická levice nechápe komunismus a jeho hrozbu. Považovali její politiku, jež usilovala o zadržování komunismu, za nedostatečnou, a místo ní doporučovali zatlačování komunismu; vytlačení sovětské moci ze střední Evropy a Pobaltí. Mnozí z nich byli dříve komunisty, proto se domnívali, že komunismu rozumějí lépe než ti, kdo komunisty nikdy nebyli. Nejvýznamnějšími antikomunistickými mysliteli byli Whittaker Chambers (1900-1961) a James Burnham (1905-1987).

Mezi libertarianismem, tradicionalismem a antikomunismem však existuje napětí. Pokus o jejich sladění, fúzi, učinili v teorii Frank S. Meyer (1909–1972) a v praxi William F. Buckley jr  (1925–2008). Buckley v roce 1955 založil časopis National Review, který se stal společnou platformou pro autory ze všech tří proudů konzervatismu. Jeho věrným čtenářem byl i jeden bývalý herec z Hollywoodu – Ronald Reagan (1911–2004). V politice postoje amerického konzervatismu poprvé výrazně reprezentoval senátor Barry Goldwater (1909–1998), když v roce 1964 (neúspěšně) kandidoval na prezidenta.

Meyer, v mládí komunista, vypracoval teorii amerického konzervatismu, která dostala název „fuzionismus“ – šlo o smíření klasického liberalismu s morálním tradicionalismem. Meyer tvrdil, že oba mají pravdu, ale každý v jiné sféře. V politice je nejvyšší hodnotou svoboda, lidé mají být co nejsvobodnější od státních donucení. Chtějí-li tradicionalisté státem vynucovat ctnost, mýlí se, protože aby ctností byla, musí být dobrovolná. Jednání z donucení není ctnostné. Tradicionalisté však mají pravdu, že ctnost je správným cílem lidského života. Aby lidé byli ctnostní, musejí být svobodní; nemají-li svobodu být neřestnými, nemohou být ctnostnými. Na druhou stranu však také platí, že nejsou-li lidé ctnostní, svobodu neuchrání a ztratí ji – buď podlehnou tyranům v zahraničí, nebo měkkému despotismu doma.

Později se k americké pravici připojily další dvě skupiny, což ji posílilo. Na přelomu 60. a 70. let to byli neokonzervativci, původně levicoví intelektuálové, kteří se posunuli doprava; těmi nejvlivnějšími byli Irving Kristol (1920–2009), Norman Podhoretz (1930), Michael Novak (1933–2017), Samuel Huntington (1927–2008), Peter Berger (1929–2017), Midge Decterová (1927) a Jeane Kirkpatricková (1926–2006).

Druhou skupinou byla tzv. náboženská pravice, již vedli kazatel Jerry Falwell (1933–2007) a aktivista Paul Weyrich (1942–2008).

Úspěchem této široké koalice bylo zvolení Ronalda Reagana v roce 1980 a jeho prezidentství.

Jaký byl vliv idejí amerického konzervatismu na autory transformace? Pavel Bratinka a Tomáš Ježek nezávisle na sobě překládali do češtiny Cestu k nevolnictví Friedricha Hayeka. Dílo Erica Voegelina Nová věda o politice bylo diskutováno intelektuály tzv. Kampademie jako byli Pavel Bratinka, Daniel Kroupa, Radim a Martin Paloušovi, Zdeněk Neubauer, a další. Krátce po roce 1989 bylo do češtiny přeloženo a vydáno dílo Michaela Novaka Duch demokratického kapitalismu“ a kniha Miltona Friedmana „Kapitalismus a svoboda“. A anglický filosof Roger Scruton měl velký vliv na pravicovou část českého disentu a byl osobním přítelem lidí jako Pavel Bratinka, Václav Benda, Petr Pithart a Daniel Kroupa. Pavel Bratinka osobně navštěvoval knihovnu amerického velvyslanectví v Praze od roku 1965 a pravidelně četl National Review.

Takže konzervatismus, či už americký nebo britský, měl velký vliv na část českého disentu, z něhož se rekrutovali mnozí autoři a aktéři nejen Sametové revoluce 1989, ale i transformace 1989-92. Není však známo, zda tento teoretický konzervatismus měl nějaký (a případně jaký) vliv na tak klíčové osobnosti Sametové revoluce a následné transformace jako byli Václav Havel a Václav Klaus.