The Case for Trump: Kniha, která Trumpovi rozumí

Victor Davis Hanson zaslouženě patří mezi nejuznávanější americké historiky současnosti. Když čtete některou z jeho knih zaměřených na válečné konflikty a vojenskou strategii, například nedávno vydaný inovativní pohled na druhou světovou válku The Second World Wars: How the First Global Conflict Was Fought and Won, román The End of Sparta nebo Carnage and Culture, objasňující vojenskou dominanci západní civilizace, je patrné, že Hanson spadá do kategorie autorů, kteří do svých textů zvládají zakomponovat ohromné množství odborných faktů a detailů, aniž by tím utrpěla jejich plynulost a čtivost.

Kdo nesleduje Hansonovu paralelní kariéru komentátora aktuálního politického dění pro National Review a The Washington Times, mohl být překvapen, když minulý rok oznámil, že píše knihu o prezidentu Trumpovi. A jak se ukázalo, jedná se o zcela zásadní publikaci.

Donald Trump je prvním prezidentem v historii USA, který nemá předchozí politické či armád­ ní zkušenosti. Dennodenně čteme o jeho excesech a nevhodných výrocích, které nesluší funkci prezidenta. O srovnávání Trumpa s Hitlerem taky jistě neslyšíte poprvé. Skutečně je Trump tak nevídaný úkaz v historii americké politiky? A jestli ne, proč je kolem něj tak ohromné pozdvižení?

Kniha The Case for Trump se nesnaží pouze obhajovat Trumpa jako osobnost, ale primárně vykresluje a obhajuje jeho voliče. Snaží se světu dokázat, že za zvolením Trumpa nestál rasismus nebo izolacionismus, ale snaha vrátit Spojeným státům důstojnost a touha skoncovat s diskriminací a kastováním vlastních občanů. To je podstatně jiný druh populismu, než s jakým se můžeme setkat v dnešní Evropě. Dále pak Hanson ukazuje, že Trump je podstatně chytřejší stratég, než jak se ho veřejnosti snaží vykreslit jeho političtí oponenti a média.

Dalším zásadním argumentem knihy je, že Trumpova politika ve většině ohledů funguje – minimálně v krátkodobém výhledu. Během prvních šesti set dní Trumpovy administrativy vystoupala americká ekonomika nejvýše za poslední dekádu. Žádný politik nemá přímý vliv na stav ekonomiky, ale vždycky ji může zhoršit. Trumpovi se daří nechat ekonomiku růst primárně díky zásadnímu omezení byrokracie, snížení daní a posílení hraničních kontrol.

Donald Trump v historickém kontextu

Na přebalu knihy čtenář nalézá citát: „A must­read‑for everyone who supports the President.“ Sám Hanson věnoval knihu „těm ubožákům“, deplorables, jak se Hillary Clintonová během prezidentské kampaně pohrdavě zmínila o nižší střední třídě. Paradoxně by si však knihu měli přečíst nikoliv Trumpovi příznivci, ale čtenáři, kteří mají na Trumpa smíšené názory, nebo nejsou příliš seznámeni se společenskými okolnostmi jeho zvolení. Hanson totiž dělá to, co žádný jiný autor knihy o Trumpovi neudělal – zasazuje jej do historického kontextu. Je to kontext současné Ameriky, politiky prezidenta Obamy, ale i širší tradice amerických prezidentů.

Hanson v rozhovorech přiznává, že není lehké psát knihu o Trumpovi, když se zprávy mění každou hodinu a Trump samozřejmě dělá chyby. Hanson si nicméně stojí za tím, že ke knize o Trumpovi

přistupoval stejně jako k ostatním historickým knihám, které napsal – snažil se nehledět na čtyřiadvacetihodinový cyklus zpráv, ale pokoušel se o poctivou analýzu, doplněnou instinktem historika. Naznačuje, že navzdory drobným i větším škobrtnutím kroky, které Trump učinil, z něj retrospektiv­ ně udělají velmi úspěšného prezidenta.

V první části knihy se Hanson zaměřuje na definici „trumpismu“ a analyzuje společenskou situaci v USA před volbami v roce 2016. Trump je podle knihy pouze reakcí na situaci, kdy od 90. let dochází k postupné transformaci společenského rozdělení Ameriky. Dnes to není sever a jih, ale pobřeží a vnitrozemí. Podle Hansona je toto rozdělení důsledkem post­industriální‑ globální ekonomiky, nekontrolované ilegální migrace a dlouhodobé převahy politiků z Demokratické strany ve vedení největších měst. Z těchto okolností vyplynulo, že elity z pobřežních států USA začaly opovrhovat vnitro­ zemskými státy.

Celá situace se ještě zhoršila během éry Baracka Obamy, který razil výrazně levicovější politiku než jeho předchůdci z Demokratické strany. To zapříčinilo i kompletní proměnu voličské mapy. S výjimkou Minnesoty všechny středozápadní státy zvolily v roce 2018 guvernéra z řad republikánů. A kromě Illinois obsadili republikáni ve středozápadních státech všechna místa v dolní komoře.

Eroze místních společenství

Sám Hanson bydlí na farmě v městečku Selma v Kalifornii, která jeho rodině patří po několik generací. V knize obšírně popisuje, jak právě tato oblast plná multietnických komunit převážně nižší a střední třídy až do 80. let prosperovala. Staro­usedlíci ani jejich potomci neměli potřebu se stěhovat, v okolí se nabízela spousta dobře placené práce. V 90. letech se ale továrny začaly zavírat a farmy prodávat velkým zahraničním korporacím.

Brzy poté dosáhla neudržitelných čísel ilegální masová migrace, na kterou Hanson ostatně upozorňoval už v roce 2003 v knize Mexifornia. Přišel exponenciální nárůst kriminality a drogové závislosti. A výsledek? „V roce 1970 jsme nezamykali venkovní dveře, v roce 2018 máme šest psů.“

Problémem podle Hansona samozřejmě není migrace jako taková, ale intenzivní masová migrace jednoho etnika. Aby integrace imigrantů smysluplně fungovala, je potřeba, aby systém přijímal pestré skupiny osob, tj. méně lidí z různých společenských skupin a vrstev, kteří se vzájemné motivují a snaží se zapadnout mezi ostatní. Když ale do země proudí jedna velká etnická skupina ze stejné sociální vrstvy, snaží se přirozeně převálcovat ostatní, a ve výsledku dochází k erozi amerických společenství.

Tyto kdysi prosperující komunity si podle Hansona erozi nezasloužily. Jejich obyvatelé nejsou líní nebo hloupí. Nezničila je vlastní neschopnost, ale dlouhodobě nekoncepční migrační politika a velký byrokratický stát, který stále více komplikuje život farmářům a malým podnikatelům. Proto jim nemůžeme vyčítat podporu Trumpa, který si jich všiml a snaží se jim pomoct postavit se zase na vlastní nohy.

Od mnoha vrcholných politiků se tito lidé zatím dočkali převážně pohrdání a výsměchu. Han­ son podrobně mapuje výroky většinou demokratických, ale i některých republikánských politiků a novinářů, kteří jimi dlouhodobě opovrhují.

Nejzásadnějším momentem, který tomu všemu nasadil korunu, bylo, když Hillary Clintonová označila podstatnou část Trumpových voličů za tzv. basket of deplorables – volně přeloženo „bandu ubožáků“. Podle slov Clintonové to všechno jsou „rasisti, sexisti, homofobové, xenofobové, islamofobové – jen si vyberte. A bohužel, takoví lidé existují a on (Trump) je pozvedl.“ Zbylé Trumpovy voliče pak označila za pomatence, kteří jsou naivní, zmatení a potřebují empatii. V té chvíli si Clintonová ještě neuvědomovala, že svojí rétorikou odepsala přibližně 63 milionů voličů, kteří následně volili proti ní. Polovinu voličů označila za zlé, druhou za hloupé. A Clintonová v tom nebyla sama, podobně se vyjádřil například senátor John McCain, který zase použil jiné anglické synonymum pro pomatence – crazies. Dnes je patrné, že tyto a jim podobné výroky některých vrcholných politiků hrály zásadní roli v Trumpově vítězství.

Trump se podle Hansona, i když byl mimořádně bohatou celebritou, vždy cítil nedoceněný. Nepatřil mezi finanční a politickou elitu New Yorku, ostatní vysoce postavení lidé jím opovrhovali kvůli jeho neotesanému chování a „queenskému přízvuku“. I tohle hrálo Trumpovi do karet, když se během kampaně úspěšně vykreslil jako „jeden z lidu“, a díky tomu působil u nižší střední třídy voličů autenticky a odlišně od svých spolukandidátů z Republikánské strany.

„Voliči ho berou vážně, nikoli doslova“

Pokud jde o migraci, Donald Trump efektivně získal voliče tím, že jednoduše zaútočil na všechny ostatní. Mexiko podle Trumpa posílá ilegální migranty do USA kvůli národním a ekonomickým zájmům. Demokraté chtějí získat nové voliče, rozšiřovat administrativní stát a vypadat dobře pro zbytek světa. Části republikánů se zas ilegální migrace prý hodí proto, že přináší levnou práci.

V oblasti zahraniční politiky Trump uspěl víceméně díku tomu, čím všem lezl na nervy – svou nepředvídatelností. Vychází při tom ze své vlastní metody cukru a biče, kterou představil i knižně (Art of the Deal ). V principu to funguje tak, že v jedné chvíli Trump zahrnuje oponenta výhružkami a posměšky, za okamžik mu skládá komplimenty. Tato metoda ovšem podle Hansona není dlouhodobě úplně účinná. Fungovala například při vyjednávání nové smlouvy o zadržování migrantů s Mexikem. Kde ale například dlouhodobě vůbec nefunguje, je Severní Korea. Kim Čong­un nadále zbrojí a Trumpovy komplimenty zatím dopomohly pouze k větší legitimizaci jeho režimu. I v případě Číny zatím není jasné, jestli bude Trumpův způsob vyjednávání efektivní.

Ve výsledku tu máme zajímavý hybrid. Trumpova nepředvídatelná rétorika za sebou ukrývá důsledně propracovaný, v podstatě klasicky republikánský plán zahraniční politiky. A i když Trumpovy metody nemusejí vždy fungovat, vracejí Spojeným státům respekt, o který postupně přicházely v éře Baracka Obamy.

V souvislosti se zahraniční politikou a vyjednáváním Hanson mimochodem poukazuje na Trumpův omezený slovník a často nešikovné výroky, ale zároveň zdůrazňuje, že voličům na nich tolik nezáleží. Cituje přitom novinářku Salenu Zito, která své kolegy varovala před apriorní nenávistí vůči Trumpovu stylu: „Novináři ho berou doslova, nikoli vážně. Voliči ho berou vážně, nikoli doslova.“

Trump u voličů uspěl i svou autenticitou. Ne­ hrál si na někoho, kým není. Měl stále stejný účes, kravatu i přízvuk. V tom se zásadně lišil od některých svých předchůdců a oponentů. Clintonová i Obama během svých cest po státech neustále napodobovali místní přízvuk a snažili se zalíbit. Trumpova rádoby neotesanost a autenticita „miliardáře z Queensu“ mu paradoxně hrála do karet.

Hanson tvrdí, že Trump vyhrál volby díky tomu, že jej voliči vnímali jako chemoterapii: není to pří­ jemný zážitek, ale bojuje s něčím mnohem horším, s rakovinou byrokracie a migrace, která se vymkla kontrole. Ostatní kandidáti v porovnání s ním působili jako aspirin, a aspirinem žádný vážnější problém prostě nevyléčíte.

Deep state

Zvolení prezidenta Trumpa provázely rozpaky a oba­ vy nejenom v Americe, ale ve všech koutech světa. Kdo mohl být nadšený, že uspěl člověk, který během kampaně poklonkoval Vladimiru Putinovi a zpochybňoval význam Severoatlantické aliance? Řada z nás by bez znalosti kontextu Trumpovi hlas nedala. Jenže už po několika měsících bylo vidět, že to všechno nebude tak horké. Trump v žádném případě nehodlal oslabit NATO, pouze začal efektivně tlačit na členské země, aby navýšily svoje finanční příspěvky. Proti Putinovi zakročil rázněji než jeho předchůdce Obama.

Jedním ze zásadních prohlášení kampaně Donalda Trumpa bylo, že zatočí s tzv. deep state. Kdekdo si myslel, že je to nesmyslný výrok. Když se řekne deep state, většina lidí si představí tajnou organizaci nebo kult, který z pozadí vládne Spojeným státům a manipuluje s občany i se zvolenými zastupiteli. Něco jako Syndikát v seriálu Akta X. Celé to zní šíleně.

Nicméně Hanson podotýká, že něco takového skutečně existuje. Deep state ovšem není organizovaná skupina konspirátorů, ale spíše kasta vysoce postavených státních úředníků ve Washingtonu, kteří v podstatě nikdy neopouštějí funkce, nanejvýš je jednou za čas prostřídají. Jsou to lidé se silnými vazbami na média, podnikatelské prostředí a showbyznys. Nesou hlavní podíl viny na tom, že se americký politický systém zahltil zbytečnou byrokracií. A právě oni měli z Trumpa od počátku největší strach. Hanson jejich snahy svrhnout Trumpa popisuje v nejzajímavější, historicky orientované kapitole knihy s názvem The Ancien Régime.

Jistá forma deep state existuje v podstatě vždy a všude – i v renesančních Benátkách nebo v byzantské Konstantinopoli. Hanson ji označuje jako „permanentní byrokracii“. Byrokraté intrikují a organizují převraty, které jsou v jejich ekonomickém a kariérním zájmu. Jsou imunní vůči politickým změnám. Jejich moc se dá omezit jen radikálním bojem s byrokracií a zjednodušením právního řádu. Tedy přesně tím, co avizoval a co provádí prezident Trump.

„Většina federálních odborů finančně přispívá demokratům, nikoliv republikánům. Podle The Hill šlo v roce 2016 95 procent všech darů od federálních zaměstnanců Hillary Clintonové, patrně na základě premisy, že její agenda – více regulací, daní a dávek – znamená i více státních zaměstnanců, větší platy a celkovou podporu filozofie, že administrativní stát v americkém životě a kultuře hraje ústřední roli.“ Není třeba připomínat, že byrokraté jsou převážně progresivními internacionalisty.

Hanson na řadě nedávných případů dokládá aktivity deep state v současné Americe. Jsou to třeba snahy podkopat Trumpovu administrativu (např. komentář údajného anonymního státního úředníka v New York Times 5. září 2018 nebo kniha Fear od novináře Boba Woodwarda). Nebo také různé aféry a příběhy lidí, jako jsou Bruce Ohr, Christopher Steele, James Clapper, John Brennan nebo bývalý šéf FBI Andrew McCabe. V neposlední řadě Hanson rozepisuje vztahy mezi vysoce postavený­ mi úředníky v Bílém domě (primárně z Obamovy éry) a jejich manželské i jiné vazby na novináře z prominentních médií (hlavně CNN, The Washing­ ton Post a Wall Street Journal). Je to vlastně škodlivé, téměř až incestní propojení státního aparátu a médií.

Sám Trump navzdory svému byznysu přímou součástí deep state nikdy nebyl, nicméně hned na začátku kampaně přiznal, že spousta z těchto lidí za ním v minulosti chodila žádat o peníze. Jeho zvolení se proto pro byrokratické funkcionáře stalo noční můrou. Trump začal propouštět, vlivní byrokraté začali přicházet o lidi i o peníze.

Muellerovo vyšetřování, i když možná začalo s dobrými úmysly, se podle Hansona postupně zvrhlo ve snahu vlivných byrokratů svrhnout Trumpa.

Donald jako drsný Harry

Jak může být člověk, který uplácí pornografické herečky, se kterými v minulosti spal, v čele USA? Jak se takový hulvát může stát prezidentem? Podle Hansona to ale z historického hlediska není nic výjimečného. Trumpovy excesy jsou jen více vidět. Kromě už zmíněných snah novinářů a byrokratů za to může fakt, že žijeme v době sociálních sítí. S tím prý Trump už dopředu počítal, takže si v kampani nikdy nezkoušel hrát na někoho, kým není. A i díky své autenticitě uspěl. Ve výsledku tak dosáhl zajímavého paradoxu – Trump jakožto politik je oddělitelný od Trumpa občana, ale jeho politika je od jeho osoby neoddělitelná.

Hanson pak popisuje méně známá fakta o bývalých prezidentech: Woodrow Wilson trpěl depresemi a jeho celkově tristní zdravotní stav se roky dařilo tajit před veřejností. To stejné platilo pro Franklina D. Roosevelta. John F. Kennedy by byl dnes považován za sexuálního násilníka. Cizoložství holdoval i Lyndon B. Johnson, který byl navíc zkorumpovaný. Zatímco Trump se provinil nemravnými sexuálními excesy během své podnikatelské kariéry, Kennedy nebo Clinton se nebáli sexuálních avantýr přímo v Bílém domě. O podivném zbarvení Trumpovy kůže dnes víme mnohem více, než kdy budeme vědět o celkovém zdravotním stavu prezidenta Kennedyho, který byl vážně nemocný a závislý na steroidech.

Jinými slovy, ve srovnání s jinými prezidenty je na tom Trump se svými urážlivými tweety ještě dobře. Ba co víc, když si je odmyslíte a sledujete jen jeho oficiální projevy a výstupy, zjistíte, že v mnoha ohledech vykonává svoji funkci v úřadě důstojněji než prezident Obama.

Hanson nabízí srovnání s postavou Drsného Harryho ze stejnojmenného filmu s Clintem Eastwoodem v hlavní roli. Harry není někdo, koho by sanfranciská policie chtěla mít ve svých řadách. Jeho metody jsou zastaralé, je vulgární, nedodržuje protokol. Stejně tak Trump se nechová a nejedná, jak by se od prezidenta Spojených států očekávalo. Drsný Harry má ale schopnosti a je dostatečně bezcitný na to, aby dostal sériového vraha Scorpia, kterého na konci chladnokrevně zavraždí. Tím zbavil svět zlého člověka, ale zároveň tím ukončil svoji kariéru.

S Trumpem je to stejné. Trump je podle Hansona tragický hrdina, který se pravděpodobně nikdy nedočká všeobecného uznání. Je vulgární. Jeho vláda právě skončila. Je to ale člověk se schopnostmi, které voliči dokázali ocenit: omezoval byrokracii, snižoval daně, posiloval armádu, snažil se kalibrovat obchodní vztahy se spojenci i s geopolitickými nepřáteli. A proto si ho nemálo lidí vybralo znovu.