Vrátit do EU volný pohyb je možné. Zprávy z Place de Lux III.

Pravidelný rozhovor s analytikem evropské legislativy Ondřejem Krutílkem......

Ondřej Krutílek působí v kanceláři europoslance Alexandra Vondry. Specializuje se na monitoring a analýzu legislativy EU, především oblasti životního prostředí, vnitřního trhu EU a hospodářské a měnové unie. O dění v EU připravuje měsíční newsletter EU RADAR.

Rada schválila právní předpisy v oblasti kohezní politiky. Prostřednictvím strukturálních fondů má být v období 2021–2027 zpřístupněno 330 miliard eur. Balíček má přinést nové priority, ale i zjednodušení a efektivnost. Většina prostředků je určena na podporu méně rozvinutých regionů a zemí. Jak do toho zapadá Česká republika? Bude čerpání ze strukturálních fondů jednodušší? Jaké nové priority a cíle balíček přináší?

Jsem už dost velký na to, abych věřil, že čerpání evropských peněz se v novém finančním období usnadní. Nezpochybňuji, že k některým pozitivním posunům došlo, ovšem stejně tak je pravda, že koheze už dávno není, co bývala. Jako stát například musíte respektovat vládu práva, a když se vám to nedaří, odnesou to na pozastavených/neproplacených projektech vaše regiony a obce. To jde podle mě proti základním principům strukturální politiky. EU přitom má jiné nástroje, jak si mezi členskými státy zjednat pořádek.

Dalším problémem je velké množství programů, které na úrovni EU v novém období vznikly. Třeba takový Evropský fond pro přizpůsobení se globalizaci byl mimo už před lety, teď už s globalizací nemá nic společného, ale pořád se drží, přestože jeho cíle by bylo možné naplnit například přes ESF.

V neposlední řadě členské státy svazuje akcent na zelenou a digitální transformaci, na které má jít zhruba třetina všech peněz. Nic proti nim nemám, právě naopak, jen se domnívám, že očekávání unijních institucí se do velké míry nepotkají s potřebami, požadavky nebo možnostmi příjemců grantů a záruk. Nakonec z toho tedy může být velké mrzení. Uznávám ale, že teď bude nejvíce záležet na nás, resp. naší vládě, kdy dojedná dohodu o partnerství a jak přesně budou vypadat nové operační programy. Protože to je pro koncové příjemce ve výsledku to nejdůležitější.

Představitelé Evropského parlamentu, Komise a Rady 10. března společně podepsali prohlášení ke Konferenci o budoucnosti Evropy. Ta má za cíl řešit staré i nové výzvy a posílit evropskou solidaritu. Co od takové akce můžeme očekávat? Přinese výsledek v podobě nové, převratné smlouvy, nebo spíše doporučení a „soft law“? 

Optimisticky očekávám spíše to druhé. Zaprvé proto, že konference bude primárně probíhat na dálku, pokud vím. Zadruhé proto, že EU jako celek je po brexitu a covidu dost unavená na to, aby teď přicházela s nějakými neotřelými nápady, jak se posunout dál. A zatřetí proto, že jsme ještě zdaleka nevyužili možnosti stávajícího aranžmá, které nastolila Lisabonská smlouva. Vždyť už při jejím schvalování se říkalo, že jde o bianco šek. A podle mě se na tom za těch takřka dvanáct let, co Lisabon platí, nic zásadního nezměnilo.

Evropský soudní dvůr na Twitteru 11. března oznámil, že Polsko a Maďarsko podalo stížnost na mechanismus, který podmiňuje vyplácení evropských peněz dodržováním hodnot právního státu. Podle obou zemí nemá oporu ve smlouvách EU. Případem se teď bude zabývat Evropský soudní dvůr. Jaký výsledek se očekává v Bruselu? Jaký bude postup vůči zemím, které rule of law porušují, pokud jim tedy dá soud za pravdu?

Upřímně řečeno, nevím. Jak už jsem zmínil, mám se spojováním koheze a vlády práva problém. Taky se domnívám, že nám stačí legendární článek 7 Smlouvy o EU, který se zabývá porušováním hodnot EU. Nehledě na to, že když se podíváte na deal, který spatřil světlo světa po tvrdých jednáních loni v červenci (především s Maďarskem), zjistíte, že je to gumové ustanovení, které si každý může vykládat, jak chce. To ale nic nemění na tom, že především mezi europoslanci panuje přesvědčení, že rule of law se má po členských státech v čele s Polskem a Maďarskem vymáhat co nejtvrději.

Portugalské předsednictví navrhlo plán, jak pomoci zemím, kterým zásadně scházejí vakcíny proti COVID-19. Země EU si mají rozdělit až 10 milionů dodatečných vakcín podle počtu obyvatel, podle portugalského plánu by mělo 19 z nich postoupit část dávek těm, kde je situace nejhorší. Česká republika tak mohla získat desítky tisíc vakcín navíc. Premiér Babiš to však odmítl, což média i opozice označují za diplomatické fiasko. O co přesně šlo? Znamená to, že se s dodatečnou pomocí ostatních členských státu můžeme definitivně rozloučit?

Přesně tak. Ale nenechme se zmást. Jakkoli opravdu šlo o diplomatické fiasko, mnohem větší problém zůstává, že Andrej Babiš už loni neobjednal tolik vakcín, kolik mohl. Dnes už farmaceutické společnosti naštěstí navyšují výrobní kapacity, takže Babišův průšvih postupně „vykrývají“. Jisté je ale jedno: český premiér se v evropské politice chová jako slon v porcelánu. Sice je jazykově velmi dobře vybaven, ale absolutně nerozumí jednání v Radě a EU považuje jen za dojnou krávu. To se nám vymstí. Nejpozději během našeho předsednictví, které proběhne ve druhé polovině roku 2022 a na nějž se Česká republika zatím připravuje velmi, velmi laxně. Opět čistě Babišovou vinou.

Evropská unie poskytne členským státům balíček obnovy v hodnotě dechberoucích 750 miliard eur. Historicky poprvé si na něj EU společně půjčí a půjčku bude muset i společně splatit. Z jakých zdrojů bude dluh splácet? Do jaké míry se na tom budou podílet členské státy? 

Ono to na první pohled vypadá bezproblémově – EU si půjčí, peníze pak předá členským státům, které to budou potřebovat. A státy nebudou muset nic, protože vše nakonec zaplatí EU. Jenže unijní rozpočet se plní primárně příspěvky od jednotlivých členských států. I já často sklouznu ke zkratce „evropské peníze“, ale ve skutečnosti nic takového neexistuje (skutečné vlastní příjmy EU jsou minimální). I splácení tedy opět dolehne především na státy.

Na druhou stranu, oněch 750 miliard eur představuje součet grantů a úvěrů, které chce EU dát členským státům k dispozici, z čehož vyplývají minimálně dva důsledky. Zaprvé, pokud státy nebudou plnit podmínky grantů, EU jim nic nevyplatí. Zadruhé, ne všechny členské státy hodlají skrz EU žádat o půjčky. Čili chci věřit, že ne všechny peníze se nakonec vyčerpají, a tím pádem se nebude muset tolik splácet. Protože pokud by se to stalo, čekají nás nové daně. V Bruselu už to mají vymyšlené: Začíná se znovu debatovat o dani z finančních transakcí nebo o společném konsolidovaném základu korporátní daně. To je pro mě osobně no-go.

Brexit pořád nekončí. V nejnovější epizodě Komise zaslala Británii vytýkací dopis za to, že prý porušuje dohodu o vystoupení. Problematická je zejména hranice mezi Irskem a Severním Irskem. Jakých dalších oblastí se výtka týká a jak dlouho ještě budeme sledovat tohle brexitovské popotahování? 

Popsala jste to správně. Myslím, že si to ještě nějaký čas vezme, než si všechno sedne. Uspořádání vztahů EU s Británií je z mnoha důvodů neuvěřitelně komplexní a bylo by s podivem, kdyby všechny relevantní dokumenty byly tak krystalicky jasné, že by neumožňovaly více interpretací. A pak je tu samozřejmě politika. Upřímně řečeno, EU v čele s vyjednavačem Michelem Barnierem Brity tak dlouho tlačila ke zdi, že teď hledají jakoukoli příležitost, jak se nadechnout. To neznamená, že jejich jednání schvaluji, jen dovozuji, jakou mohou mít motivaci.

Komise navrhla zavedení Covidpasu – digitálního certifikátu, který má usnadnit bezpečný pohyb uvnitř EU během pandemie. Zároveň vyzvala členské státy ke koordinovanému rozvolňování opatření. Epidemiologická situace je po Evropě různá, v některých zemích panuje zmatek ohledně rozvolňování. Je rozvolňování vůbec proveditelné?

Apel na koordinované rozvolňování nejspíš zůstane oslyšen – podobně se Komise vyjadřovala už několikrát, a nikdy neuspěla. Proto by se měla soustředit spíš na to, aby dodávala dodávky vakcín, které nasmlouvala, aby se pohnulo s očkováním. To je jediná cesta k tomu, čemu se začalo říkat „nový normál“. Covidpas v tomto kontextu považuji jen za technický prostředek k tomu, aby se do EU znovu vrátil volný pohyb, jak jsme na něj byli zvyklí v době před koronavirem. Zvládnout to všechno do prázdnin, jak má Komise v plánu, je hodně ambiciózní, ale vzhledem k tomu, že některé členské státy už dokázaly přijít s vlastním řešením, pevně doufám, že je to možné.