Vražda, která už nepotřebuje reklamu

Role vražd v politice se pravděpodobně zatím dost podceňovala....

V době, kdy Amerika napjatě očekávala výrok poroty nad policistou Derekem Chauvinem, Francie se soustředila na svůj vlastní případ. Totiž rozsudek odvolacího soudu nad vrahem Sary Halimiové.

Vražda se odehrála skoro přesně čtyři roky před konečným verdiktem. Francouzský občan malijského původu Kobili Traoré 7. dubna 2017 vnikl přes balkon do bytu pětašedesátileté Sary Halimiové, týral ji, a nakonec vyhodil z okna. Po zadržení byl umístěn do psychiatrické léčebny.

Taktika obhajoby se soustředila právě tímto směrem – a vyplatila se. Kasační soud rozhodl, že Traoré je sice vinen, ale není možné ho potrestat, protože čin spáchal ve stavu nepříčetnosti. Jednal totiž v psychotickém stavu navozeném požitím drogy. V jeho krvi skutečně byly nalezeny stopy marihuany.

Část veřejnosti vyjadřovala uspokojení nad civilizovaností francouzského systému, který odmítá soudit duševně postižené lidi. Jiní byli pobouřeni. „Znamená to, že propříště budou osvobozováni opilí řidiči, kteří porazí dítě, jen proto, že za sebe nezodpovídali?“ ptal se například právník rodiny zavražděné.

Soud nad Kobilim se odehrával mimo jiné v době vrcholící francouzské debaty o legalizaci konopí. Prezident Macron se postavil na stranu pobouřených, když prohlásil, že rozsudek považuje za nepřijatelný. Pachatelé, kteří jednají pod vlivem narkotik, drogu užili dobrovolně, a proto podle něho – propříště – musejí nést odpovědnost. Navrhl změnu příslušné části trestního zákoníku; nový zákon má symbolicky nést jméno Sary Halimiové. Určitě by ji to potěšilo.

Život pod psa

Jenže to nebyl jediný kontext celého případu. Kobili Traoré je muslim a jeho oběť byla ortodoxní Židovka. Vrah volal během jejího mučení Alláhu akbar (Bůh je veliký) a „zabil jsem Satana“. V minulosti ji urážel jako „špinavou Židovku“. Ví se také, že navštěvoval radikální mešitu.

Ačkoli by tedy bylo možné očekávat, že případ bude vyšetřován jako zločin z nenávisti, nebo dokonce jako teroristický útok, francouzské úřady vyvíjely značné úsilí, aby tomu tak nebylo.

 Vrah byl okamžitě po zatčení umístěn do léčebny s tím, že asi není duševně v pořádku. A to přesto, že nikdy nebyl léčen s žádnou duševní chorobou. Vyšetřovatelé rovněž neprovedli rekonstrukci činu, neprověřili pachatelův telefon, nezajímali se o jeho islamistické konexe, dokonce ani nevyslechli sousedy oběti.

Stejnou hru hrála část francouzských médií, která o případu mlčela nebo mlžila ohledně možného antisemitského motivu. Stejně tak se k smrti Halimiové nevyjadřovaly organizace na ochranu žen, které jinak každý případ fyzického útoku na ženy využijí jako příležitost pro zvýraznění své činnosti.

Na snahu zahladit nenávistný motiv proto od začátku upozorňovala rodina zavražděné, její právní zástupci, židovské instituce, a nakonec i skupina významných francouzských intelektuálů ve společném prohlášení. Přesto je výsledkem vrahovo faktické osvobození. Očekává se, že bude za nějakou dobu z léčebny propuštěn.

Kauza Halimiové se v tomto ohledu podobá smrti George Floyda. V obou je patrný velký společenský tlak, aby dopadl určitým způsobem s ohledem na širší společenský dopad této jediné kauzy.

S tím rozdílem, že v jednom případě to byla oběť, ve druhém pachatel, kdo patřil k příslušníkům menšiny. Ovšem takové, kterou je možné považovat za oběť strukturálního rasismu nebo systematického znevýhodnění.

Angažovaný intelektuál Bernard-Henri Lévy nazval tento přístup „kulturou omlouvání“, tedy omlouvání pachatelů, které chce příslušná část společnosti chápat spíš jako oběti. Pro skutečnou oběť pak už nezbývá dost empatie. Vznikla tak absurdní situace, kdy muž, který vyhodil z okna ženu, unikl trestu, zatímco jiný Francouz, který ze třetího patra ve stavu nepříčetnosti vyhodil psa, byl poslán do vězení.

Setina kontra desetina

Hru na menšiny v tomto případě komplikuje skutečnost, že k menšině patřila i oběť, tedy francouzská Židovka Halimiová. Jenže jde o menšinu, která má v očích důležitých hráčů jiný status.

Francie je shodou okolností domovem největší, asi pětimilionové muslimské komunity v Evropě a také největší, asi půlmilionové evropské židovské komunity. Ta je složena z dvou velmi odlišných částí. Na jedné straně aškenázských Židů, většinou ekonomicky úspěšnějších, jejichž rodinná historie je „domácí“, anebo sahá do východní Evropy. A na druhé straně Židů původem ze severní Afriky, kteří do Francie přišli často až v druhé půli 20. století v souvislosti s dekolonizací Alžírska, Tuniska a Maroka. Patřila mezi ně i Sarah Halimiová, ale třeba také zmíněný Bernard-Henri Lévy, alžírský rodák.

Ironií osudu i mnozí francouzští muslimové pocházejí z týchž zemí a ve Francii se také usadili ve velkých městech. Jenže se mnozí z nich do francouzské společnosti integrovali hůř než severoafričtí Židé. Zatímco ti byli často frankofonní, měli lepší vzdělání a byli okolím spíš považováni za „bílé“, jejich arabští nebo berberští krajané často končili na předměstích velkých měst, kde se jejich integrace zastavila nebo proběhla deformovaně. Podobný profil měli i další přistěhovalci z ostatních (bývalých) kolonií.

Třeba právě Kobili Traoré, rodák z Mali, který přestal chodit do školy v 16 letech a dnes má za sebou už několik trestů za prodej drog a násilnosti. Shodou okolností měl stejné příjmení i Adama Traoré, rovněž původně Malijec, který roku 2016 zemřel ve vazbě po policejní pacifikaci. Jeho případ někteří Francouzi přirovnávají třeba právě ke smrti George Floyda v USA a považují ho za projev závažnějšího společenského problému než událost, jakou byla vražda Sary Halimiové.

V okruhu Francouzů s přistěhovaleckým pozadím vzniklo pevné přesvědčení, že proti nim existuje spiknutí, jehož obětí jsou lidé jako Adama Traoré. A viníky nejsou v první řadě policisté, ale Židé. Ti jsou vnímáni ne jako další bílí Francouzi, ale jako Francouzi zvlášť privilegovaní, nebo rovnou jako hlavní viníci neúspěchu lidí z předměstí, tak trochu jako legitimní terče.

V tomto přesvědčení je pomáhají udržovat někteří Francouzi, a vzniká tak podivuhodná názorová směsice, v níž je zastoupena frustrace, propaganda z původních zemí, antisemitismus islámský i ultrapravicový, levicový antisionismus a kdovíco ještě. Židé nemají status historických obětí, ale spíš dědičných viníků. Více než dvě pětiny rasově motivovaných násilností ve Francii jsou spáchány proti Židům, kteří představují jen jedno procento společnosti, a nadproporčně jsou zastoupení pachatelé přinejmenším formálně muslimští.

Černá sezona

O zhoršujícím se postavení francouzských Židů se hodně psalo i u nás. Vraždy židovských školáků v Toulouse z roku 2012 (vrahem byl Mohammed Merah, původně z Alžírska) nebo nakupujících v pařížském košer obchodu v roce 2015 (pachatelem byl Amedy Coulibali z Maroka) jsou nejznámější, ale zdaleka ne jediné.

Zmínit lze také vraždu Mireille Knollové z roku 2018. I v tomto případě byla obětí postarší Židovka a pachatelem mladý muslim. Nebo smrt Sébastiena Selama už z roku 2003, kterého zavraždil jeho muslimský kamarád z dětství. Anebo také případ Ilana Halimiho (jde o shodu jmen, i on pocházel z rodiny severoafrických Židů). V roce 2006 ho unesl, věznil, mučil a nakonec zavraždil převážně muslimský gang. Motivací pachatelů byla směs nenávisti, závisti a přesvědčení, že jako Žid má určitě hodně peněz, ačkoli Halimi pracoval „jen“ jako prodavač mobilních telefonů.

Tyto a další případy otřásly francouzskou židovskou komunitou a vedly k vlně odchodů do Izraele, částečně i do Británie nebo USA. Roli v jejich demoralizaci hrála i lhostejnost ostatní veřejnosti. Jeden politik tento postoj neúmyslně vyjádřil velmi přesně, když si postěžoval, že útok na Židy odnesli i „úplně nevinní Francouzi“. Židé jako by nebyli ani Francouzi, ani tak docela nevinní. I mnohé noviny projevovaly soustavnou nechuť přiznat, že mnohé tyto vraždy jsou antisemitské a páchají je lidé z muslimského prostředí.

Něco se hýbe

Právě to se ale v poslední době začalo měnit. Francie má za sebou řadu útoků na „nevinné Francouze“, na podzim třeba učitele Samuela Patyho nebo civilní zaměstnankyni policie, kterou letos v dubnu ubodal útočník z Tuniska. Proběhlo také několik vzrušených debat na téma integrace muslimů – o přijatelnosti šátků ve veřejném prostoru, zakrývání tváře nebo „burkinách“, plavkách odpovídajících představě konzervativních muslimů o cudnosti.

Začátkem roku prezident Emmanuel Macron předložil zákon o boji proti „islámskému separatismu“. Nemenší pozornost vyvolal koncem dubna dopis desítek bývalých generálů adresovaný prezidentu republiky, k němuž se pak připojili další vojáci. Varovali před islamismem a „hordami z předměstí“, které prý rozvrátí Francii, pokud proti nim stát včas nezakročí.

Zostřený slovník ale používá i sám Macron. Za necelý rok se budou konat přímé prezidentské volby a tentokrát má Marine Le Penová velmi slušnou šanci uspět i ve druhém kole. Výmluvné je, že zatímco její otec ještě jako předseda Národní fronty vystupoval jako otevřený antisemita, jeho dcera touto kartou už vůbec nehraje. Naopak se snaží získat francouzské Židy na svou stranu. Mohla by se tak nově převyprávět jako politička, která přináší řešení pro všechny.

Nového převyprávění se ovšem dostalo i osobě Sary Halimiové. Ještě v době své smrti byla jen další židovskou obětí. Čtyři roky poté se pomalu stává „nevinnou Francouzkou“. Usnadňuje to fakt, že to byla žena, starší paní, navíc lékařka a zakladatelka dětského centra, někdo, s kým se znepokojení Francouzi mohou ztotožnit.

To je zatím jediný úspěch, který si na svůj účet mohou připsat ještě víc znepokojení francouzští Židé. Ti zatím stále tráví šok po de facto osvobozujícím rozsudku nad Kobilim Traorém. Zůstává totiž stále otázka, do jaké míry může být vrah také obětí. Kladou si ji ovšem i ostatní Francouzi.