Životní prostředí zachrání hospodářský růst a inovace (první část)

První část analýzy, která se zabývá tím jaké jsou silné stránky konzervativního přístupu k životnímu prostředí a jak se můžeme společně zasadit o to, co bez výjimky všichni chceme, i když se lišíme v názorech, jakou cestou toho nejlépe dosáhnout?...

Není sporu o tom, že i když se nám žije stále lépe, naše země zbytečně trpí bezohledným vyčerpáváním krajiny a tvrdě platí za řadu chybných rozhodnutí (kolektivizace atd.). Na globální úrovni zas čelíme klimatickým změnám, které nám mohou ekonomicky i bezpečnostně pořádně „zatopit“. Lidé po politicích po právu požadují řešení. Zároveň si troufám vsadit na to, že ačkoli je téma životního prostředí stále palčivější, většina z nás se nechce vzdát výhod moderního života. Místo revoluce bychom uvítali spíše podstatné změny priorit a společné přesvědčení, že se chováme odpovědně. Toho můžeme docílit jen díky udržitelnému ekonomickému rozvoji podle jasných pravidel, aby se příroda mohla přirozeně obnovovat a aby budoucí generace dostaly minimálně stejné šance, jako máme my. A to je bytostně konzervativní koncept. Hledejme proto řešení na půdorysu odpovědné antropocentrické politiky, která bere vážně existenciální strach z ekosystémové krize, ale také věří v sílu toho, co se už tolikrát osvědčilo – evoluce a pokroku.

Konzervativci v zelené politice často nechtějí používat konkrétní nálepku, ale spíše pragmaticky hledat společné zájmy mezi jednotlivými variantami uvažování o přírodě. Jako mimořádně inspirativní vnímám optimističtější přístupy, které přijímají kulturní krajinu jako výchozí stav přírody v obydlených částech Země, nerezignují na liberalismus a tržní logiku a sázejí na to, že ekologické problémy je možné řešit pomocí vědy a technologií, i když to třeba není jednoduché. Environmentální problémy jsou totiž kritické, ale řešitelné. Většina temných předpovědí minulosti se naštěstí nenaplnila a ukazuje se, že velkou část klimatických výzev můžeme zvládnout pomocí adaptace a technologických inovací. Pragmatická, optimistická, eko-modernistická zelená politika proto věří, že budoucnost životního prostředí je v našich rukou; že naši infrastrukturu, výrobu nebo zemědělství lze úspěšně skloubit s přirozenými procesy a integrovat je do okolního prostředí tak, aby výsledek byl udržitelný, nebo dokonce všestranně výhodný. Na jakých principech bychom takovou politiku měli postavit?

Příroda není jen uhlík

Velká část zeleného diskursu dnes o ekosystémech uvažuje paradoxně černobíle, a to výlučně nebo primárně v souvislosti s koloběhem uhlíku v přírodě. „Ekvivalent CO2“ se tak stává univerzální měnou a konečným soudem, co je dobré a co škodí. Omezení uhlíkových emisí je pak nezpochybnitelným cílem politiky, s jejíž pomocí zachráníme život na Zemi. Když se nedávno autor známého populárně-vědeckého blogu Scott Alexander zamýšlel nad tím, co že se to stalo s environmentalismem 80. a 90. let, vystihl to zcela přesně: „Kdykoli dnes slyším o deštných pralesech, tak je to jen nějaká drobná poznám­ka v příběhu o globálním oteplování, kde deštné pralesy slouží jako zásobárna uhlíku. Kdykoli slyším o skládkách a recyklování, tak jen v kontextu toho, že spalování odpadů uvolňuje uhlík. Je to jako nějaký primitivní barterový systém. Cože, z velryb se nedá udělat sklad uhlíku? Pryč s nimi!“

Příroda a klimatické změny jsou však mnohem komplexnější. Nestojí na jednom čísle, nepůsobí všude na světě stejně a nevyžadují právě jednu reakci, jak připomíná Michael Shellenberger, dřívější zelený radikál a dnes autor techno-optimistických bestsellerů Break Through a Apocalypse Never: „Znamená pro nás globální oteplování, že a) všichni zemřeme, b) budeme pěstovat větší a chutnější rajčata, c) lidstvo se vrátí do jeskyní, d) jsme potrestáni za naše hříchy proti Přírodě, e) potřebujeme lepší žárovky a hybridní auta, f) musíme se sjednotit kolem vize čisté energie, g) konečně můžeme postavit všechny ty atomové elektrárny, které jsme vždycky chtěli, h) potřebu­jeme systém obchodování s emisními povolenkami, i) musíme se připravit na nejhorší, ale doufat, že to dobře dopadne, j) apokalypsa se blíží, k) nic z uvedeného, nebo l) vše uvedené?“Jestli chceme vyřešit environmentální problémy, udělat maximum pro životní prostředí, ochránit co nejvíce lidí a vybudovat pro ně potřebnou adaptační infrastrukturu, budeme potřebovat především rozvoj technologií. Pokud však ekonomiku zadusíme omezováním emisí, nebudeme na tento pokrok mít peníze, jak trefně připomíná klimatolog Radan Huth. Naším cílem by proto měla být vyvážená environmentální politika, která bude pamatovat na rozvoj a nepustí se bezhlavě do scénáře, který nás v dlouhodobém horizontu ohrozí víc než klimatické změny samotné.

Když pro samý uhlík nevidíme přírodu, kterou tvoří, sklouzáváme snadno k politice gest, která mají marketingový potenciál, ale reálně přinášejí jen nepatrný užitek. Často skloňovaným příkladem jsou stále populárnější elektromobily, které jsou ve srovnání se staršími auty šetrnější k přírodě jen tehdy, pokud se napájejí v zemi, která má energetický mix ideálně poskládaný z dostatečně čistých zdrojů, a i v tomto případě trvá minimálně vyšší desítky tisíc najetých kilometrů, než se auto začne vyplácet, vzhledem k větší náročnosti výroby jeho baterie ve srovnání se „špinavým“ vozem s benzinovým motorem. Potud všechno v pořádku. Problém však je v tom, že auta na baterii této mety často vůbec nedosáhnou, když typicky slouží jako druhé vozidlo do rodiny na krátké pojížďky po městě. Řešení samozřejmě není rezignovat na elektromobilitu, ale pracovat s ní s ohledem na kontext a nezakazovat zbrkle ostatní varianty, dokud budou v konečném součtu dávat smysl. Podobný problém jsou nákupní tašky: ta bavlněná je sice biologicky lépe odbouratelná než plastová, ale její výroba je stokrát náročnější – pokud nám tedy jde o ušetřenou energii, půdu a vodu, taška se nám začne vyplácet až po roce nákupů, pokud chodíme nakupovat dvakrát týdně. Kolik bavlněných tašek za rok ještě bude sloužit? A nepřineseme si v té tašce během roku pár balíčků sáčků na odpad navíc, když už nemůžeme recyklovat plastovou tašku? V součtu na tom tedy nejsme lépe.

Zvažujme přínosy a náklady

Tyto příklady jsou záměrně provokativní, ale hlavní poselství je jasné – symbolické kroky mají jen symbolický vliv a nepromyšlené kroky mohou v součtu dokonce škodit. Pokud tedy chceme opravdu zlepšit životní prostředí, musíme především dobře počítat, kde se naše snahy nejvíce vyplatí. Osmdesát osm procent českého území dnes slouží jako produkční půda, kterou obhospodařují lesnické a zemědělské společnosti, nejčastěji velké korporace. „Ty společně se správci vodohospodářské soustavy nesou největší výkonnou odpovědnost za to, jak naše krajina vypadá, jak se vyvíjí a jak si plní své ekosystémové funkce,“ píší autoři projektu KlimatickaZmena.cz z AV ČR. K těm je přitom současný stát mimořádně benevolentní. Jedna z nejdůležitějších věcí, které můžeme pro krajinu a pro kvalitu vlastního života udělat, je proto pracovat na lepších, přísnějších pravidlech v oblastech, které mají největší systémový vliv – zemědělství, doprava nebo infrastruktura. Tady musíme začít, ne u zákazu brček.

Počítání se konzervativci nevzdávají ani jinde. Často by třeba rádi podpořili velkou část energetických scénářů, které jsou na stole, pokud bychom ovšem měli neomezený (nejen finanční) kapitál, díky němuž bychom si je v této chvíli mohli dovolit. Proto dávají přednost tomu, abychom některých cílů dosáhli raději postupně a později, ale zato s přesnějšími informacemi, větší jistotou ohledně výsledků a mnohem levněji. To znamená neustále se ptát: Kolik to bude stát? Můžeme si tento scénář dovolit hned, nebo bude lepší deset let podporovat vývoj, aby byla technologie více konkurenceschopná? Typickým příkladem je čistá a bezpečná energie z jádra, které se lidstvo zcela jistě vzdává příliš brzy. Ačkoli výhody alternativ jednou převáží, nebude to zítra, takže vypínat jaderné elektrárny už teď je jednoduše předčasné. Stejně tak v tuto chvíli může být správné postavit někde novou elektrárnu na zemní plyn, která sice vypouští do vzduchu určité množství CO2, ale dodává výrazně levnější energii, vyžaduje méně náročnou infrastrukturu a spotřebuje pro svůj provoz nesrovnatelně méně půdy než „čistá“ řešení na stávajícím stupni vývoje.

Zvažování přínosů a nákladů a uvažování v kontextu je pro úspěch zelené politiky klíčové. Pokud zneužijeme často skloňovanou metaforu, konzervativní řešení environmentálních problémů není jednoduše „sázet stromy“, ale „sázet takové stromy, které mají šanci na přežití v daném místě, nejsou invazivní druh, jsou relativně odolné, mají velkou šanci adaptovat se na předpokládaný vývoj klimatu a v neposlední řadě nezpůsobí alergickou katastrofu ve svém okolí, jakmile začnou kvést“. Začít bychom měli už přesnějšími odhady toho, jaký problém se vlastně snažíme vyřešit a v jakém rámci se pohybujeme. Příklad: Absolutní škody způsobené extrémním počasím rostou kvůli tomu, že bouřky poškozují domy, které před několika desítkami let vůbec nestály – po normalizování dat jsou škody stále stejné. Počasí stejně tak působí výrazně více škod v chudých zemích, které nemají peníze na ochranná opatření, jak uvádí zmíněný Michael Shellenberger. Když do uvažování zahrneme širší souvislosti, dopracujeme se především k tomu, že klimatické změny působí potíže, kterým se do velké míry dá zabránit už s tím, co máme tady a teď. V tom je velká naděje a důvod k optimismu.

Klimatické změny působí potíže, kterým se do velké míry dá zabránit už s tím, co máme tady a teď. V tom je velká naděje a důvod k optimismu.

Více v druhé části analýzy již brzy!