Fenomén politického podnikání a jeho podoby

Je strana pro podnikající politiky finanční investicí? Na co je potřeba si dát u politických podnikatelů pozor? To a mnoho více v článku!...

V nakladatelství B&P Publishing vyšla kniha Já platím, já rozhoduji! Političtí podnikatelé a jejich strany, jejímiž autory jsou Lubomír Kopeček, Vít Hloušek, Roman Chytilek a Petra Svačinová Následující text, věnovaný několika zahraničním případům, je výrazně upravenou a zkrácenou verzí první kapitoly knihy Soustřeďuje se na představení pozoruhodné podoby několika stran politických podnikatelů mimo Česko a okolnosti jejich zrodu Političtí podnikatelé v tuzemsku, ať už je to Andrej Babiš, Tomio Okamura či před pár lety Vít Bárta, totiž nepředstavují ojedinělý a izolovaný fenomén Naopak jsou něčím, co v dnešní Evropě i mimo ni zažívá boom Smyslem následujících řádků tak je přispět k orientaci v širším kontextu průlomu politických podnikatelů, který v české debatě o tomto fenoménu chybí V knize na výklad k zahraničním případům navazuje rozpracované teoretické ukotvení a hlavně detailní rozbor českých formací 

To, co nás zajímá nejvíce, je vztah mezi politickým podnikatelem a politickou stranou, která představuje nástroj jeho prosazení v politice Politický podnikatel je určující pro její existenci, a to svou zakladatelskou rolí, organizačně i tematicky Reálně ji ovládá, či se dá dokonce říci, že je v určitém smyslu jejím vlastníkem Podnikatelská minulost a zázemí zakladatele takové strany bývají obvyklým, ale nikoliv zcela nezbytným předpokladem politického podnikatele Lídr strany v našem pojímání nemusí nutně vzejít z prostředí byznysu Politický podnikatel představuje svébytnou odrůdu, jakýsi specifický poddruh čeledi homo politicus Toto konstatování platí, přestože z úst těchto lidí často zaznívaly či zaznívají, a to i v Česku, slogany o tom, že nejsou politici 

Slavný prototyp: Berlusconiho strana a kontext jejího zrodu 

Z politických podnikatelů zakládajících vlastní stranu jako nástroj své politické expanze je nepochybně nejznámější Silvio Berlusconi a jeho Forza Italia (FI), což v překladu znamená Vzhůru Itálie Forza Italia vznikala, podobně jako ANO v Česku, v příhodné situaci hluboké krize italské politiky první poloviny devadesátých let minulého století Tažení soudců a státních zástupců proti korupci a propojení politiků s mafií, nazvané Čisté ruce (Mani pulite), zdiskreditovalo dosavadní politické strany Největší politická formace v zemi, od čtyřicátých let 20 století trvale vládnoucí středová Křesťanská demokracie, v podstatě zkolabovala a podobný osud sdílela i jiná letitá vládní síla, Socialistická strana Itálie Před volbami roku 1994 se tak rýsoval úspěch italských komunistů, kteří předtím trvale pobývali v opozici Tato politická síla sice procházela politickou proměnou a měnila svůj profil ve výrazně umírněnější, ale fakt, že by převzala politickou moc, vyvolával obavy mnoha středostavovských, antikomunisticky naladěných voličů 

Tyto obavy nabídly příležitost straně Forza Italia, která vznikla jen tři měsíce před volbami a s přehledem je vyhrála FI vyrostla na základech Berlusconiho podnikatelského impéria Fininvest Manažeři a marketingoví a reklamní experti Fininvestu sehráli při zakládání strany a v její volební kampani roku 1994 klíčovou roli Ve své době to byla zcela převratná příprava na volby, využívající tehdy nové techniky politického marketingu, s čímž přišli odborníci na klasický marketing z Pubitalia, jedné z Berlusconiho společností Pro rozjezd strany byla právě tato firma velmi významná, neboť i stranické kandidáty pro volby 1994 vybírali zejména reklamní agenti Pubitalia Kandidáti samotní se rekrutovali z řad místních podnikatelů a velmi často zaměstnanců Fininvestu Berlusconi nezapomněl udělat z nouze ctnost, když v jednom z prvních premiérských projevů v italském Senátu v květnu 1994 zdůraznil potřebu nahradit starou politickou elitu lidmi „s přímou zkušeností s životem a jeho těžkostmi a nikoliv se zákulisními politickými machinacemi“ (Orsina, 2014, s 70) Formulováním kontrastu údajně nekompetentního a do sebe zahleděného politického establishmentu a nových lidí „z praxe“ definoval klíčovou mantru mnoha politických podnikatelů současné Evropy Berlusconim kontrolované televizní kanály pak poskytly ideální nástroj pro politickou komunikaci strany Forza Italia Pro úspěch FI byly dále zásadní Berlusconiho ekonomické zdroje Strana, v jejímž čele Berlusconi již skoro čtvrtstoletí stojí, začala být financována primárně z veřejných zdrojů až někdy v letech 2012–2013, do té doby stále převažovaly Berlusconiho vlastní peníze 

Organizačně vsadila Forza Italia na řízení shora Její původní stranické stanovy byly extrémně stručné a navíc byla jejich platnost krátce po formálním založení pozastavena V praxi stranického fungování měl lídr ve straně ústřední a prakticky ničím neomezovanou pozici, a to v hierarchickém a centralizovaném organizačním modelu Šéf jmenoval členy jakéhosi celostátního výboru, který byl podle názvu jen sborem jeho poradců Výbor tvořili hlavně právníci a manažeři Fininvestu a několik veřejně známých osob, které byly kooptovány hlavně kvůli oslabení dojmu, že jde o orgán tvořený v podstatě jen Berlusconiho „klanem“. V praxi se navíc stejně tento celostátní výbor strany Forza Italia příliš nescházel a rozhodnutí se přijímala a politická strategie vytvářela spíše v neformálním užším kruhu spolupracovníků a přátel lídra. Formování územních stranických struktur zajišťovali regionální koordinátoři opět jmenovaní Berlusconim. Jmenovací princip shora dolů, kdy regionální koordinátoři zase jmenovali provinční koordinátory, prostupoval celou strukturou strany. Na lokální úrovni pak nevznikly klasické místní organizace, ale působili zde pouze (opět jmenovaní) aktivisté strany FI, jejichž úkolem bylo agitovat mezi občany. 

Cosi jako místní stranické organizace nicméně vzniklo, avšak ve velmi specifické klubové podobě. Zrod těchto klubů souvisel s Berlusconiho zájmem o fotbal. Důležitým momentem pro podchycení konzumentské loajality fotbalových fanoušků se stala Berlusconiho koupě ikonického AC Milán už v roce 1986. Následoval vznik stovek klubů fanoušků, které měly statisíce členů. Při vzniku Forza Italia bylo těmto fanouškům nabídnuto členství v klubech strany, čímž se zrodilo masivní a rozvětvené zázemí FI. Toto klubové hnutí ovšem nemělo na chod strany žádný vliv .

Berlusconi prezentoval stranu Forza Italia pod značkou novosti, což propojoval se slogany o boji proti korupci a neefektivitě dosavadního stranického vládnutí. Strana zdůrazňovala své celonárodní zaměření, rodinné hodnoty, což se vázalo ke katolicismu jako určitému přirozenému protikladu komunismu, a rovněž prezentovala neoliberální deregulační představy. Její volební program z roku 1994 byl ovšem spíše jakýmsi neutrálně laděným „nákupním seznamem“ řešení praktických problémů, a nikoliv klasickým politickým manifestem s ideovou vizí. Tato programová vágnost zůstala straně vlastní i v budoucnu a své zaměření pružně posouvala podle měnících se nálad voličů. Provázely to Berlusconiho proklamace o racionálním řízení země „jako firmy“. Českým uším znějí tato slova velmi povědomě. 

Jaké jsou právě preference a přání voličů, zjišťoval stranický institut, který byl po celá devadesátá léta jedním z důležitých prvků organizace strany (později ho nahradila najatá externí firma). Dobře to ukazuje zaměření FI na prodej politického produktu voličům. Achillovou patou pro tento prodej se ovšem brzy ukázala klíčová tvář strany – sám Berlusconi. Jeho korupční, daňové a další skandály poškozovaly nejenom jeho image, ale i důvěryhodnost strany Forza Italia. Stal se tak hlavním zdrojem zpochybnění hodnověrnosti stranou nabízeného produktu. 

Původní organizace se v průběhu času měnila, což ovlivňovaly krize. První krize nastala už krátce po volbách roku 1994, které stranu Forza Italia vynesly k vládní moci. Stranou vedená vládní koalice se rychle rozpadla a Berlusconi se z premiérského křesla ocitl v opozici. Další šok následoval v lokálních volbách roku 1995, které strana prohrála, protože jí chyběly robustnější struktury na této politické úrovni. Kluby fanoušků byly pro účely místních voleb zcela nevhodné, protože sice dokázaly fungovat jako nástroje politické mobilizace, avšak selhaly jako nástroje vytvoření lokálních stranických elit. Relativní neúspěch strany v parlamentních volbách v roce 1996 pak představoval třetí zklamání. 

Berlusconi reagoval změnami. Strana začala používat stanovy zakotvující pevné mechanismy jejího fungování, vznikly organizační struktury podobající se jiným stranám, včetně vrcholného orgánu stranického kongresu, a kvazifotbalové hnutí nahradily klasické územní organizace. Rozvolnila se také provázanost strany s Berlusconiho podnikatelským impériem. Avšak tato adaptace organizace neznamenala zásadní rozchod s principem podřízení strany lídrovi, který zůstal jejím ústředním bodem. 

Strana jako finanční investice: Team Stronach 

Opusťme Itálii a podívejme se na příklad politického podnikatele, který se objevil před parlamentními volbami roku 2013 v sousedním Rakousku. Tento případ výborně ukazuje snahu o striktní aplikaci podnikatelského myšlení na stranickou organizaci a pozoruhodný střet s realitou světa politiky. 

Štikou v rakouském předvolebním rybníce se zdála být nová strana založená v létě 2012 a nazvaná Team Stronach. Jejím mecenášem a zakladatelem byl Frank Stronach, miliardář rakouského původu žijící a podnikající v Kanadě, který do své strany investoval značné finanční prostředky. Veřejně se prezentoval jako někdo, kdo je ochoten a schopen rozbít mocenský monopol tradičních stran (lidovců a sociálních demokratů, kteří vládli dlouhá léta ve velké koalici a čelili masivnímu odlivu voličů), bojovat s korupcí a radikálně proměnit rakouskou politiku k lepšímu. Navzdory velkým financím, profesionálnímu marketingu a populistickým slibům však ve volbách příliš nepřesvědčil. Team Stronach získal jen necelých 6 procent hlasů, vesměs od nespokojených voličů rakouských lidovců, krajně pravicových Svobodných a Svazu pro budoucnost Rakouska. S jedenácti parlamentními křesly pak skončil v opozici. K lepšímu výsledku nepomohl ani fakt, že Stronach oficiálně deklaroval, že nebude respektovat limit sedmi milionů euro na výdaje na volební kampaň, který o polovinu překročil. 

Relativnímu neúspěchu jeho strany velmi nahrály vnitřní spory. Ve volební kampani Stronach vsadil na známé osobnosti a do čela kandidátky instaloval někdejší generální ředitelku rakouské veřejnoprávní televize Moniku Lindnerovou. Lindnerová se však stihla ještě před koncem kampaně se Stronachem politicky rozejít, což neprospělo image seriózní strany starající se o skutečnou práci v poslaneckých lavicích. 

Stronachova strana byla organizačně řízena jediným mužem. Podle stanov mohl Stronach komukoliv ve straně ukončit členství, a to bez udání důvodu, případně „za neplnění hodnot stanovených Frankem Stronachem“. Řada stranických aktivit, včetně psaní programu pro volby 2013, byla zadána externím expertům, a tak strana fungovala v podstatě jen jako jakýsi agregát profesionální administrativy a profesionálních politiků, kteří za ni byli zvoleni již v zemských volbách nebo kteří za ni kandidovali ve zmíněných parlamentních volbách roku 2013. Stranická organizace byla prostinká a sestávala z předsedy, předsednictva, shromáždění členů, finančního auditora a rozhodčí komise Reálnou moc mělo pouze předsednictvo, shromáždění členů sloužilo podle stanov jen jako sbor odkývávající rozhodnutí přicházející shora. Strana tak byla řízena zcela centralizovaně a veškerá důležitá rozhodnutí před volbami dělal Stronach osobně. Po volbách 2013 Stronach navštívil parlament jen dvakrát, politika ho rychle přestala bavit a vrátil se do Kanady řídit svůj koncern Magna. Jak byl zvyklý ze svého manažerského působení, vedení ve „firmě“ Team Stronach předal své asistentce Kathrin Nachbauerové. Ve vztazích mezi Stronachem a Nachbauerovou ovšem velmi rychle vznikla obrovská trhlina. Stronach vyhodnotil své podnikání v rakouské politice jako ztrátové a začal požadovat vrácení deseti milionů eur, a to postupně ze státních příspěvků, které strana dostávala díky svému volebnímu výsledku. Zároveň zastavil financování strany z peněz koncernu Magna, což Team Stronach finančně položilo. Již v průběhu roku 2013 se stranický poslanecký klub v podstatě rozpadl a v srpnu 2017 strana činnost ukončila. 

Stačí jeden člen: Strana pro svobodu Geerta Wilderse 

Jiná forma podnikatelské strany vystavěné kolem lídra a sloužící jako jeho nástroj se dá najít v Nizozemsku u Strany pro svobodu Geerta Wilderse. Její základní programová orientace staví na rétorice útočící na islám a muslimy, kteří zneužívají nizozemský sociální systém a svými hodnotami destruují místní kulturu. Wilders také ve svých apelech vykresluje politickou elitu země jako sobecké kosmopolity, kteří zaprodávají zájmy obyčejných lidí a bezuzdně vydávají Nizozemsko napospas evropské integraci a zvláště masové migraci. 

To není v současné Evropě nic výjimečného. Wilders je zajímavý tím, že vytvořil stranu jednoho člena. Formálně má sice Strana pro svobodu členy dva: jeho samotného a právnickou osobu ve formě nadace, ale tuto nadaci Wilders rovněž ovládá. Vytvoření strany téměř bez členů je možné díky liberálnosti nizozemského právního řádu. Pro registraci názvu strany stačí, pokud má právní formu občanského sdružení. 

Ani členové parlamentního klubu strany se nikdy nestali jejími členy. Wildersova strana také nemá žádné lokální či regionální organizace ani přidružené organizace v podobě nějakého mládežnického či seniorského sdružení. Wilders členskou základnu a územní struktury pro získání voličů nepotřebuje, protože mu stačí jeho poutavá osobní performance v médiích a na sociálních sítích, která přitahuje pozornost. Tuto pozornost ještě zvyšovalo Wildersovo trestní stíhání kvůli nenávistným projevům a soudní procesy, které paradoxně spíše pomáhaly podpoře jeho strany. Lídrem hlásané radikální názory na islám, muslimy či migranty zajišťovaly jeho straně v průběhu druhé dekády 21 století ve volbách 10 až 15 procent hlasů. V rozdrobeném nizozemském stranickém spektru jí to umožnilo hrát poměrně velkou roli. 

I když to působí na první pohled zvláštně, strana bez členů neznamená zavrhnout budování jakési stranické organizace v širším slova smyslu. Wilders má samozřejmě svoje spolupracovníky, kandidáty na politické pozice či administrativní aparát. Místo členů je ovšem nutné hovořit o politickém personálu strany. Wilders si tyto lidi pečlivě vybíral a dbal na to, aby se jednalo o nováčky „nezatížené“ předchozím politickým působením v jiných formacích a mající profesní zkušenosti. Typicky šlo o policisty, učitele, státní zástupce, ale i podnikatele. Kandidáty na politické funkce podroboval důkladnému školení, a to i poté, co funkci získali. Například u poslanců dbal na jejich aktivitu a poskytoval jim zpětnou vazbu k jejich vystoupením v parlamentu. Vytvořil tak kolem sebe semknutý a profesionálně působící poslanecký klub. 

V tomto ohledu byla velmi důležitá Wildersova předchozí politická zkušenost. Než v roce 2005 svou stranu založil, působil řadu let jako asistent poslaneckého klubu a od roku 1998 jako poslanec liberálněkonzervativní Lidové strany pro svobodu a demokracii. Získal díky tomu důkladnou znalost fungování parlamentních procedur a neformálních vazeb v parlamentu. 

Podobný rekrutační a tréninkový přístup jako u poslanců uplatnil Wilders při výběru reprezentantů pro další politické pozice, zvláště u kandidátů na starosty velkých měst. Podařilo se mu také vytvořit rozsáhlý okruh svých podporovatelů a soukromých sponzorů, mnohdy i mimo Nizozemsko. 

Na co si dát u politických podnikatelů pozor? 

Nastíněné tři případy stran politických podnikatelů mimo Česko reprezentují politickou formu, ve které se lídr a současně zakladatel strany stal jejím ústředním bodem, od kterého se odvíjí vše podstatné. V některých ohledech se ovšem tyto strany liší, zejména materiálními kapacitami a zdroji, které měl zakladatel k dispozici, organizační strategií nebo celkovým přístupem ke svému projektu. Berlusconi měl k dispozici takřka neomezené finance, vlastní média a skvělé marketingové a komunikační zázemí. Mohl proto velkoryse vystavět stranu opřenou o firemní struktury a stejně tak si mohl dovolit investovat do vytvoření územních struktur na všech úrovních italské politiky. Současně měl vytrvalost „táhnout“ celý projekt dál přes dílčí neúspěchy a četné kontroverze, které vyvolaly jeho daňové, sexuální či jiné skandály. 

Stronach disponoval financemi rovněž, ale jeho ambicí byl rychlý průlom do rakouské politiky a nehodlal investovat do budování nějaké sofistikovanější stranické organizace, územních struktur a získávání členů. Organizačně tak Team Stronach představoval „jen“ vysoce centralizovaný agregát několika málo profesionálních politiků, zcela závislý na svém zakladateli a vůdci. Stronachova formace dále představuje extrémní variantu podnikatelské strany v tom smyslu, že byla vnímána nejenom jako nástroj propojení politické a ekonomické moci, ale také jako prostředek ke generování finančního zisku. Když se zvolená ekonomická strategie ukázala jako nefunkční a nedosáhla očekávaných výsledků, byla „firma“ zakladatelem bez milosti zlikvidována. 

Wilders žádné větší finanční či jiné zdroje k dispozici neměl a stejně tak se plánovitě rozhodl budovat formaci bez členů a územních struktur. Toto rozhodnutí snížilo, byť zcela nevyloučilo, riziko vnitřních konfliktů a zpochybňování lídra. Reprezentantů jeho strany v politických funkcích je poměrně málo a lídr je sám schopný dobře „obhospodařovat“ jejich stranickou identifikaci. Vznikla tak poměrně soudržná, byť malá stranická organizace. Disidenti mají při konfliktu s jediným a rozhodujícím členem v zásadě jen jedinou možnost – odejít. 

Ani jedna ze stran není z hlediska fungování liberální demokracie neproblematická. Pominemeli faktickou absenci vnitrostranické demokracie a kultivované debaty (s majitelem strany můžete buď souhlasit, nebo ze strany odejít), jsou tu problematické aspekty enormní ekonomické a mediální moci a podřízení dlouhodobé profilace strany a stanovování dlouhodobých strategických politických cílů potřebám okamžitého politického a někdy i finančního zisku. 

Při pohledu na nastíněné politické projekty jsou patrné zajímavé podobnosti s jednotlivými českými případy, ať už jde o ANO Andreje Babiše, SPD a předtím Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury či dnes už pozapomenuté Věci veřejné Víta Bárty. Přes geografické či historickokulturní odlišnosti se ukazuje, že poslední desetiletí vytváří živnou půdu pro tento fenomén ve „starých“ i „nových“ demokraciích. A tři příklady, které jsme v textu rozebrali, ukazují, že opatrnost a pozorný monitoring tako vých stran jsou rozhodně namístě.