John Bolton: The Room Where It Happened

Po přečtení už jen stěží budete smýšlet o Trumpově zahraniční politice seriózně....

Krátce poté, co v březnu 2018 prezident Trump oznámil, že jeho novým poradcem pro národní bezpečnost bude John Bolton, byl na návštěvě v Praze tehdejší předseda Sněmovny reprezentantů USA Paul Ryan; a u té příležitosti se v Senátu konala mezinárodní konference. Přišla řeč i na Johna Boltona. Jeden z českých velvyslanců v USA mi řekl, že s Johnem Boltonem (pracoval ve vládách Reagana, Bushe staršího i Bushe mladšího, za něhož byl v letech 2005-2006 velvyslancem při OSN) je problém ten, že když řekne svůj názor a někdo mu namítne, že je to jinak, on na námitku nereaguje, opět zopakuje svůj názor, a řekne, že je to tak, jak říká on.

Pomyslel jsem si (ale neřekl nahlas): hm, zřejmě proto, že on má pravdu a vy se mýlíte; a také proto, že vy považujete diplomacii za hru, zatímco on za smrtelně vážnou věc, v níž kompromisní, leč nesprávné rozhodnutí stojí životy tisíců či statisíců lidí někde ve světě. Jsem ve prospěch Johna Boltona předpojatý. On se řídí třemi principy: 1) Svět je drsné a nebezpečné místo, v němž svobodu a bezpečnost lze zajistit jedině vojenskou silou, hrozbou jejího použití či jejím použitím. 2) Amerika musí být připravena jednat i unilaterálně. 3) Smyslem zahraniční a bezpečnostní politiky je kromě zajištění svobody a bezpečnosti vlastní i spolupráce se spojenci a jejich obrana, ať už jsou to země demokratické či ne, nikoli šíření demokracie ve světě.

Bolton bývá označován za neokonzervativce, ale to poslední ukazuje, že jím není; on je a byl goldwaterovským konzervativcem už když jako šestnáctiletý podporoval v roce 1964 senátora Goldwatera na prezidenta; neokonzervatismus tehdy ještě neexistoval. Jeho kniha o působení v roli bezpečnostního poradce Trumpa od dubna 2018 do září 2019 je vůči Trumpovi zdrcující.

Mnozí z nás měli za to, že Trump je člověkem s mnohými osobnostními vadami, ale jeho politika zase nebyla až tak špatná. Po přečtení Boltonovy knihy člověk nabývá dojem, že s Trumpem je to mnohem, mnohem horší; a to dobré v jeho zahraniční a bezpečnostní politice bylo za cenu velké námahy jeho okolí, častokrát to viselo na vlásku, a snadno to mohlo dopadnout opačně, tj. velice špatně.

Trump z knihy vychází jako dítě, které neustále mění názor. Je naivní ohledně Kima, Putina či Si Ťin-pchinga, kteří ho mají přečteného lépe, než on je. Chce mít s nimi „osobní vztahy“ a považuje je za silné vůdce jako je on, či on sám chce být silným vůdcem jako jsou oni. Tuto svou osobní obsesi realizuje i na úkor spojenců.

Nejzávažnějším sdělením knihy je, že Trumpovi nejde o zájmy Ameriky, nýbrž o něho samého; on chce především uzavřít deal, být velký dealmaker, a za tímto účelem je ochoten a schopen jim – Severní Koreji, Číně, Rusku, Tálibánu – ustoupit. A to na úkor nejen amerických spojenců, ale i Ameriky samotné.

Proto ta otřesná tisková konference s Putinem v Helsinkách v červenci 2018, proto zmírnění již uvalených sankcí na čínské telekomunikační společnosti ZTE a Huawei, proto ten nejeden ostudný twitterový liebesbrief Kimovi, proto pozvání hrdlořezů z Tálibánu do Camp Davidu (z něhož naštěstí sešlo)… Jinými slovy, Trump odvázaný z řetězů je nevyzpytatelný a může způsobit mezinárodní katastrofu. Že se tak zatím nestalo, je náhoda, štěstí a tvrdá práce jeho okolí.

Nyní již jen pár střípků na závěr. Bolton získal práci bezpečnostního poradce, protože se Trumpovi líbilo, jak vystupoval na Fox News. Trump za každou cenu chtěl setkání s Kimem, Putinem, Si Ťin-pchingem; tvrdil, že oni „umírají touhou se s ním sejít“, přitom to právě on tou touhou umíral. Bolton neměl vysoké mínění o ministrovi obrany (gen.) Mattisovi, který podle něho chtěl zachovat status quo, nevnímal Írán a Severní Koreu za příliš velké hrozby; měl však vynikající PR kampaň v médiích. Nejlepší vztahy měl Bolton se šéfem prezidentské kanceláře (gen.) Kellym; oba dva vnímali situaci stejně. Dobré vztahy měl i s ministrem zahraničí Pompeem. Naopak, ministr financí Mnuchin (jak Bolton připomíná, demokrat) sabotoval jakékoli přísnější sankce vůči Číně. A velvyslankyně při OSN Haleyová nerespektovala subordinaci vůči svému šéfovi, ministrovi zahraničí, a dělala si politiku vlastní, doslova: chtěla, aby Trump vyměnil Mikea Pence za ní; aby ona byla republikánskou kandidátkou na viceprezidentku ve volbách 2020.

Bolton oceňoval tyto zahraniční státníky: kromě Netanjahua, s nímž měl již předtím velice přátelské vztahy, to byli finský prezident Niinistö, který správně radil Trumpovi jak na Putina; singapurský premiér Lee Hsien Loong, který Trumpovi správně radil, jak na Kima; a tehdejší japonský premiér Abe, který měl rozumné názory jak na Severní Koreu, tak i na Čínu. Podle Boltona tráví Trump dopoledne ve své rezidenci na telefonu (pracovat v Oválné pracovně začíná kolem 11. hod.) a konzultuje věci s mnohými lidmi; nikdo neví, s kým vším. Bolton naznačuje, že jeho našeptávačem je i izolacionistický senátor Rand Paul, Boltonova nemesis. A Trump pomlouval senátora Johna McCaina i dávno poté, co ten zemřel; byl jim posedlý.

Ohledně Ukrajiny byl Trumpovým našeptávačem Giuliani, který mu hustil do hlavy různé bizarní konspirační teorie; ukrajinská kauza nebyla až tak strašná, za jakou ji vydávali demokraté při impeachmentu, z něhož udělali stranickou záležitost, čímž museli v Senátu s republikánskou většinou nutně prohrát. Bolton naznačoval, že důvod pro impeachment tu byl, ale nebyla jím Ukrajina samotná, nýbrž celkové Trumpovo nestabilní chování a jednání.

Jak lze Boltonovu knihu shrnout? Je takové závažnosti, že od teď lze jen stěží seriózně psát o Trumpově zahraniční politice v letech 2018-2019, aniž by autor tuto knihu citoval, či alespoň vzal na vědomí.