Když promluví ulice (první část)

„Během svého života jsem zažil tři velká občanská vzepětí, kdy do politiky hlasitě promluvila ulice. Jedno neúspěšné, jedno úspěšné a jedno se zatím otevřeným koncem,“ říká spisovatel, dramatik, bývalý disident a politik Milan Uhde. Klíčový je samozřejmě Listopad 1989, jenž zásadně proměnil naše životy a jehož étos si musíme zejména dnes neustále připomínat.

1968: první vzepětí

Bylo to nejděsivější probuzení, jaké jsem v životě zažil. Začalo vcelku nevinně. Nad ránem o půl čtvrté zazněl v mé pracovně telefon. Napadlo mě, že se kamarádi loučí s barem, který o čtvrté zavírá, a chtějí mi to povědět. Proto jsem se pokoušel nereagovat, ale vyzvánění dotíralo. Psal se jednadvacátý srpen 1968 a volal soused Jan Trefulka: je na krajském výboře strany, jehož členem tehdy byl, spolu s ním tam sedí a pozdravuje mě spisovatel Ivan Kříž, tehdejší předseda školského výboru České národní rady, a sdělují, že nás obsazují Rusové. Přesně tak to formuloval. Teprve o něco později jsem se dozvěděl, že jde o pět armád takzvaných bratrských států v čele se sovětskou, ale to už jsem byl na cestě do redakce Hosta do domu, kde jsem pracoval.

Na Úvoze stál tank, kolem Brňané, mladí i starší. Zkoušeli diskutovat s důstojníkem, který vyčníval z otvoru nahoře. Neodpovídal, ale brněnská ruština, občas hodně chybná, nabývala na důrazu: „Nikakoj kontrarevoljucii u nas nět.“ Když se nad tím člověk zamyslí, napadne ho, že taková rozprava postrádá smysl: oficír na situaci nemůže nic změnit, ani kdyby chtěl, jenže on samozřejmě nechce. Proškolili ho. Tváří se povzneseně. Ví své.

Smysl občanského odporu, který se toho dne zvedl v ulicích mého rodného města a po celé republice, trval dlouhé dny a jeho intenzita neklesala, nespočíval podle mého v očekávání, že okupanty donutí odtáhnout. Jeho jednotlivé projevy byly manifestační a demonstrační. Reagovaly na prohlášení předsednictva komunistické strany, které ještě v noci ze středy 21. srpna na čtvrtek 22. oznámilo vojenský vpád a zároveň vyzvalo občany ke klidu.

Po městě projížděla nákladní auta a vozila mladé lidi s československým praporem: připomínala mimořádnost situace a vyvolávala patetický dojem. Výlohy obchodů byly plné kreslených a ručně psaných protestů, někdy naivních, ba hloupých, ale jednoznačných a plných pokusů o humor. Humorný odstín mělo i odstraňování názvů ulic a čísel domů, aby bylo znesnadněno zatýkání, které údajně připravovala sovětská vojenská policie jako v roce 1945.

Objevovala se hesla. Utkvěl mi často opakovaný text: „Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil.“ Jeho původci a vyznavači si zřejmě neuvědomovali, že si soudobý sovětský vůdce naopak počínal v Leninově duchu a v intencích zakladatelů Sovětského svazu: podobně jako carové násilně udržoval a rozšiřoval říši, která pohltila řadu menších států a národů a preventivními čistkami předcházela jejich snahu třeba jen částečně se vymanit z cizí nadvlády.

O rozdílech v politickém výkladu toho, co se stalo, nevedla však ulice žádné vnitřní spory. Zavládla velká protiokupační jednota. Vzpomínám si, že se do ní hlasitě vřadili například i spisovatelé známí, ba proslulí svým devótním vztahem ke všemu, co pocházelo ze Sovětského svazu. Všechny spojovalo přání projevit nesouhlas s intervencí, a tím vyjádřit podporu československé politické reprezentaci, jejíž čelní představitelé byli odvlečeni někam na neznámou sovětskou půdu. Po několika dnech se za nimi rozjeli další činitelé v čele s prezidentem Ludvíkem Svobodou. Po dlouhých hodinách pochyb, zda odvlečená skupina nebude uvězněna a postavena před soud, začalo oficiálně se tvářící jednání.

Ulice a její žurnalističtí povzbuzovatelé z nezávislého rozhlasu a televize si byli vědomi toho, že je třeba v projevech intenzivního odporu vytrvat do okamžiku, kdy moskevská jednání zamíří k závěru. Kdo nedoufal, že bude ne‑li příznivý, tedy aspoň kompromisní, a tudíž přijatelný, nevyslovoval svou skepsi veřejně. Víra v lepší obrat událostí se zdála nenarušená.

V Praze‑Vysočanech začal hned ve čtvrtek 22. srpna zasedat XIV. sjezd komunistické strany. Ztělesňoval skutečnost, že správa okupované republiky fungovala, a to včetně zásobování. Odmítl okupaci, za zástupce internovaného Alexandra Dubčeka zvolil profesora Věňka Šilhána, příslušníka radikálně reformního křídla, a i když nebyli přítomni slovenští delegáti, kterým podle Husákova sdělení zabránily v cestě do Prahy sovětské jednotky, vyzval posléze prezidenta, aby jednání přerušil a se svým doprovodem se vrátil domů. Výzvu motivovalo přání, aby Ludvík Svoboda a ostatní vyjednavači viděli na vlastní oči projevy občanského odporu, který znamenal nezpochybnitelnou posilu pro další výměnu názorů se sovětským politbyrem.

Konec je známý: českoslovenští straničtí a vládní činitelé s výjimkou Františka Kriegla podepsali srpna 1968 v Moskvě protokol, kterým legalizovali vpád a časově neomezený pobyt okupační armády. Neměli na to právo – ani zákonné, ani morální. Občané, kteří demonstrovali nesouhlas s okupací a riskovali při tom životy a zdraví tváří v tvář statisícům ozbrojených cizích vojáků, jejichž chování mohlo za napjatých okolností vyústit v hromadné krveprolití, protože nevyšel předpoklad, že většina obyvatelstva okupanty uvítá a bude s nimi všestranně spolupracovat, tito občané zůstali stejně jako v září 1938 opuštěni svými politickými před‑staviteli a ponecháni větší nebo menší individuální schopnosti rezistence pod vládou, která se poměrně rychle změnila v kolaborantskou.

Ulice po roce, a to opět v srpnových dnech, dala znovu najevo, že se s okupací nesmířila, ale režim za použití vojenské techniky v rukou policie, armády a organizovaných stranických bojůvek zvaných Lidové milice zakročil proti manifestujícím bezohledně a krutě. Byly oběti na životech, zraněné se nepodařilo spočítat, protože ošetřující personál úmyslně neevidoval všechny. Ulice některých měst připomínaly občanskou válku. Ale pak se v nich na dlouhou dobu rozhostilo zvláštní ticho a zvláštní prázdnota: navenek tudy pochodovaly hlučné a povinné oslavné průvody na Prvního máje a při výročí říjnového a únorového komunistického puče.

1989: nabytí svobody

Teprve po dvaceti letech začalo být na českých a slovenských ulicích znovu rušno, zpočátku především v Praze a v Bratislavě. Hlavním vnějším podnětem v roce 1988 bylo sedmdesáté výročí založení samostatného československého státu, předtím se však odehrálo několik událostí, které veřejnou připomínku 28. října předešly.

Dne 25. března 1988 se skupina iniciátorů v čele s biskupem Korcem snažila získat souhlas k veřejnému shromáždění. Úřady jej nepřipustily a čtyři aktivisty zatkly – byli to František Mikloško, Ján Čarnogurský, Vladimír Jukl a Silvester Krčméry. Navzdory tomu se na Hviezdoslavově náměstí v centru Bratislavy shromáždilo na tři tisíce pět set občanů s hořícími svíčkami, přičemž dalších šest tisíc účastníků stálo v postranních uličkách, protože se na náměstí nevešli. Tisícovka policistů a příslušníků StB brutálně zasáhla. Demonstranti, kteří zazpívali hymnu a začali se modlit, byli biti a kopáni, na dvě stě jich bylo zadrženo a předvedeno a sedmnáct obviněno z narušení veřejného pořádku.

Důležitým projevem nezávislého počínání na Slovensku bylo však už 2. října 1987 vydání samizdatové knihy Bratislava / nahlas. Šest autorů – Ján Budaj, Juraj Flamík, Fedor Gál, Eugen Gindl, Mikuláš Huba a Peter Tatár – věnovalo své úvahy neutěšené ekologické situaci. Státní bezpečnost sice třítisícový náklad zabavila, ale šedesát tisíc exemplářů stačili mezitím aktivisté rozšířit mezi čtenáře. Václav Havel později tuto akci srovnal s vystoupením Charty 77.

V Praze předehru pouličních oslav vzniku Československé republiky tvořila připomínka dvacátého výročí srpnového přepadení Československa. Sešlo se údajně až deset tisíc demonstrantů. Podnět vedle signatářů Charty 77 poskytli členové dalších neoficiálních občanských sdružení: Mírový klub Johna Lennona, České děti, Demokratická iniciativa, Pražské matky, Nezávislé mírové sdružení, Společnost přátel USA, Společnost pro veselejší současnost, skupina kolem samizdatových časopisů Revolver Revue (od roku 1985), Lidové noviny (od roku 1987) a Sport. Vypovídaly o tom letákové výzvy. Podstatné však bylo rozhodnutí nečekaně velkého počtu Pražanů se této protestní vzpomínky účastnit.

Represivní orgány byly překvapeny a zakročily s určitým opožděním. Zato na sedmdesáté výročí vzniku Československa se důkladně připravily. Režim se po dlouhé době pokusil vzít 28. říjen na zřetel: obnovil jej jako státní svátek a v jeho předvečer proběhla oficiální oslava, na které promluvil pražský městský komunistický tajemník Štěpán. Manifestace, která byla předem ohlášena letáky, ale nebyla povolena, se příštího dne na Václavském náměstí účastnilo podle údajů organizátorů na pět tisíc občanů, policie uváděla dva tisíce. Shromáždění rozehnala, proti demonstrantům nasadila obrněná vozidla a vodní děla.

Událost předznamenalo 15. října 1988 uveřejnění Manifestu Hnutí za občanskou svobodu. Šlo o první dokument, který obsahoval politické požadavky: svobodné volby, politickou pluralitu a pozornost k životnímu prostředí. Iniciátorem byl Rudolf Battěk a podepsalo jej sto šedesát dva (podle jiných sdělení sto dvacet šest) signatářů v čele s Václavem Havlem.

Váže se k tomu můj osobní zážitek: dne 27. října jsem byl spolu se svou ženou před šestou hodinou ráno odvezen Státní bezpečností k výslechu. Příčina byla jasná: oba jsme Manifest HOS podepsali. Manželka byla brzy propuštěna: na otázku estébáků, kde bude pobývat zítra, uvedla, že s dětmi doma. Na stejnou otázku jsem odpovědět odmítl. Po několika hodinách mi oznámili, že jsem na osmačtyřicet hodin zadržen a budu odvezen do věznice ve Žďáře nad Sázavou, protože v Brně není volná žádná cela předběžného zadržení. Už v nich seděli místní kolegové‑signatáři a jiní aktivisté.

Ve Žďáře mě okamžitě předvedli k dalšímu výslechu, jehož průběh byl však zcela neobvyklý: kapitán Státní bezpečnosti se mě zeptal, co s ním uděláme, až padne současný režim. Výslech se opakoval přespříští den, kdy mě po propuštění ihned znovu zadrželi na dalších osmačtyřicet hodin. Tentokrát mi jiný kapitán položil podobnou otázku: Co teď nastane? Při čaji Darjeeling jsem odpověděl, že to, co bylo, bude pokračovat. Překvapil mě ujištěním, že se mýlím. Zřejmě prý nevím, jak pražská demonstrace proběhla. Přišly na ni tisíce. Teď bude už jenom hůř. Poznamenal jsem, že zbývá zdravý rozum. Potřásl hlavou: Oni ho nemají. Neptal jsem se, koho má na mysli, zda vládu, nebo opozici. Bylo jasné, že se pod vlivem veřejných projevů nesouhlasu s mocí hroutí její základní opory.

Na Den lidských práv 10. prosince se v Praze na Škroupově náměstí odbyla první povolená proti vládní demonstrace. Úřady sice nedovolily konat ji na Václavském náměstí, ale Rudolf Battěk, Ladislav Lis a Miloš Hájek na poslední chvíli smluvili kompromisní místo mimo střed Prahy. Přestože na šíření letáků s pozváním zbylo málo času, sešlo se na tři tisíce až pět tisíc účastníků, kteří vyslechli projevy Václava Havla, Ladislava Lise, Rudolfa Battěka, Václava Malého, Petra Placáka a zpěv Marty Kubišové. Řečníci kritizovali policejní násilí proti demonstrantům, žádali propuštění politických vězňů a konec cenzury.

Obecně bylo povolení demonstrace spojováno s přítomností francouzského prezidenta Françoise Mitteranda v Praze: dne 9. prosince posnídal s předními bojovníky za lidská práva v čele s Václavem Havlem, Jiřím Dienstbierem, Petrem Uhlem a Milošem Hájkem a vymínil si, aby po dobu jeho návštěvy v Praze nebyli disidenti pronásledováni a napadáni. Jenže už 12. prosince vyšel v Rudém právu článek odsuzující zmíněnou manifestaci, ve stejném duchu se nesl útočný projev Miloše Jakeše, a tím byl rozhodnut spor, zda se režim začíná liberalizovat, nebo šlo jen o krátkou přetržku v proudu zákazů a násilných zákroků proti veřejné kritice režimu.

Ulice však zůstala jevištěm občanského odporu i nadále, ba dokonce v zesílené podobě. Na neděli 15. ledna 1989 ohlásily občanské iniciativy manifestaci k uctění památky studenta Jana Palacha, který se 16. ledna před dvaceti lety na protest proti okupaci zapálil na Václavském náměstí a tři dny nato svému zranění podlehl. Manifestace byla zakázána a represivní orgány proti demonstrantům zasáhly obušky, slzným plynem a vodními děly. Jenže příštího dne se demonstranti na Václavské náměstí k soše svatého Václava dostavili v neztenčeném počtu a byli opět surově rozháněni. Přesto byli ve středu 18. opět na místě. Tentokrát se však jejich shromáždění nesetkalo s násilím. Ve čtvrtek zato policie surové zákroky proti účastníkům obnovila. Několik známých disidentů bylo zatčeno, mezi nimi Václav Havel, který položil na chodník kytičku. Dne 21. února byl za to odsouzen k devíti měsícům vězení nepodmíněně.

Mezitím se – alespoň uvnitř Charty 77 – diskutovalo na téma toho, co se v ulicích dělo. U příležitosti zveřejnění Manifestu Hnutí za občanskou svobodu se někteří chartisté vyjádřili polemicky: Manifest překračuje apolitické meze Charty 77, jež se prohlásila za obránce lidských práv, ale neměla za cíl změnu režimu. Manifest po ní zato přímo volal. Signatáři Charty 77 se jeho podpisem ocitli ve vnitřním rozporu. Nepočínali si rozvážně. Riskovat přímou konfrontaci s mocí není odpovědné. To znamená, že ani k účasti na demonstracích by Charta 77 neměla vyzývat. Na podzim 1989 zazněl v tom směru přímý apel: chartisté, zejména jejich známí představitelé, by měli zůstávat doma, aby bylo zřejmé, že si demonstranti počínají naprosto spontánně. Proti tomuto návodu se ozvaly hlasy ob‑zvláště z řad mladších signatářů Charty.

Skutečnost rozhodla tuto diskusi poměrně rychle: objevily se neklamné známky toho, že se občanská společnost probouzí k odporu, dokonce i v některých známých osobnostech, které se dosud otevřeně na žádné kritické iniciativě nepodílely. Na tři tisíce čtyři sta oblíbených herců a divadelníků podepsalo petici za propuštění Václava Havla. Byl rozhodnutím soudu ze 17. května 1989 skutečně propuštěn, oficiálně po uplynutí poloviny trestu a za dobré chování, ale veřejné vystoupení signatářů petice na to mělo nepochybně silný vliv.

Krátce na to informovala Svobodná Evropa a poté další rozhlasové stanice o nové petiční akci nazvané Několik vět. Podnět k ní dali Václav Havel, Jiří Křižan a jiní aktivisté. Ve svých sedmi bodech vyslovila požadavek dialogu s mocí, rozčleněný na výzvy například k zastavení násilí při demonstracích, k zákazu cenzury, k rozpravě o roce 1968 a o okupaci, k respektu vůči životnímu prostředí a k dodržování principů náboženské svobody. Postupně toto prohlášení podepsalo kolem čtyřiceti tisíc občanů, mezi nimi těch, kteří svým povoláním záviseli na režimní blahovůli, totiž herců, zpěváků, žurnalistů a jiných veřejně činných a známých osob. Někteří byli za svůj podpis šikanováni, ale nikdo jej neodvolal.

Z této zřetelně se šířící nálady ve společnosti vycházely občanské iniciativy, když na 28. října 1989 svolaly na Václavské náměstí další veřejnou demonstraci. Vypukla po oficiální oslavě, kterou úřady uspořádaly na stejném místě. Velká řada disidentů v čele s Václavem Havlem však byla preventivně zatčena a uvězněna. Uvězněni už byli a ve vězení až do listopadu zůstali vedoucí redaktoři samizdatových Lidových novin Jiří Ruml a Rudolf Zeman. Navzdory tomu všemu se shromáždilo na tři tisíce demonstrantů: byli vystaveni tvrdému policejnímu úderu. Zdálo se, že režim neprojevuje ani náznak ochoty k uvolnění napětí. Znovu se v prostředí disidentů ozvaly spory na jedné straně mezi zastánci obav z krvavé konfrontace a autory úvah o tom, že by vládě a policii neměly být poskytovány zbytečné záminky k násilí, a na straně druhé mezi stoupenci mínění, že se riziku konfrontace nelze vyhnout.

V další části bude rozhovor volně navazovat na vývoj 17. listopadu a bude pokračovat úvahami, jak bude ulice „mluvit“ dále.