Masové šílenství

Z knihy Douglase Murrayho The Madness of Crowds: Gender, Race and Identity, Londýn 2019, vybral a přeložil Alexander Tomský. ...

„Podivný na skepsi současného světa je především jeho nevědomý dogmatismus.“ G. K. Chesterton

Naše doba propadá masovému šílenství. Vypjaté projevy znechucení na veřejnosti i v soukromí se opakují, lidé jako v horečce reagují stádně a potřebují si nepřetržitě vulgárně ulevovat. Každodenní zprávy nám předkládají důsledky takového chování, ale příčiny nám unikají.

V anglosféře se často uvádí zvolení amerického prezidenta Donalda Trumpa nebo brexit, jenž také šokoval humanitní vzdělance. Avšak pod povrchem politických událostí se skrývají dlouhodobé společenské proměny. Něco se pokazilo a měli bychom se zamyslet nad hlubšími příčinami.

Je dost tristní, že si málokdo připouští neutěšenou skutečnost, že se už nejméně čtvrt století nacházíme ve vyprázdněném období. Tak dlouho jsme své slavné příběhy popírali a napadali, až se staly neudržitelné. Během 19. století se zhroutilo náboženské vysvětlení lidské existence, aby pak ve století dvacátém padly i jeho zástupné politické ideologie a nastoupila éra postmodernismu, jež podezírá každé velkolepé pojetí života. Jak si ale pamatujeme od školních lavic, příroda nesnáší prázdno a do postmoderního vakua samovolně pronikl nový výklad.

Bylo zcela nevyhnutelné, aby někdo na opuštěném hřišti rozehrál svou hru. Občané zbohatlého Západu se přece nemohli stát prvními v dějinách bez vysvětlení své činnosti, smyslu a účelu života. Slavným příběhům minulosti jistě mnohé chybělo, poskytovaly ale smysl a účel. Odpověď na otázku, co si počít se svým životem, kromě úsilí zbohatnout a dopřát si co nejvíc zábavy, se musela objevit.

Vynořila se z divokých slovních bitek a kampaní. Je ale marné pátrat po ní v neustálém boji všech proti všem. Překotné tempo vývoje způsobilo několik globálních firem, zejména Google, Twitter a Facebook, jež získaly moc určovat lidem, co mají znát, o čem přemýšlet a mluvit. Prudký rozvoj techniky nás někdy dopaluje a může se zdát, že se válčí chaoticky a bez cíle, ve skutečnosti bitevní vřava prozrazuje záměr a cíl – úsilí založit novou metafyziku, nové politické náboženství.

Světová finanční krize (2008) probudila k životu názory dosud považované hlavním politickým proudem za naprosto obskurní a okrajové. Přitažlivost extremistických názorů je však zjevná. Proč by generace bez možnosti získat kapitál měla planout nadšením pro tržní hospodářství?

Mládež bez naděje na vlastní domov láká revoluční příslib okamžitého odstranění veškeré nespravedlnosti. Pohled brýlemi „sociální spravedlnosti“, „skupinových identit“ a „intersekcionální“ solidarity menšin se po studené válce stal prvním pokusem vytvořit všeobjímající, univerzální ideologii.

Závratnou kariéru udělala formulace „sociální spravedlnosti“ nejen tím, že vypadá tak slibně; úspěch slaví už samo slovní spojení, nastražená rétorická past. Je snad někdo proti sociální spravedlnosti a hodlá podporovat útlak?

V „politice identit“ nalézá princip rovnosti svůj dokonalý stranický domov. Rozkládá společnost na sexuální, genderové i rasové skupiny a tvrdí, že jsou určujícími znaky, což jejich nositelům přináší, jak potvrzuje Coleman Hughes, ohromnou výsadu, ono nepochopitelné přesvědčení, že z pouhého faktu tmavé pleti nebo homosexuality vyplývá „vyšší morální vědomí“. Poznáte to ihned, když někdo na veřejnosti promluví: „Víte, já jako černoch /gay /žena považuju...“ Přesvědčení o skupinové morální nadřazenosti vysvětluje zuřivou nenávist vůči minulosti, proč se i mrtví mají nacházet na správné straně historie a proč se pro spásu současnosti přejmenovávají ulice a kácejí sochy protagonistů „špatných“ dějin. Zvrácená logika povzbuzuje menšiny, aby se navzájem uznávaly, zároveň je ale rozkládá a vytváří z nich menšiny nové. Nejméně lákavá z této pochybné trojice – sociální spravedlnost, skupinová identita a koncepce „intersekcionality“ – je ta třetí. Žádá totiž, abychom celý život zkoumali požadavky vlastní i cizí zranitelné totožnosti a podle ní organizovali a neustále předělávali hierarchii spravedlnosti. Nejenže je to pomatené a nefunkční, ale představuje to nesplnitelný požadavek k neuskutečnitelnému cíli. Pojetí intersekcionality, původně spekulace humanitních věd, dnes uznává nejen mladá generace, dokonce se díky zákoníku práce uhnízdilo ve velkých firmách a státních institucích. Kvůli matoucí ideologii bylo nutné vymyslet novou kreativní heuristiku. Důkladně ji popsal americký ekonom Eric Weinstein: ve veřejném prostoru se prosadily ideologické fráze jako „komunita LBGTQ“, „bělošské privilegium“ nebo „transfobie“. Grafem názorně ukazuje, jak avantgarda „probuzených“ (woke) se touto hatmatilkou honosí, aby se v diskusi během dvaceti minut vypořádala s „tisíciletím civilizačního útlaku“ západních dějin. Nic proti neobvyklým idiomům či koncepcím, ale je „víc než nezodpovědné opírat se o neprokázané teze, jež nemají za sebou ani padesát let“.

Podivné metody nového policejního dozoru dosvědčují fráze jako „aktivace“ (triggered), „pocit neklidu z nezabezpečení“ (feeling unsafe) a tvrzení, že slova, jež nezapadají do nového náboženství, „zraňují“. Nová metafyzika zastrašuje své znejistěné přívržence v hlavním mediálním proudu.

Americká společnost psychologů si dělá starosti s tradičním pojetím odvahy a mužnosti a nabízí kurz k přeškolení mladíků. Ideologové donutili rektora Harvardovy univerzity Larryho Summerse odstoupit kvůli zmínce, že muži mají v matematice a v technických oborech lepší výsledky než ženy. Programátora Googlu Jamese Damorea vyhodili ze zaměstnání za „nehorázný“ názor, že i některé technické obory lákají víc muže než ženy. Pod tlakem ideologie rasy se v letech 2011–2017 zdvojnásobil počet Američanů, kteří považují rasismus za „ohromný problém“.

Nechají-li si lidé nasadit ideologické brýle, nevyhnutelně pozorují svět zmatenou optikou, jako když deník New York Times uveřejnil článek pod názvem „Mohou se mé děti kamarádit s bělochy?“. Jak se ubránit dojmu, že redaktoři nezešíleli, když zprávě o smrtelných nehodách cyklistů v Londýně nasadí palcový titulek „Na silnicích projektovaných muži hynou ženy“? Absurdní nadsázky prohlubují existující přehrady a vytvářejí nové. Proboha proč? Nebylo by rozumnější dávat občas k dobru, jak spolu umíme vycházet?

Většina má o nové ideologii jen mlhavé povědomí, dobře ale ví o karambolu lidí, co si nedali pozor. Kdo by nevěděl, že na něj na veřejnosti číhají nastražené rétorické pasti? Ať už je nakladli jednotlivci, organizované skupiny, či nějaký ďábelský satirik, vždy se do osidel někdo chytí. Většinou bezděky zakopne o nepřípustné slovo a na internetu vypukne bouře. Kontroverzní je vše, co souvisí s homosexualitou. Ve druhé polovině 20. století se odehrál úspěšný zápas o zrovnoprávnění gayů a nápravu strašlivé historické křivdy. Jenomže po vítězném boji, snad aby nepřišly zkrátka lesbičky, zmutovalo původní hnutí do podoby GLB (= gayové, lesbičky, bisexuálové) a ke skupině diskriminovaných se přidalo písmeno T za „trans“. A nakonec se k akronymu přilepilo i Q za „queer“ (divný) a nějaké podivné hvězdičky. A jak ta homosexuální abeceda narůstala, něco se zvrtlo, vítězové na koni se chovají stejně ohavně jako kdysi jejich pronásledovatelé a boj pokračuje. Před deseti lety by nikoho, ani Stonewall, organizaci za práva homosexuálů, nenapadlo požadovat „manželství” gayů, dokud se z požadavku nestal zakládající princip současného liberalismu. Propadnout u zkoušky za tohle právo na manželství dnes znamená vyřazení ze slušné společnosti. Bez ohledu na souhlas či nesouhlas veřejnosti došlo k zásadnímu posunu v hierarchii společenských norem, k překotné změně, jež by měla vyžadovat výjimečnou citlivost a prozíravost. Bez rozmyslu se ženeme neznámo kam.

Podobným vývojem prošla i emancipace žen. Po celé 20. století se úspěšně prosazovala, a když se zdálo, že se také blíží ke svému konečnému cíli a zákonnému narovnání, vlak ve vytoužené stanici nezastavil, nabral rychlost a řítí se kamsi do neznáma a pod koly drtí celé profesní kariéry.

Příčí se rozumu, že anglický biolog a laureát Nobelovy ceny Tim Hunt přišel o místo a prestiž kvůli nevinnému žertování na konferenci, když dal k dobru milostné příběhy z laboratoří svého výzkumu. V běžném úzu se objevily fráze jako „toxické mužství“, ctnostný je názor, že jsou vztahy mezi pohlavím trvale poškozené a s polovinou lidstva se má zacházet jako s pacienty s rakovinou. Je módní hlásat, že o ženské sexualitě nesmějí muži mluvit. Ačkoli ženy prolomily víc bariér než za celé dějiny, extrémní feminismus se stal samozřejmostí. Jak se mohlo připustit, aby v australském senátu vytáhly aktivistky pojem jako „mansplaining“ (vysvětlovat mužům)?

Nejpostiženější je ovšem Amerika. Když se hnutí za občanská práva a nápravu jednoho z největších historických příkoří už už blížilo ke svému cíli a zdálo se, že se  poměry zlepšují a o rasové diskriminaci se jednou provždy přestane mluvit, ozvaly se hlasy, že ještě nikdy nebylo tak zle a veškeré společenské jevy se týkají rasy.

Jak zmateně se potácíme na neprobádaném území! Ujal se názor, že mezi námi žije značný počet lidí, kteří se nacházejí v nesprávném těle, a je nutné dosavadní jistoty podporované vědou a jazykem od základů přestavět. Ačkoli se nová práva týkají nejmenšího myslitelného počtu, vypukla o ně divoká bitka. Proslulou spisovatelku J. K. Rowlingovou pronásledují lidé, kteří byli donedávna muži. Rodičům, kteří ještě včera sdíleli všeobecné mínění, se předhazuje, že nejsou na výši vychovávat své děti. A už nejen v Británii si občané, kteří otevřeně vyjádří názor, že se z muže nemůže stát žena a naopak, koledují o návštěvu policie.

Nespokojenci s pouhou rovností před zákonem prorazili ochrannou hradbu zdravého rozumu a vyžadují něco „lepšího“. Dodnes jsme se ovšem nedozvěděli, jak má ona náprava dosáhnout svého cíle, kdy má skončit a kdo o tom rozhodne.

Všichni zato dobře víme, že si musíme dávat pozor na jazyk; stačí se jen lehounce otřít o nastraženou minu a na internetu okamžitě vybuchne řev: „fanatik“, „homofob“, „sexista“, „mizogyn“, „rasista“, „transfob“ – a to jsme teprve na začátku. Boje o práva naší doby jsou toxické a výbušné, protože přestaly být součástí tradičních zvyklostí a považují se za základ nového řádu. Vůči němu je nutné neustále předvádět oddanost. Jak se to prokazuje? Samozřejmě hlasitým odporem vůči rasismu, spojenectvím s LGBT a horlivým prohlašováním, že je nejvyšší čas skoncovat s patriarchátem.

Jde také o dobře známý problém bezbřehého liberalismu. Filozof Kenneth Minogue jej nazval „důchodcovským syndromem sv. Jiří“. Statečný válečník po skolení draka bloumá krajem a hledá příležitost k dalším zápasům. Potřebuje draky, a když ho honba za stále menšími nestvůrami unaví, tak jej jednoho dne najdou, jak mává kopím a propichuje v povětří draky svých utkvělých představ. Snadno takovému pokušení podlehne někdo, kdo má ke svatosti daleko, nevlastní koně ani kopí a nikdo si ho nevšímá. Jak přesvědčí svět, že by i on nějakého draka skolil? Veřejný život je zahlcen podivíny se zoufalou potřebou stát na barikádě i po revoluci. Možná ji považují za svůj domov, nebo nemají kam jít. Tak či onak, vychloubat se svou ctností a správným názorem znamená přehánět a z nicotných problémů vytvářet mnohem větší.

Ačkoli rovnost ras, práva žen a menšin jsou ohromným úspěchem klasického liberalismu, nemohou sloužit jako pevné opory společnosti. Jsou totiž pouze důsledkem systému, který je vytvořil, a proto mu neposkytují oporu. Každé právo je křehké. A co je na pováženou, někteří se tváří, jako by extrémní požadavky byly přijaté a dané, přestože jsou protichůdné, lživé nebo fantazmagorické, a nejenže se oficiálně nedoporučuje se jimi zabývat, nacházejí se pod policejní ochranou. A po lidech se žádá, aby souhlasili s něčím, čemu nelze věřit.

Kdo má zkušenosti s totalitním režimem, může podat svědectví, jaké ponížení vyvolává přetvářka, jak deptá vynucený souhlas se lží. Jistěže lze uznat hodnotu i důstojnost všech lidí, když nás ale nutí věřit a prohlašovat, že neexistuje rozdíl mezi muži a ženami, homosexualitou a heterosexualitou, rasismem a antirasismem, pak se nedivme, že je toto zmatení příčinou šílenství davů, z něhož tak zoufale hledáme cestu ven.

Z knihy Douglase Murrayho The Madness of Crowds: Gender, Race and Identity, Londýn 2019, vybral a přeložil Alexander Tomský. Jeho překlad celého díla vychází v těchto dnech pod titulem Šílenství davů – gender, rasa a identita.