Naše politika k Rusku mezi Zemanem, Babišem a Evropou

Jak si vede Hamáček ve vztahu s kauzou Vrbětice? Jak si stojí Česká republika na mezinárodní scéně?...

Je Jan Hamáček vlastizrádce, jak zaznívalo v emocemi nabitých projevech v parlamentu? NE, nemyslím si. Má jako ministr vnitra rezignovat? ANO, samozřejmě! A má parlament vládě vyslovit nedůvěru? ANO. Nic jiného si za to, co předvádí, nezaslouží.

Není to zločin, ale hloupost

Vlastizrada je zločin. Předpokládá cílené a zištné jednání ve spojení s cizí mocí, za účelem rozvrátit republiku, její suverenitu, obranyschopnost nebo ústavní zřízení. Tohle ministru Hamáčkovi nepodsouvejme. Sám tvrdí, že se snažil pomoct. Nejen vlastní kariéře, která visí na vlásku, ale i státu, který reprezentuje. Výsledek je, že plánovanou cestou do Moskvy, nápady na pořádání summitu Biden – Putin a dovoz ruských vakcín ztrapnil nejen sebe, ale i republiku. V úzkých pak veřejně mluvil o „kamufláži“, ze lži ho ale usvědčili spolupracovníci.

Na kriminál to není, ale na odchod do ústraní určitě.

To, co se stalo, bylo něco „horšího než zločin. Byla to hloupost,“ zní slavný citát připisovaný Napoleonovu ministru zahraničí Talleyrandovi. Reagoval tak na popravu bourbonského vévody, jehož tehdejší šéf tajné policie a velký intrikán Joseph Fouché obvinil ze spiknutí proti císaři, aby se následně ukázalo, že s tím popravený neměl nic společného. Hamáčkovo „zfušované“ jednání pojmenoval na twitteru Michael Žantovský: takhle to vypadá, když si Švejk hraje na Kissingera. Česká zahraniční politika se stala fraškou.

Kdyby o nic nešlo, mohli bychom se smát. Jenže v dnešní složité geopolitické, ekonomické i civilizační soutěži jde o hodně. Jak ve vztahu ke spojencům na Západě, tak k jeho rivalům v Rusku a Číně na Východě. Jako menší stát má Česko v ruce omezené karty, a proto musí rozhodnutí i kroky promyšleně zvažovat. Projevy domácí slabosti znejišťují nejen naše spojence, ale jsou i vodou na mlýn ruským hybridním operacím. Česká diplomacie se dostala do vleku domácích politických soubojů. Nic horšího se jí nemohlo stát. Co si mohou dovolit mocnosti, si stát naší velikosti dovolovat nesmí.

Česká diplomacie mezi Zemanem a Babišem

Náš problém nezačal Hamáčkovou aférou. Ta je jen vyústěním trendu, který nastolila kohabitace Zemanova prezidentství a Babišova vládnutí. Když se před osmi lety utkal Miloš Zeman o Hrad s Karlem Schwarzenbergem, psalo se, že je to symbolická volba mezi Východem a Západem. Zdůrazňuji slovo symbolická, protože reálně nebylo o ukotvení státu v západní sféře pochyb. Sám Zeman jako premiér k němu přispěl – za jeho éry parlament ratifikoval přistoupení k NATO a končilo vyjednávání o vstupu do EU. Na Hrad přišel Zeman s programem zahraniční politiky „všech azimutů“.  O Česku mluvil jako o proexportní zemi a podnikatelům nabízel podporu při expanzi na východní trhy. Proti tomu nebylo co namítat – lídři jako Merkelová, Macron nebo Kurz dělají totéž. Kdyby některé jeho kontroverzní výroky vyvažovala silná vláda s respektovaným šéfem diplomacie, žádný problém by nevznikl.

Jenže Babišova vláda žádnou reálnou protiváhu už léta nenabízí. Premiér je na domácí scéně nepřehlédnutelná figura, ale díky mamutímu a nevyřešenému konfliktu zájmů při čerpání eurodotací je v cizině páriou, s nímž se – s čestnou výjimkou Visegrádské čtyřky – nikdo nebaví, a doma je zas vydán na pospas prezidentovým vrtochům, protože přízeň Hradu mocensky potřebuje. Mezi dvěma dinosaury pak vlál jako třtina ve větru nevýrazný ministr zahraničí. Vztahy s Ruskem a Čínou řešil prezident, vztah k EU – kvůli přesahu do domácí politiky i zakrývání osobních problémů – ovládl premiér. Tomáš Petříček hrál roli údržbáře. Když po prohře na sjezdu ČSSD ve vládě skončil, média ho bránila, ale kdybychom hledali jeden počin, kterým se zapsal do dějin, nenašli bychom nic. Ani on, ani jeho předchůdce Luboš Zaorálek neoplývali podporou v mateřské ČSSD, a aby si posílili pozici, zaplevelili Černín nezkušenými stranickými kádry. Diplomacie ztratila nejen moc, ale i kompetenci. Přiznal to sám Zaorálek, když odmítl nabídku stát se ministrem zahraničí se slovy, že úřad je „vykuchaný“.

Výsledek je tristní. Do Prahy už léta na státní návštěvy nikdo nejezdí. Ministr zahraničí ani premiér nejsou nikam zváni, ve vyjednání se s nimi nepočítá. Když dostal Hamáček nápad s rusko-americkým summitem v Praze, lidé kolem zoufale sháněli telefon na amerického ministra zahraničí. Zpátky se z USA ozvali za dva týdny.

Stárnoucí prezident není na Západě brán vážně, zůstaly mu jen kontakty v Rusku a Číně. Politika „všech azimutů“ je v troskách.

 Za této situace dostali mnozí Češi strach. Žene nás Zeman na Východ? Neslouží u nás jako pátá kolona Moskvy a Pekingu? Poslední Zemanovo vystoupení, ve kterém se ke skandálnímu odhalení ve Vrběticích vyjádřil tak, že nahrál ruské propagandě, obavy jen posílilo.

Hlavní problém: domácí slabost a rozklad institucí

Hozené rukavice se před volbami chopila opozice. Nejdřív na komunální úrovni, když do vztahů s Ruskem začali fušovat starostové. Jen málo přitom rozlišovali, co je oprávněný počin bránící demokratickou suverenitu, a co je naopak provokace eskalující mezinárodní konflikt tam, kde ho nepotřebujeme. Po Vrběticích se diskuse přelila na celostátní úroveň. Na sociálních sítích vítězil ten, kdo zaujal vůči Rusku tvrdší postoj. Vzduchem létají nařčení z velezrady a vlastizrady, která pojmy devalvují s rizikem, že až jednou ke skutku dojde, projde bez povšimnutí.

V chaotické situaci se v centru dění ocitly bezpečnostní a zpravodajské složky. Při odhalení útoku ve Vrběticích odvedly kvalitní práci. O roli ruské GRU není důvod pochybovat a razantní česká reakce byla na místě. Kvůli haprující spolupráci s vládou a problematickému vtahu s Hradem se ale nepovedlo ani o akci informovovat s předstihem spojence, ani optimálně načasovat zveřejnění. Také proto byla solidární odpověď ze strany spojenců slabší.

Pachuť zůstává doma a s ní i nezodpovězené otázky. Proč prezident opakovaně a veřejně shazuje zpravodajské služby? Proč nechce jmenovat šéfa BIS do generálské hodnosti? Proč vláda se zveřejněním vrbětické kauzy týdny otálela, a přitom promarnila čas na lepší přípravu? Stejně vážné otázky ale musíme směřovat i na druhou stranu. Byly to zpravodajské služby, které řízenými úniky do médií donutily vládu jednat? Proč si ministryně spravedlnosti vyřizuje účty s nejvyšším státním zástupcem právě teď? A proč tento zástupce naopak veřejně a kriticky hodnotí úroveň debaty v parlamentu? Opravdu chceme žít v zemi, kde o zásadních věcech rozhodují tajné a silové složky, nebo kde se dokonce pasují do role etalonu veřejné morálky? Nestáváme se tak banánovou republikou? Nejsou státní instituce v rozkladu? A neposouvá nás to na Východ víc než samotné ruské hybridní akce?

Evropa hledá svého Metternicha

Tím se dostáváme k otázce, jak přistupovat k Rusku. Dnešní Rusko není totéž, co býval komunistický SSSR. Připomíná spíš staré imperiální Rusko s tím, že feudalismus nahradil státem řízený korporátní kapitalismus a export surovin. Putin je novodobý car. Jeho státní doktrínou je posilování impéria a ochrana Rusů v zahraničí. Anexe Krymu i vojenské angažmá v Donbase dokazují, že při prosazování zájmů neváhá porušovat mezinárodní právo a nerespektuje v Evropě etablovaný mezinárodní řád. Rusko je klasická revizionistická mocnost. Současně je pravděpodobné, že Rusko své zájmy ani chování v dohledné době nezmění. Putin má nadále podporu doma a ani střídání stráží v Kremlu nevěští zásadní změnu chování.

Z výše řečeného by pro nás měl vyplývat jeden zásadní závěr. Přistupujme k Rusku, jaké je, a nikoli k takovému, jaké bychom ho chtěli mít. Přistupujme k němu bez iluzí. Z iluzí slavjanofilů nás snad vyléčila historická zkušenost. Z iluzí se musí probrat i ti konzervativci, kteří jsou právem vyděšeni vlnou západního progresivismu a na Putina pohlížejí jako na ochránce tradičních hodnot v pomyslném „novém Římě“.

O hodnoty totiž ruskému impériu nikdy nešlo. Naopak, dostane-li k tomu příležitost, zvítězí mocenský zájem a Rusko nás sežere. Držme si proto Rusko na distanc, ale zbytečně ho neprovokujme a konflikt s ním neeskalujme.

Máme jednu výhodu. Nejsme frontová země jako Ukrajina nebo baltské státy a pokud tyto země – s naší podporou – obhájí nezávislost, nemusíme se bát. Nežije tu ani početná ruská menšina, která by cíleně vzhlížela k Moskvě. Jsme spíš týlovou zemí, která pro ruské hybridní operace vytváří zázemí. Je dobře, že toto zázemí bylo radikálním vyhoštěním špiónů oslabeno. Bylo by ale chybou, kdybychom teď oslabovali sami sebe. Kissingera Švejkem nenahradíme.

Platí také, že česko-ruský vztah je asymetrický. Vztah menšího k většímu musíme balancovat vazbami v NATO a EU. Je v našem vitálním zájmu, aby oba pilíře západního spojenectví zůstaly soudržné a silné. Vyhráno nemáme. Přístupy k Rusku se v západních zemích liší. Polák myslí na obranu, Němec na obchod a Francouz na posílení vlivu Paříže. Najít v tom průnik není jednoduché. Bez Američanů tahá Evropa mocensky za slabší konec provazu, přestože je ekonomicky násobně silnější. Evropa hledá svého Metternicha, rakouského diplomata, který si vytvořil zázemí v Čechách a který později tolik inspiroval zmíněného Kissingera. Metternich dokázal s Ruskem jednat a zároveň účinně čelit jeho expanzivním a teritoriálním choutkám. Nedělal si iluze a dobře věděl, že Rusko je tak velké, že ho ani neporazíme na kolena, ani zásadně nezměníme, a že nás může porazit jen naše vlastní slabost. Najdeme svého Metternicha?