Osobní zkušenost i filozofická kritika modernity

První ze tří připravovaných recenzí na knihu Speculum exilii Bohemici, znalce evropského divadla a filosofujícího myslitele Rio Preisnera....

Speculum exilii Bohemici považuji za velmi cenné dílo, žánrem a záběrem ojedinělé. Češi nejsou v politické filosofii příliš produktivní a v dlouhých letech nesvobody měli velmi ztížené možnosti to napravit; veřejný prostor byl vyčištěn od veškerého tradičního, konzervativního, pravicového myšlení, a tak se jedinou alternativou ke komunismu mohl stát pouze reformní komunismus, a ten svou systematičtější politickou filosofii rozvinul až v exilu po srpnu 1968, především péčí bývalého tajemníka ÚV KSČ a signatáře Charty 77 Zdeňka Mlynáře a v těsné návaznosti na politiku eurokomunismu. Jiný český exulant Rio Preisner si jako konzervativní kritik moderního světa dobře uvědomoval, že alternativu k reformnímu komunismu je třeba vytvořit. Proto počátkem 70 let sepsal svoji Kritiku totalitarismu ve fragmentech a po vzniku Charty 77 se pustil do systematického pojednání o duchovních základech soudobého opozičního politického myšlení v disidentských a exilových Čechách. 

Se sympatií a obdivem hleděl na Chartu 77, která se postavila komunistickému režimu jako občanská opozice Preisner psal Speculum na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy si s Chartou spojoval naději na fundamentální kritiku posrpnového normalizačního režimu jako revitalizovaného totalitarismu. Mezi disidenty a exulanty objevil myslitele, kteří ho v tomto smyslu oslovili – Václava Bělohradského, Miroslava Nováka a Luďka Pachmana. Spojoval je principiální odpor k systému, který vyloučil jakoukoli alternativu a debatu, avšak nespojovala je totožná myšlenková východiska. Světonázorově měli k Preisnerovi blíž Pachman a Novák, on se však soustředil především na Bělohradského knihu Krize eschatologie neosobnosti, která patří k těm výjimečným dílům českého politického myšlení a od počátku přitahovala zaslouženou pozornost. Její autor si ovšem zachoval zřetelnou ideovou distanci ke katolickým konzervativcům později sdruženým kolem revue Rozmluvy.

Bělohradský ve své Krizi originálním způsobem rozvinul kritiku moderní neosobní (totalitární) moci, byv inspirován ideovým otcem Charty 77 filosofem Janem Patočkou a obecně disidentským hnutím. Preisner v Krizi našel sobě blízké myšlenky a pustil se do průzkumu filosofických východisek Patočkovy eticky integrované fenomenologie, aby si ověřil, nakolik může být protiváhou komunistickému totalitarismu. Východiska hledal v dlouhé myšlenkové linii Bolzano – Husserl – Masaryk – Patočka; a jak je pro něj typické, zvláštní zřetel přitom kladl na filosofii Hegelovu. Pro Preisnera jako křesťana ortodoxního katolického vyznání bylo totiž určující, nakolik se moderní myslitelé dokázali vymanit z Hegelova mocného vlivu a čelit pohlcující síle dialektické filosofie a tzv historicismu obecně. Podstata Preisnerovy kritiky spočívá ve světonázorové konfrontaci, nikoli ve filosofické analýze dílčích subtilit. Kdo zná jeho texty, bude i ve Speculu nacházet klíčovou a v různých variacích formulovanou argumentační figuru o dialektické praxi systematické anihilace stvořené skutečnosti. Není pochyb, že tato figura vyplynula z Preisnerovy bytostné zkušenosti se stalinským totalitarismem jako historickým derivátem Hegelovy a Marxovy dialektiky a bolševické revoluční praxe; jádro jeho nekompromisní kritiky je však nutno hledat u velkých filosofů a teologů 20 století – Erica Voegelina, Hanse Urse von Balthasara, Gustava Siewerta, Ericha Przywary a dalších. Z prolnutí osobní zkušenosti a křesťanské filosofické kritiky modernity povstala Preisnerova osobitá expresivní a sveřepá charakteristika komunistické utopie. 

Preisner uvítal Patočkův velkorysý pokus o záchranu „přirozeného světa“ rozvíjením Husserlovy fenomenologické filosofie spočívající v devíze „zpátky k věcem“. Zároveň byl přesvědčen, že fenomenologie nemůže čelit ničivé síle totalitarismu, který nerespektuje Boží tajemství (k němuž se lze přiblížit jen distanční formou analogia entis) a po vzoru moderní vědy a s vervou sekularizovaného náboženství vytváří soběstačnou a všezahrnující „druhou skutečnost“. Totalitarismus se na rozdíl od diktatury opírá o „vědecky“ nalezené historické zákonitosti; ty jsou dostatečně obecné a pružné a těžko mohou být vyvráceny; tím spíše, když jsou zahrnuty do systému dialektického a historického materialismu, jenž je činí schopnými proklouznout lecjakou morální či etickou pastí Husserlův „transcendentální subjekt“ je proti takové síle příliš slabý a podle Preisnera směřuje jen k „fatě morgáně čirých pojmových obrazů“. Taktéž fenomenologickou metodu uzávorkování všeho, co brání v přístupu k věci samé (epoché), považuje za „metodu krajní nazírající pasivity a neutrality“. Tady Preisner předjímal politickou pasivitu, která český disent charakterizovala i na sklonku osmdesátých let, kdy se celá středovýchodní Evropa politizovala v důsledku sovětské perestrojky a glasnosti. Další jeho výtka směřuje k fenomenologické etice: reálné vztahy mezi lidmi nelze nahradit intersubjektivitou, kterou vyzařují jednotlivá transcendentální vědomí při nazírání nezprostředkované skutečnosti. Za výmluvné v této souvislosti považuje Preisner, k jakému politickému režimu se nejznámější fenomenologové přiklonili – Heidegger k nacismu, MerleauPonty a Sartre ke stalinismu Jan Patočka se svojí pozdní filosofií lidských práv tvoří čestnou výjimku. 

Za pronikavé považuji Preisnerovo stanovisko k Masarykovu heslu „Ježíš, ne Caesar“, které z podstaty věci odmítá vyvažování světské a duchovní moci (byť se v evropských dějinách odehrávalo převážně tvrdým bojem o moc) a svědčí o „notorické české neschopnosti zacházet se světskou mocí“. Mohli bychom říci, že tento postřeh přesahuje až za rok 1989 a poukazuje na slabost polistopadové občanské společnosti odvolávající se na morální odkaz chartistického disentu, ale neochotné či neschopné využít jej v praktické politice. S tím volněji souvisí Preisnerův zajímavý postřeh, že kolektivistická a etatistická mentalita komunismu se podzemně napájí nejen ze svých vlastních zdrojů, ale již z bolzanovského josefinismu jako koncepce obecného blaha zajišťovaného absolutistickým státem. Dominance státu nad společností dusí nezávislé myšlení a jednání. 

Ve Speculu se píše, že skutečná demokratická opozice – zdecimovaná nacistickým a komunistickým režimem – se v šedesátých letech probouzela a vyvíjela intuitivně či instinktivně a programově se začala hledat až za pražského jara. Přesto měla nepominutelný význam. To kvůli ní přijely v srpnu 1968 sovětské tanky, ona se stala skutečnou hrozbou – jak pro Brežněva, tak pro reformní komunisty, které Preisner považuje za blouznivce neuvě domující si, že demokratický socialismus – nejen v daných podmínkách, ale jednou provždy – je contradictio in adjecto. Skutečnou demokratickou opozici, po srpnu 1968 znovu zahnanou do ghetta, je třeba podle jeho přesvědčení nadále budovat soustředěným úsilím těch disidentů a exulantů, kteří pochopili, že proti komunistům lze bojovat jedině ve jménu Krista Pantokratora. 

V pronikavé kritice měšťáckého biedermeieru jako falešného ideálu, který není vlastní jen buržoazní společnosti, ale v plné míře i socialistické, Preisner osvědčil svou hlubokou znalost středoevropské kultury a mentality. Kult obyčejného člověka považuje za „jednu z příčin sociálních bankrotů a světových válek“. Tím spíše nás překvapí jeho vysoké oceňování kapitalismu volné soutěže, a to u vědomí jeho velkých zel a krachů. Zdá se mi, že u ortodoxního katolíka a nesmlouvavého kritika moderny je to dosti zvláštní, a domnívám se opět, že to lze vysvětlit především jeho osobní zkušeností se socialistickou antiekonomikou, kterou pronikavě analyzovali američtí Středoevropané Friedrich August von Hayek a Ludwig von Mises. Z toho však ještě nemusí plynout, že tržní ekonomika je primární a demokracie sekundární podmínkou svobody, jak Preisner ve Speculu tvrdí. Tímto nedostatečně kritickým hodnocením kapitalismu předjímal onen ekonomismus, který se prosadí ve středovýchodní Evropě po roce 1989 v podobě ideologie deregulovaného trhu. Poválečný evropský sociální stát ovšem Preisner odmítal jako předsíň sovětského totalitárního socialismu. 

S tím souvisí to, v čem se podle mého názoru Preisner nejvíc mýlil. Domníval se, že komunistická ideologie je v podstatě neporazitelná, protože je mnohem lépe vybavená pro boj o vládu nad světem. Okcidentální, somnambulní, habituálně levicová konzumentská demokracie zdaleka nemá sílu jí čelit. Nepřipustil si, že vždy připravení „naolejovaní dialektici“, jak charakterizoval vládnoucí komunisty jeho přítel básník Ivan Diviš, bez problémů odhodí rudý prapor a vrhnou se do kalného proudu globálního byznysu, aby se v něm konečně zbavili té nesnesitelné tíhy, kterou jim naložily dějiny v podobě velkého úkolu – vytvořit, na celém světě prosadit a navždy udržet socialismus jako předstupeň komunismu. Domnívám se, že uhranutí tím, co se odehrálo ve dvacátém století, bylo tak ohromné, že zdaleka nejen Preisnerovi uzmulo cit pro diferencovanější pohled na realitu. Ale kdo by mu to mohl předhazovat, vždyť mnozí z nás stále uvažují v kategoriích 19 a 20 století, zatímco již hledíme do tváře jiné moci. Rysy Leviathana 21 století už snad umíme lépe rozeznat. Je to technokratický a oligarchický kapitalismus, který posiluje nerovnost a oslabuje rovnováhu moci a svobodu, pracuje s konzumními a zábavními pobídkami i s vytvářením nepřítele a šířením strachu; podle potřeby se zaštiťuje různými ideami od křesťanských po komunistické a umí je účelově kombinovat. V tom spočívá jeho síla i slabost. Na tuto novou posthistorickou moc Preisner narážel ve svých pozdních dílech, avšak věren svým kritickým východiskům považoval její podstatu za gnostickou, hegelovskomarxovskou, socialistickou.