Pozor na dlouhodobou strategii. Co radí singapurský intelektuál Západu?

Jak reagovat na vzestup Asie? Odpověď se snaží najít Nikolas Dohnal po analýze Kishore Mahbubaniho....

Kishore Mahbubani je singapurský intelektuál, bývalý diplomat a autor vlivné knihy Has China Won?, který se nemůže ubránit pocitu, že Západ v čele se Spojenými státy upadá, zatímco Čína pomalu, ale jistě přebírá kormidlo. Mahbubani nikdy nezapomíná připomenout, že je Západu vděčný, stejně jako by mu měl být vděčný celý svět – za jeho ohromný přínos filozofii, vědecké revoluci a politice. Naše civilizace si dnes nicméně neví rady s tím, jak reagovat na vzestup Asie. Co s tím?

Na úvod je třeba říct, že není třeba propadat pesimismu, což máme na Západě pravda trochu v oblibě. Když Mahbubani před třemi lety představoval svou knihu Has the West Lost it?, uvedl na úvod: „Nechám obecenstvo v klidu vydechnout, aby se na zbytek programu uvolnilo. Ta odpověď zní ne, nebo spíše ještě ne.“ Není mnoho autorů, kteří by dokázali klást tak provokativní otázky s tak klidným úsměvem na tváři.

Dlouhý spánek na vavřínech

Mahbubani označuje západní civilizaci za svého přítele, ale podotýká: „Znáte to, když chcete svému příteli pomoct, musíte ho trochu nakopnout.“

Západní svět se totiž v posledních třech dekádách dopustil několika strategických chyb. Když bez výstřelu jediné kulky porazil Sovětský svaz, nastala éra pýchy a arogance, kterou nejlépe vystihuje esej Konec dějin (1989) od Francise Fukuyamy. Ve víře, že západní model je automaticky univerzální, naše civilizace usnula na vavřínech, zatímco asijské mocnosti se postupně probouzely. Vracejí se tak do situace, kterou se svět vyznačoval až do počátku 19. století, kdy byly dominantními ekonomikami vždy Indie a Čína.

Druhý, méně viditelný problém nastal v roce 2001. Západ (hlavně Amerika) byl tak šokován teroristickým útokem z 11. září, že si vůbec nevšiml druhého důležitého data téhož roku – 11. prosince, kdy Čína vstoupila do Světové obchodní organizace. Od té doby zažívá díky výhodám volného trhu ekonomický boom, díky němuž má podle prognóz předhonit Spojené státy.

Třetím důležitým bodem je pro singapurského pozorovatele diskreditace Spojených států v mezinárodním společenství. Válka v Iráku nebo Trumpova politika tarifů způsobily úpadek důvěryhodnosti USA, což Mahbubaniho přivádí k hlavní otázce: Jakou strategii by měl západní svět zvolit, aby tomuto úpadku zabránil? Doporučuje použit strategii 3M: minimalismus, multilateralismus a machiavelismus. Prakticky to znamená, že pro Západ bude nejlepší, pokud přestane příliš zasahovat do vnitřních záležitostí jiných zemí, obnoví důraz na mezinárodní organizace a jejich prostřednictvím lišácky omezí nově rostoucí čínskou velmoc.

Slabost pro Čínu?

Musím se zastavit i u toho, v čem Mahbubaniho argumentace pokulhává. Zaprvé je to jeho přehlížení porušování lidských práv v Číně a v jejích autonomních provinciích Tibet a Sin-ťiang. Jako bývalému studentu západní filozofie mu musí být jasné, že Západ se nikdy nevzdá boje za lidská práva, byť mu tato politika přináší spíše potíže. Zadruhé je Mahbubani až přehnaně nekritický k vnitřnímu politickému systému Číny. Já si nemyslím, že by se současnému komunistickému režimu vedlo obzvlášť dobře: Stačí se jenom podívat, co způsobil jeho despotický přístup k nemoci Covid-19. Reakce komunistů, jež úhledně kopírují průběh černobylské katastrofy, způsobily celosvětovou pohromu – a zákaz jakékoli kritiky a hledání pravdy (to, co my děláme na západě stovky let) je to, co může Čínu postupně oslabit a vyčerpat.

Zápal pro Čínu Mahbubanimu v jedné debatě vyčetl i přední expert na mezinárodní politiku John Mearsheimer. Neshodl se s ním hned v první otázce, totiž zda Čína může růst mírumilovně. „Moje odpověď je ne. Čína se pokusí dominovat Asii stejným způsobem, jako Amerika dominuje západní hemisféře. Bude se snažit stát regionálním hegemonem. Samozřejmě USA tohle nebudou tolerovat.“ Mearsheimer poté zdůraznil, že jsme teprve na začátku soutěže mezi Čínou a Západem. „Já bych si tedy vsadil na Spojené státy. USA si to už v průběhu historie rozdaly se čtyřmi protivníky: císařským Německem, císařským Japonskem, nacistickým Německem a Sovětským svazem, a hrály klíčovou roli v jejich poražení.“

Mahbubani také do jisté míry ztotožňuje zájmy Číny a zbytku Asie. (Takhle už dříve uvažovali experti jako Samuel Huntington.) Přitom si nemůžeme nevšimnout dlouhodobé obchodní a vojenské spolupráce mezi USA, Japonskem a Jižní Koreou. A nezapomeňme rovněž na Indii, která věří, že 21. století bude patřit právě jí. Vztahy mezi Indií a Čínou se udržují v permanentním napětí, které nám pravidelně připomínají přestřelky na hranicích. Někteří experti se domnívají, že nebýt Himalájí, byli by už oba obři v permanentní válce.

„Mahbubani doporučuje použít strategii 3M: minimalismus, multilateralismus a machiavelismus.“

Odpověď na otázku, zda Čína zvítězila, proto není tak snadná. Mahbubani má pravdu v tom, že Spojeným státům chybí dlouhodobá strategie vůči Číně. Shoda mezi demokraty a republikány je k ničemu, když zemi chybí propracovaná agenda, která by přežila více než jedno volební období. Za příhodné považuji také napomenutí Spojených států za to, že přestaly dávat pozor na dlouhodobou strategii, což Čína zvládá výborně. S argumenty tohoto intelektuála bychom se tedy měli důkladně seznámit, protože nám v mnoha oblastech mohou otevřít oči.