Třetí Obamovo období

Jaká bude domácí a zahraniční politika nové americké administrativy?...

Nepříliš originální vtip kolující o právě nastupující administrativě Joea Bidena zní: „Je to třetí volební období Baracka Obamy.“ Počet lidí, kteří sloužili již pod Obamou, je opravdu ohromující. Občas to působí tak, jako by všichni staří známí dostali místo bez ohledu na to, jestli se na něj opravdu hodí.

Zářným příkladem je John Kerry, Obamův ministr zahraničí v jeho druhém období. Ten dostal post zvláštního vyslance pro klimatickou změnu, pozici, ve které nejspíš nic zvláštního nevykoná – kromě úspěšné produkce uhlíkových emisí při cestování po nejrůznějších konferencích. Pak je tu Samantha Riceová, mezi experty Demokratické strany na zahraniční politiku jedna z hlavních, za Obamy nejdřív velvyslankyně při OSN a pak poradkyně pro národní bezpečnost. Nyní bude ředitelkou rady pro domácí politiku, o kterou se nikdy předtím nezajímala.

I ti nominanti, kteří zůstávají v oblasti své dřívější působnosti, jsou často pozůstatky z Obamových let. Anthony Blinken povýšil ze zástupce ministra zahraničí přímo na ministra. Poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan vykonával stejnou funkci pro Bidena v době, kdy byl viceprezidentem. Ministryně financí Janet Yellenová byla za Obamy šéfkou Fedu, americké centrální banky. Ministrem spravedlnosti bude Merrick Garland, kterého chtěl Obama učinit nejvyšším soudcem, dokud mu to nezatrhl republikánský Senát. Přes všechny výhrady, které můžeme mít k Obamově administrativě, tato jména nejsou úplně špatnou zprávou. Vláda demokratických technokratů je pořád lepší možnost než vláda progresivistických aktivistů.

To však neznamená, že Biden nemusí zohledňovat zájmy progresivního křídla strany. Odrazilo se to právě již při výběru Bidenova kabinetu, při kterém bylo často zohledňováno pohlaví a rasa kandidátů. Ministrem pro národní bezpečnost (americká obdoba ministerstva vnitra) se tak poprvé stane Hispánec – Alejandro Mayorkas, Yellenová bude první ženská strážkyně státní kasy, Avril Hainesová se stane první ženou v čele tajných služeb, v čele ministerstva vnitra (přes jeho název hlavní gescí je správa federální půdy, nerostných zdrojů a indiánské záležitosti) poprvé stane indiánka – Deb Haalandová. Pete Buttigieg, který míří do čela ministerstva dopravy, se stane prvním přiznaným gayem v americkém kabinetu. Menší občanskou válku mezi progresivisty vyvolalo jmenování Lloyda Austina ministrem obrany. Ten se sice stane prvním Afroameričanem v čele úřadu, ale místo „vyfoukl“ Michèle Flournoyové, která by byla první ženou tamtéž. U většiny těchto funkcí musí jmenování ještě schválit Senát.

Kdyby zůstalo jen u duhového složení kabinetu, nejspíš by si konzervativci oddechli úlevou, žádné ze zmíněných jmen není vysloveně alarmující. Progresivisté však budou požadovat i nějaké konkrétní kroky.

V tomto ohledu je znepokojující jmenování Xaviera Beccery ministrem zdravotnictví. Přestože Biden ujišťoval, že na rozdíl od údajných amatérů v Trumpově kabinetu bude jmenovat samé experty, Beccera nemá se zdravotnictvím téměř žádné zkušenosti. Panovalo očekávání, že Biden uprostřed pandemie vybere do čela tohoto klíčového resortu lékaře, epidemiologa, nebo aspoň někoho, kdo má zkušenosti ze zdravotnického byznysu. Beccera je dlouholetý právník, momentálně slouží jako generální prokurátor Kalifornie, jeho jediný styk se zdravotnictvím je boj za „reprodukční práva“, což je eufemismus pro větší dostupnost interrupcí. Konzervativci se proto obávají, že Biden obnoví tažení z Obamovy éry, kdy se administrativa nejen snažila rozšířit právo na potrat, ale také si zasedla na náboženská sdružení.

Nejznámějším případem se stala kauza kongregace malých sester chudých, katolického ženského řádu, který provozuje hospice. V USA je obvyklé, že zdravotní pojištění poskytuje zaměstnavatel. Obamova vláda zavedla regulaci, že takto nabízené pojištění musí pokrývat i náklady na antikoncepci. Proti tomu se ohradily jeptišky, jelikož doktrína církve antikoncepci zakazuje. Regulace sice obsahovala výjimku pro církve, ale ne pro náboženské neziskovky, kterou kongregace oficiálně je. Spor doputoval až k Nejvyššímu soudu, který se přiklonil na stranu řádových sester. Beccerovo jmenování však může signalizovat obnovení demokratické ofenzivy a další šikanu náboženských sdružení.

Že se demokraté chystají uspokojit choutky progresivistů zrovna v oblasti potratů, naznačuje také Bidenovo distancování se od takzvaného Hydeova dodatku, zákona, který zakazuje federální financování interrupcí. Jenže progresivistům nestačí, že potraty jsou legální, chtějí, aby se na nich aktivně podílel stát. Pro katolíka Bidena zákon dlouho představoval způsob, jak skloubit víru s politikou strany, nyní se ho však rozhodl obětovat pro stranický klid.

Dodatek musí být pravidelně obnovován, takže stačí, aby pro něj demokraté nehlasovali, až vyprší jeho platnost. Jinak Biden nemá příliš šancí v Kongresu něco protlačit, horní komora je rozdělená přesně 50 na 50. Demokraté sice mají teoretickou těsnou většinu, v případě plichty má rozhodující hlas viceprezident ve své funkci předsedy Senátu. Kvůli tomu, jak fungují obstrukce, je k protlačení většiny zákonů v Senátu potřeba 60 hlasů. Progresivistické křídlo si již nyní zoufá, že se mu nepodaří prosadit některé jeho projekty, jako je třeba povýšení Washingtonu DC a Portorika na státy.

Pravidlo o obstrukcích neplatí v případě finančních zákonů. I zde se ale nejspíš nepodaří prosadit nic radikálního, budou to brzdit umírnění demokraté, jako je třeba senátor Joe Manchin. Ten je sice demokrat, ale zastupuje velmi republikánskou Západní Virginii.

Jeden z prvních konkrétních plánů, které Biden ohlásil a netýkají se přímo pandemie, je zvýšení minimální mzdy na 15 dolarů na hodinu. Biden také slibuje oočkovat 100 milionů lidí během 100 dní a v boji proti pandemii následovat „vědu“. Součástí tohoto plánu je na problémy házet peníze, dokud nezmizí. Biden chce Kongresem protlačit finanční balíček v hodnotě 1,9 bilionu dolarů. Každý Američan by měl dostat přímou platbu v hodnotě 1400 dolarů, pro malé podniky je připraveno 440 miliard a 415 miliard má jít na boj proti koronaviru, včetně vývoje nových léků. Jenže procpat Kongresem takovýto obří objem peněz nějakou dobu potrvá. Navíc problém boje proti covidu není vědecký, vakcíny již existují, ale logistický. Vzhledem k tomu, že distribuce vakcín vázne na státní úrovni a velká část vědeckých poradců přechází z Trumpovy administrativy do Bidenovy, nedá se očekávat nějaký zásadní zvrat v pandemické politice, spíš jen kompetentnější komunikaci.

Hlavní úsilí Bidenovy administrativy se tak soustředí do oblastí, kde může jednat bez Kongresu. Dá se očekávat, že nejhorečnější politika se bude odehrávat v zahraniční sféře.

Biden již ohlásil, že v první den jeho mandátu USA znovu přistoupí k Pařížské dohodě o klimatu. Zároveň plánuje znovu vstoupit do WHO, odkud Ameriku stáhl Trump po tragickém výkonu organizace na začátku pandemie. Nejkontroverznější chystaný krok je opětovné přistoupení USA k íránské jaderné dohodě. Ta je dítětem Obamovy administrativy, což je nejspíš hlavní důvod, proč se chce Biden k dohodě vrátit. V roce 2015 Írán souhlasil s pozastavením svého jaderného programu na deset let výměnou za ukončení sankcí a za uvolnění zadržovaných peněz. Kritici upozorňovali, že i pokud Írán svůj slib opravdu dodrží, o čemž mnozí pochybovali, maximálně to posune vývoj íránské atomové bomby o deset let. Trump proto od dohody odstoupil a znovu zavedl sankce. Se smlouvou se navíc pojí kontroverzní ústavní otázka, nikdy nebyla schválena Senátem, Obama ji ke schválení nikdy nepředložil, přestože ratifikaci všech mezinárodních dohod nařizuje ústava. V této oblasti se proto dá očekávat ostrý boj.

Druhou velkou zahraniční oblastí, na kterou se chce Biden soustředit, je hrozba Číny. Jeho hlavní inovací je plán zapojit do společné protičínské aliance ostatní země, hlavně jihovýchodní Asii a Evropu. Velká část Bidenova zahraničněpolitického týmu jsou navíc atlantisté, kteří Evropě rozumějí, nebo si to aspoň myslí. Otázka je, jestli na této spolupráci má zájem Evropa. Na starém kontinentě se sice na Bidena již těší, v komentářích je možné se dočíst, že nastává nová éra spolupráce a důvěry po období šikany ze strany Donalda Trumpa, zároveň však EU již delší dobu signalizuje, že na americko-čínském soupeření se nechce podílet. Nedávno uzavřená investiční dohoda mezi Čínou a EU dobře ukazuje, že Unie dá přednost svým vlastním zájmům před spoluprací s Amerikou. Výsledkem konsenzuálního Bidenova přístupu tak nejspíš bude návrat k veselému evropskému ignorování amerických žádostí, aby členské státy NATO víc přispívaly na společnou obranu.

Panuje také obava, že Bidenův tým půjde na Čínu příliš chytře a bude se ji snažit svázat v nejrůznějších mezinárodních smlouvách, které Peking poruší ve chvíli, kdy se mu to bude hodit.

Na nastupující administrativu hledí s nedůvěrou rovněž izolacionisté, kteří na Trumpovi oceňovali, že nezapočal žádnou novou válku. Bidenův tým je však plný zahraničněpolitických jestřábů (příkladem je třeba Jake Sullivan) prosazujících i možnost použití síly. Izolacionisté se tudíž obávají nových ozbrojených konfliktů a vojenských intervencí.