V Moskvě nemusejí dělat vůbec nic

Západní zrak se odklání od hrozeb Činy a Ruska a čím dál tím více se zaměřuje na hádky fotbalistů, na to co může a nemůže být na Netflixu a na nedostatečné černošství herců....

Nemine den, abychom si nepřečetli, co nového se zase stalo na frontě kulturní války. Jacísi profesoři v Oxfordu považují noty za relikt bílého imperialismu, časopis amerických knihovníků řeší, zda se vůbec má učit Shakespeare, školáci v Británii odmítají britskou vlajku, univerzity ruší pozvání konzervativních řečníků (a pokud přece přijdou, musí je chránit policie), ctihodní profesoři opouštějí univerzity, protože neprozřetelně zmíní, že černí studenti mají bohužel horší výsledky anebo proto, že se odmítnou účastnit šaškárny typu „Den bez bílých“.  

Dalo by se to brát jako neškodné (a pomíjivé) výstřelky podivínských intelektuálů, kdyby tyhle výstřelky neměly konkrétní dopady.  Třeba v tom, že hráč Slávia Praha Ondřej Kúdela je bez důkazů odsouzen na zákaz účasti při deseti utkáních UEFA. Protihráč, který způsobil poranění hlavy brankáři Slávie Kolářovi, dostal stopku jen na čtyři zápasy. A Glen Kamara, který Kúdelu fyzicky napadl, nesmí nastoupit na třech utkáních. Kúdelovi navíc hrozí žalobou.

Zajímavá je i reakce šéfa Slávie Jaroslava Tvrdíka: „…Lituji toho a omlouvám se Glenu Kamarovi za situaci, která zjevně způsobila utrpení jemu a jeho spoluhráčům i všem spojeným s Rangers a Slavií. Podnikám pozitivní kroky, abych zabránil tomu, aby se taková situace v našem klubu již nikdy neopakovala... Chceme se ještě více poučit ze současné situace a navázat spolupráci s některou z významných protirasistických organizací a pozvat ji ke spolupráci s klubem formou školení, a ještě komplexnějšího nastavení současných vnitřních politik."

Tvrdík svou ponižující sebekritiku následně poměrně jasně vysvětlil: „Odpovídám za klub, jehož 85 procent rozpočtu jde z UEFA a Premier League... Klub se nemá kam odvolávat… Nemohu si dovolit být jen fanoušek a dělat věci srdcem.“

Plynou z toho dvě věci. Jednak můžete být bez důkazů odsouzen, protože ve sporu černoch x běloch má pravdu vždy černoch. Rád bych se mýlil, ale jestli tento trend jednou nevyvolá opravdový rasismus, tak sním boty. A jednak – pokud si chcete zachovat své postavení (na akademické půdě, ve fotbale, v médiích), musíte přistoupit na pravidla hry.

A mezi ně patří ponižující sebekritika při jakémkoliv náznaku podezření z toho, že porušujete pravidla nové ortodoxie. Mezi ně patří povinné Politické školení mužstva. A mezi ně patří i výpalné. Jen tak se dá číst věta „navázat spolupráci s některou z významných protirasistických organizací a pozvat ji ke spolupráci s klubem formou školení, a ještě komplexnějšího nastavení současných vnitřních politik.“ Když to neuděláte, neškrtnete si…

Mnoho mých přátel se rozhodlo ignorovat šílenství současné kulturní revoluce na Západě, protože za nesrovnatelně větší problém považují současné Rusko a Čínu. Mnoho mých jiných přátel naopak podceňuje hrozbu Ruska a Číny, protože se otřásají hrůzou z toho, co se děje takříkajíc „na dvorku“ – tedy na západních univerzitách, v médiích, v kultuře. Náš mozek asi není evolučně vybaven na to vnímat dvě hrozny najednou.

Jenže ruku na srdce, pokud jste úplně obyčejný člověk, který se nezamýšlí nad geopolitikou, jak ovlivňuje vaše životy Putin? Nijak. Alespoň zatím. Ukrajina je daleko, Navalný vás nezajímá. Ale fotbal sledujete. A sledujete Simpsony a v němém úžasu sledujete, jak se herec, který propůjčil svůj hlas indickému prodavači Apuovi, omlouvá za to, že ho namluvil, i když není Ind. Anebo sledujete kriminální seriál Luther. Jeho hlavní hrdina je černoch, takže tam by snad neměl být problém. Ale ouha… podle ředitelky BBC pro diverzitu se nechová dost černošsky: „Nemá žádné černošské přátele, nejí karibské jídlo, nezdá se mi to autentické.“

Pokud u nás někdo bojuje s ruskými dezinformacemi, jejichž hlavní cíl je podlomit důvěru v Západ, tak dokud přicházejí informace jako ta o Kúdelovi, Apuovi nebo Lutherovi, nemusí se namáhat.  Žádná dezinformace neudělá pro Kreml tolik práce, jako tyhle tři zprávy.

Matyáš Zrno