Americký cyklus kriminality

Kriminalita, policejní brutalita a BLM - od dob George Bushe dodnes....

Jeden z nejproslulejších kampaňových spotů v amerických dějinách je spojen se jménem Willie Horton. Vznikl v prezidentské volební kampani v roce 1988, kdy proti sobě stáli úřadující viceprezident George Bush a jeho demokratický vyzývatel, guvernér státu Massachusetts Michael Dukakis. Televizní spot obvinil demokratického guvernéra, že podporoval program víkendových propustek pro vězně včetně vrahů. A že jeden z nich, Willie Horton, se v roce 1986 z dovolenky nevrátil, unesl mladý pár, terorizoval jej a dívku znásilnil. Tento spot je od té doby notoricky známý jako zavrženíhodný symbol podprahové rasistické komunikace.

Spotu nešlo vytknout žádnou nekorektnost. Dukakis sice program nevymyslel, ale když v roce 1976 státní zákonodárný sbor odhlasoval, že na propustky už nemají mít nárok odsouzení za vraždu prvního stupně, Dukakis změnu vetoval. Přesto hned vidíte, proč byl spot tak třaskavý. Byla v něm použita Hortonova fotografie. Horton vypadal děsivě. A byl černoch.

Ta epizoda zachycuje některé konstanty, které se za tu řadu let nezměnily. Spojené státy jsou relativně násilná společnost. Republikáni vidí kriminalitu především jako věc osobní zodpovědnosti a sahají ochotněji k represi, demokraté zdůrazňují roli společnosti a snaží se dát šanci prevenci a převýchově.

Afroamerická menšina je kriminalitou zasažena víc než jiné skupiny – jako pachatelé i jako oběti. A proč tomu tak je, to je ožehavé téma.

Taky se za tu řadu let leccos odehrálo. Po několika letech od spotu s Hortonem se trend zlomil a kriminalita začala klesat. A to setrvale. Až donedávna, asi tak do roku 2015. A dnes je možné, že vývoj kruhem dospěje až zpátky k Williemu Hortonovi.

Ukázkou toho, že ideje mají následky, je ikonická role, již v jednom vypravování o zlomu v kriminalitě hraje esej sociálních vědců Jamese Q. Wilsona a George Kellinga z roku 1982 nazvaný Rozbitá okna. Jeho základní doporučení – že cesta ke snížení závažné kriminality vede přes postihování kriminality drobné, neboť viditelný nepořádek vysílá zločincům signál, že v této čtvrti na pořádek nikdo nedbá – dostala svou velkou šanci v praxi v New Yorku v devadesátých letech.

A kriminalita poklesla. Do jaké míry to bylo díky teorii rozbitých oken, je ovšem otázka, protože kriminalita neklesala jen v New Yorku. Byla vyslovena řada hypotéz. Ta nejbrutálnější zní, že největší vliv mělo odeznění epidemie cracku. Celá kohorta mladých mužů, kteří byli disponováni k násilnému životu s touto drogou, odešla ze scény. Prostě se vystříleli navzájem.

Každopádně se změnila i celá společenská atmosféra. Demokratický prezident Clinton, který nastoupil v roce 1993, nehodlal být žádný Dukakis. Jeho heslo „Tvrdě na zločinnost, tvrdě na příčiny zločinnosti“ bylo přímo učebnicovou ukázkou „triangulace“ mezi levicí a pravicí, jež byla pro Clintona typická. Byl to Clinton, který si osvojil heslo „Třikrát a dost“ (jež si pak od něho osvojil Josef Lux). A byl to Clinton, který se v nebývalém projevu navezl do černošské raperky Sister Souljah, aby ujistil veřejnost, že nebude ve vleku nejradikálnějších aktivistů a rasových agitátorů (Sister Souljah mimo jiné glorifikovala zabíjení policistů).

Za další bod obratu lze považovat zabití Michaela Browna policistou ve Fergusonu. Případ je modelový pro další, které měly následovat. Oběť, osmnáctiletý černoch, byl líčen klasickými klišé jako nadějný raper a talentovaný fotbalista. Policista ho chladnokrevně zastřelil, protože policie je nástroj rasismu a utlačování. Do kampaně za to, aby se z Browna stal symbol, nalily různé nadace, mezi nimi i Sorosova Open Society, miliony.

Realita byla taková, že Brown byl gauner, který právě ukradl v minimarketu krabici doutníků. Byl pod vlivem marihuany, na policistu se vrhl a snažil se zmocnit jeho zbraně. Slavná scéna, kdy Brown zvedá ruce a křičí „Hands up, don’t shoot“, kterou aktivisté rozšířili do celého světa, se nikdy nestala.

Můžeme to s jistotou tvrdit díky tomu, že federální ministerstvo spravedlnosti provedlo vlastní vyšetřování. To sice potvrdilo nevinu zasahujícího policisty, ale taky odhalilo praktiky místního policejního sboru, které osvětlily, proč mělo místní obyvatelstvo takovou nedůvěru k policii. Policie v podstatě používala obyvatele jako dojnou krávu pro město. De facto vyráběla kriminalitu tím, že prováděla svévolné kontroly, předvolávala občany tak, aby to nemohli stihnout, což proměnilo jejich banální přestupek v závažnější trestný čin, atd.

Není to bohužel výjimka. Americké policejní sbory mají různorodou úroveň. U těch horších stojí v cestě nápravě silná solidarita mezi policisty a podpora, jíž se jim často dostává od republikánských politiků – policejní odbory jsou jediné odbory, které má pravice ráda. Jsou tu i právní precedenty, díky nimž se policisté těší imunitě i za zcela zjevné zneužití pravomoci.

Imunitu nemají policisté v případě smrtící střelby či jiných zákroků končících smrtí, ale tam jsou zase jiné právní problémy. Tyto případy se na sociálních sítích šíří jako lesní požár.

Ale do jaké míry jsou tyto zákroky rasistické? Harvardský ekonom Roland Fryer spočítal, že když se vezmou v úvahu údaje jako míra kriminality a další, nekončí střety Afroameričanů s policií smrtí častěji než jiné. Ovšem píše se o nich v médiích násobně víc než o zabitých jiné rasy – to zase doložil sociolog Zach Goldberg. Fryer ukázal ještě jednu věc – že ve městech, kde je policie podrobena federálnímu vyšetřování kvůli nějakému přestupku, poté kriminalita zpravidla klesne – pokud ovšem není událost široce medializována a policie se nestane terčem protestů. V takových městech pak kriminalita roste. Policie je v defenzivě, stahuje se. To je takzvaný Ferguson efekt. Rozumí se, že Fryer, o němž před pár lety vycházely oslavné profily coby o nejnadějnějším mladém černošském ekonomovi, je nyní v progresivních kruzích persona non grata.

Doba se změnila

Doba se zjevně změnila. Stav, kdy lidé tolerovali policii leccos, protože si pamatovali, co je chaos, patří minulosti. Na scénu vstupuje generace, která tento zážitek nemá, bezpečnost je pro ni samozřejmostí a vnímá odvrácenou stranu – plné věznice, policejní excesy amplifikované sociálními sítěmi.

Skončilo taky uvažování o zločinnosti v kontextu osobní odpovědnosti. Ukáže to výmluvný příklad. Na fotografiích mladých černochů si lze všimnout, že občas nosí kalhoty proklatě nízko. Není to ani tak proto, aby se pochlubili brandem svých boxerek, je to móda, která má svůj původ ve věznicích, kde trestanci nesmějí mít opasky. V roce 2008, jen pár dní před volbami, dostal Barack Obama ve veřejné diskusi otázku na tento fenomén. „Bratři by si měli vytáhnout kalhoty,“ odpověděl budoucí první černošský prezident. „Ne každý touží vidět vaše spodní prádlo. Ani já ne.“ Něco takového je dnes zcela nepředstavitelné.

O Kalifornii se říká, že určuje trendy, které pak zbytek Ameriky následuje. Loni tam byl v San Franciscu zvolen státním zástupcem Chesa Boudin, syn teroristů z ultralevicové skupiny Weather Underground. Po kariéře propagandisty venezuelského režimu Huga Cháveze se v nové funkci uvedl tím, že de facto dekriminalizoval řadu drobných trestných činů – uplatnil vlastně teorii rozbitých oken naruby. Má to výsledky – ulice jsou plné bezdomovců, ve městě je víc narkomanů než středoškoláků a drogistický řetězec Walgreens v posledních pěti letech zavřel v San Franciscu sedmnáct svých obchodů, tedy skoro polovinu, kvůli krádežím. Boudin má na kontě i dva své Willie Hortony – notorické kriminálníky, které odmítl držet ve vazbě, a oni pak někoho zabili.

Rok 2020 pak přinesl perfektní bouři. Smrt George Floyda odstartovala vlnu protestů a rabování v desítkách měst. Zanechala za sebou vypálené čtvrti a škody, jež sdružení pojišťoven odhaduje na dvě miliardy dolarů – to jsou ovšem jen pojistné škody a zejména v chudších čtvrtích není každý pojištěný. Mainstreamová média se ji snažila bagatelizovat a líčit jako pokojné protesty. A nová generace aktivistů a politiků seskupených kolem kongresmanky Alexandrie Ocasio Cortezové zahájila kampaň „Defund the police“, tedy zrušení policie cestou rozpočtových škrtů. Snaživé komentátory, kteří vysvětlovali, že to je metafora pro reformy, vyvedli z omylu – opravdu to myslí doslova, policii prý mají nahradit sociální pracovníci.

Zdivočelá beztrestnost

Politický tlak na policii a covidové lockdowny vytvořily atmosféru zdivočelé beztrestnosti, jež se promítla do statistik kriminality. Počet vražd v roce 2020 stoupl meziročně asi o 37 procent. V řadě jurisdikcí, třeba v Milwaukee, Columbusu, Indianapolisu, Kansas City, Memphisu, Baton Rouge nebo v Bakersfieldu zaznamenali rekordní počet vražd, v dalších, třeba ve Filadelfii nebo Portlandu, zaznamenali nejvyšší čísla za posledních dvacet třicet let.

Suchá čísla nedávají plastický obrázek reality. Do toho patří velká variantnost – zámožná předměstí zůstávají jedněmi z nejbezpečnějších míst na světě, zatímco v chudších čtvrtích postižených ústupem policie se epidemicky šíří specifické formy zločinnosti. Například carjacking – krádež nastartovaného auta i s řidičem. Ve Washingtonu takto dvě černošské teenagerky zabily pákistánského řidiče Uberu, když jeho auto otočily na střechu. Jedna z nich se po zatčení dožadovala, že chce svůj mobil, který zapomněla v ukradeném autě. V Atlantě takhle ukradli auto progresivnímu kandidátovi přímo při setkání s voliči.

Data za první měsíce tohoto roku ukazují, že ještě bude hůř, aby mohlo být lépe. Radikálové kolem Black Lives Matter zjevně mají ideologický cíl, destrukci současných společenských struktur. Proto například kampaňovali za zrušení policie, zatímco v Kongresu návrh nezávislého kongresmana Justina Amashe na omezení imunity policistů skomírá na úbytě. Ale jsou tu už první náznaky obratu – vedle zmíněné snahy o odvolání progresivního prokurátora v San Franciscu to ukazují i volby newyorského starosty, kde v průzkumech vedou kandidáti prosazující posílení policie.