Bude Fond pro spravedlivou transformaci spravedlivý?

Evropská unie má ambiciózní cíl, chce se do roku 2050 stát uhlíkově neutrální ekonomikou a také do roku 2030 nově snížit své emise skleníkových plynů o 55 %. Navýšila tak svůj původní závazek, který byl „jen“ 40 % (oproti roku 1990). Velkolepý cíl má ale i své méně pozitivní stránky. Dá se předpokládat, že snížení emisí skleníkových plynů a následná uhlíková neutralita budou mít vážné socioekonomické dopady na regiony, které jsou závislé na fosilních palivech nebo průmyslových procesech s velkou produkcí skleníkových plynů. Řešením zmíněného problému by měl být Mechanismus pro spravedlivou transformaci (Just Transformation Mechanism), jehož účelem, jak už název napovídá, bude zajistit spravedlivou transformaci k uhlíkově neutrální ekonomice pro všechny regiony EU.

Mechanismus bude složen ze tří pilířů: Fondu pro spravedlivou transformaci, Režimu pro spravedlivou transformaci v rámci InvestEU a Úvěrového nástroje pro veřejný sektor EIB. Fond pro spravedlivou transformaci však s sebou nese hned několik kontroverzí, které nahrávají kritikům zpochybňujícím jeho efektivnost. Prvním problémem je už samotné jeho financování. Původní rozpočet 7,5 miliard eur byl v návaznosti na koronavirovou pandemii zvýšen na 40 miliard eur a následně Evropskou radou snížen na 17,5 miliard eur. Problematické jsou i jeho zdroje, které by měly pocházet jak z klasického rozpočtu EU, tak i z nástroje na oživení ekonomiky. Fond tedy ukrajuje část klasického rozpočtu, což mohou státy, které tranzici na bezuhlíkové zdroje energie už započaly a budou z něj čerpat jen minimálně, vnímat jako nespravedlivé „oceňování“ těch, kteří s proměnou otálejí. Sporná je nejen politická shoda týkající se ekonomických otázek fondu a samotná alokace či přidělování finančních prostředků, ale vyčítá se mu i přílišná komplexita a problematika provedení. Mechanismus pro spravedlivou transformaci, a tím i jeho fond, má vyřešit příliš široké portfolio problémů - od proměny energetického mixu, přes výzkum, socioekonomické dopady (například rekvalifikace pracovníků, který při transformaci přijdou o zaměstnání) až po obnovu krajiny. Není jisté, zda na tak náročné a rozmanité cíle budou tyto finanční zdroje vůbec stačit.  

V rámci České republiky by z fondu měly těžit především tři tradiční uhelné regiony - kraje Moravskoslezský, Ústecký a Karlovarský. Čerpání z fondu bude umožněno jen na projekty úzce související s tzv. „zelenou transformaci“. Jak již bylo zmíněno, už samotné čerpání se ale jeví jako značně komplikované a nepřehledné. Fond je financován z různých zdrojů, přičemž jeden z nich, nástroj na oživení ekonomiky, který představuje značnou část finančních prostředků, je nutné vyčerpat již do roku 2023. Jsou tyto regiony v tak krátkém čase vůbec schopné přijít s relevantními projekty? Nepůjde spíše o nepromyšlené, zbrklé akce bez dlouhodobé vize s jediným cílem, vyčerpat fondy do stanoveného data? K tomu se nejen tyto kraje budou muset vyrovnávat s dopady celosvětové pandemie a ekonomickými problémy s ní spojenými. Pandemie bude mít zajisté vliv i na unijní rozpočet, což znejišťuje představu, v jaké podobě bude Fond pro spravedlivou transformaci nakonec skutečně fungovat a jaké finance bude obsahovat.

I v těch nejpozitivnějších prognózách jsou současné výhledy spíše pesimistické. Snížení emisí skleníkových plynů je samozřejmě žádoucí a do budoucna nezbytně nutný krok nejen v rámci Evropské unie, ale aby byl skutečně úspěšný, je zapotřebí k němu přistupovat s rozumem, zaměřit se na menší objem cílů a v neposlední řadě si stanovit realistický časový rámec.