Evropa: přirozený prostor našich hodnot (část první)

Když jsem přemýšlel o obsahu tohoto příspěvku, musel jsem si chtě nechtě provést rekapitulaci hodnot, kterým věřím, jimiž se řídím a které se snažím různým způsobem propagovat či snad dokonce předávat dál. ...

Není však třeba se obávat žádného osobního normativního výlevu. Tato rekapitulace posloužila v podstatě jen ke kladení otázek. Jsou „přirzené“ hodnoty zobecnitelné? Které a nakolik? V jakém kontextu vznikly, do jakého kontextu jsou zasazeny? A jaká politická a společenská konstelace je potřebná, aby mohly být udržovány či dokonce rozvíjeny? Pokusu o odpověď na tyto otázky je věnován následující příspěvek, jenž nebude ani striktně normativní, ani striktně empirický. Kombinací politických a historických argumentů bych chtěl ukázat, že společnost dnešního postmoderního Česka nedrží pohromadě ani tak fundamentální hodnoty, jako spíše hodnoty procedurální, které nám umožňují žít naše osobní životy a sledovat naše osobní strategie. Pokusím se také zdůvodnit, že pro to, abychom si takové pojetí hodnot udrželi, nepostačí uzavřít se v české národní pospolitosti, ale že bude nutné udržet velmi úzký kontakt s prostředím západní Evropy.

Co přinesla Evropa?

Než přidám svou skromnou hřivnu do nekončící a svou historickou podstatou zároveň nekonečné debaty o českých hodnotách poukazem na jejich klíčové zakotvení v evropské tradici, zkušenosti a politice, je nutné nejprve připomenout, co nám vlastně ona Evropa přinesla.

Evropu rozhodně nevnímám v kontextu současné politiky jako něco zcela specifického a odtrženého od obecnějšího pojmu „Západ“. Necítím sice potřebu hovořit o Západu v pojmech civilizace, ale zároveň považuji za zcela nezbytné zdůraznit, že zejména vazba spřízněnosti hodnotami, kulturou a reálně politickými zájmy mezi EU a USA představuje podle mne nejen konstantu historického vývoje, ale také nezbytnou podmínku pro úspěch Evropy jako subjektu mezinárodní politiky. Tématem mých úvah však nemá být vztah mezi Evropou a dalšími součástmi Západu, a tak se zde lze omezit na konstatování historického faktu, že charakteristické rysy Západu zrodila v průběhu svého vývoje Evropa.

Poměrně zajímavý, byť místy sporný, občas povrchní a mnohdy záměrně provokativní pohled na specifické rysy Západu nabízí americký historik Niall Ferguson, který hovoří o šesti faktorech – killer apps –, s jejichž pomocí se Západ domohl kulturní, ekonomické a částečně i politické dominance. Těmito faktory jsou:

1. Soutěž jako decentralizace jak politického, tak ekonomického života, která vytvořila předpoklady pro politickou formu národního státu i kapitalistickou ekonomiku.
2. Věda jako systematická forma poznávání a proměňování okolního světa, která mj. vedla k vojenské predominanci Západu.
3. Vlastnická práva jako jeden z významných aspektů vlády zákona; důraz na soukromé vlastnictví a mírové řešení sporů pomocí práva vytvořily předpoklady nejen pro kapitalismus, ale také pro zastupitelskou vládu.
4. Zdravotnictví jako odvětví vědy, které umožnilo hlavní pokrok z hlediska délky a kvality života.
5. Konzumní společnost jako modus materiálního života, v němž produkce spotřebního zboží hraje hlavní roli motoru ekonomiky, a bez níž bychom si těžko mohli představit průmyslovou revoluci.
6. Pracovní etika jako morální rámec vedoucí k aktivnímu přístupu k životu, částečně (mj.) odvozená z protestantské etiky, součást všech předchozích faktorů.

Systematičtější a pro účely diskuse o hodnotách užitečnější pohled podává Philippe Nemo, který hovoří explicitně o pěti dějinných „zázracích“, zdůrazňuje tak jedinečnost a zároveň dějinný i normativní a normotvorný význam těchto pěti procesů:

1. Řecký zázrak: ve starověkém Řecku se zrodila polis a zrodilo se západní pojetí vědy. To přineslo důraz na racionalitu, pojetí občanství a participace na správě věcí veřejných.
2. Římský zázrak: starověké Imperium Romanum propracovalo právní systém (občanské právo), na němž staví celé západní právo, a rozvinulo tak vládu zákona, kterou jako princip znali již Řekové. Toto římské občanské právo s důrazem na osobu, soukromé vlastnictví atd. je základem západního humanismu.
3. Biblický zázrak: základy západní etiky položilo křesťanství. Nemo interpretuje biblickou křesťanskou etiku jako prvek, který vnesl do lidského myšlení ideu pokroku, neboť křesťanství odmítlo brát zlo jako normální součást života. Prvotní hřích nás navíc činí zodpovědné za osud bližních a světa, což je prvek, který obohatil a prohloubil latinské pojetí humanismu.
4. „Papežská revoluce“: vývoj v 11.–13. století, pořádek, který učinila gregoriánská reforma v církvi, byl upevněn bojem o investituru, respektive ­přenesen i do správy věcí světských. Díky církvi bylo znovuvzkříšeno římské právo, které bylo v raném středověku postupně nahrazeno zvykovým právem germánských kmenů. Produktem bylo kanonické právo, které smířilo základy římského práva s biblickou etikou. To bylo dobré pro právo i pro etiku – první se stalo humánnější, druhé méně utopické a více orientované k reálnému životu. Klíčovým prvkem změny myšlení byla idea (kterou pak znovu oživili v pozdním středověku a raném novověku protestanti), že ke spáse vede ctnostný a dobrý život. Kvůli papežské revoluci ovšem došlo také k rozluce katolické a ortodoxní církve, která tyto nové myšlenky nepřijala.
5. Zrod liberální demokracie jako formy vlády a politiky. Konstitucionalismus, de-sakralizace moci (sakralizaci moci opět zaváděl například marxismus či fašismus), politický a ekonomický liberalismus jsou při tomto procesu stejně důležité. Idea spontánního samoorganizovaného řádu.

Je, či není Česko součástí Západu?

A jak je to se vztahem střední Evropy a Evropy či Západu? Nemusíme ani připomínat Kunderův slavný článek z roku 1984 o tragédii střední Evropy, jež byla původně součástí Západu a byla po roce 1945 „unesena“ sovětským Ruskem, abychom vnímali afinitu, byť ne totožnost, mezi středoevropským kulturním a politickým vývojem a vývojem Západu.

Ostatně i takový Samuel P. Huntington si již na počátku 90. let uvědomoval určitou umělost hluboké přehrady, kterou mezi západní a střední Evropou vytvořilo geopolitické rozdělení Evropy „železnou oponou“ v době studené války. Rozpad těchto podle Huntingtona v podstatě umělých hranic umožnil civilizační rekonstrukci evropské geopolitiky. Zajímavé a pro účely našeho tématu poměrně podstatné bylo, že Huntington vycházel z evropské integrace jako určujícího kritéria toho, které země přiřadit v rámci Evropy k Západu a které patří k ortodoxní civilizaci. Za jádro považoval Francii, Německo a země Beneluxu. Kolem tohoto jádra pak krouží prstenec států Itálie, Španělsko, Portugalsko, Dánsko, Spojené království, Irsko a Řecko. Huntington nejen anticipoval rozšíření EU v roce 1995 o Finsko, Švédsko a Rakousko, ale k Západu řadil i některé tehdy kandidátské státy včetně Česka.

Politická struktura Evropské unie se totiž podle Huntingtona v podstatě kryla s náboženskou linií vymezující katolické a protestantské země Západu: tedy nejen katolický a protestantský Západ za studené války, ale také státy s katolickou a protestantskou tradicí ve střední Evropě. Huntington poměrně striktně rozlišoval střední a východní Evropu, přičemž ta první je součástí Západu: „Pokud by bylo nakonec uplatněno právě toto kritérium [rozšiřování – VH], členy EU by se staly země visegrádské čtyřky…, pobaltské republiky, Slovinsko, Chorvatsko i Malta a Unie by tak byla totožná se západní civilizací, jak se v Evropě historicky rozvinula.“

Obávám se, že tak jednoduché to přece jen není. Již zmiňovaný Nemo ostatně nehovoří o střední Evropě jako o integrální součásti Západu, ale jako o zemích blízkých Západu. To jsou státy visegrádské skupiny, Pobaltí, Slovinsko a Chorvatsko, jejichž problémem je přerušený a nedostatečný vývoj liberální demokracie. Tyto státy však zároveň poznaly všechny čtyři předchozí zázraky, a Nemo optimisticky doufá, že po pádu Berlínské zdi dojde k integraci se Západem.

Já v to ostatně doufám také. Nicméně vývoj v současném Maďarsku nebo Polsku, který je místy za hranou toho, co bychom mohli v kontextu západoevropské politiky chápat jako demokratický konzervatismus, stejně jako perzistence poměrně militantního nacionalismu v Chorvatsku, jsou faktory, jež ukazují, že cesta na Západ je delší a klikatější, než jsme si třeba v roce 2004 mysleli. Projevuje se zde to, co Jacques Rupnik nazývá středoevropským paradoxem. Ten spočívá v situaci, kdy jsou plynule přebírány politické ideje a instituce Západu, aniž by tomuto procesu plně odpovídala ekonomická a sociální realita. Následky určitého opoždění procesu modernizace vzhledem k západní Evropě si tedy neseme dodnes. Historie však není deterministická a Rupnikův středoevropský paradox tak nepředstavuje žádnou fatální překážku ani z něj neplyne nějaká dějinná předurčenost států jako Česko představovat trvalou opožděnou výjimku a trpět trvalým pocitem kolísajícím mezi nedostatečností na jedné straně a výlučností na straně druhé.

Pokračování v druhé části analýzy již za týden!