Evropský diskurs – důkaz demokratického deficitu

Texty pocházející z institucí EU jsou plné frází, a proto lidem připadají prázdné a vzdálené. Problém leží v samotném designu evropské integrace: Vysoké cíle, neslučitelné priority a chybějící společná historická zkušenost....

Kvůli této zkušenosti se Evropané dlouhodobě točí v kruhu. EU se už dávno nechce omezovat na zprostředkovávání spolupráce mezi národy, naopak chce prosazovat vlastní politiku, která se neobejde bez legitimity. Unie přitom postrádá jakýkoli rozměr politického společenství, a tak tu nemůže probíhat ani politická debata. Místo skutečné diskuse se tedy soustředíme na obecnosti, vysíláme do prázdna, pátráme po „evropských hodnotách“ a napůl vážně budujeme „evropskou identitu“.

EU se skládá ze států, které nesdílejí historickou paměť, kulturní prostor ani média. Neexistují specificky evropské vlastnosti, jen vlastnosti západní civilizace, které v různých podobách najdeme všude tam, kde se dříve rozkládala koloniální impéria. A samozřejmě ani nehovoříme stejným jazykem – jak doslova, tak přeneseně. Evropské unii, jejíž instituce zcela přirozeně usilují o relevanci a vliv, zbývá jediná možnost: soustředit se na minimální společný základ a snažit se na něm vybudovat něco úplně nového. Z hlediska komunikace to znamená jazyk oproštěný od kulturního obsahu, souvislostí a odkazů. Jinými slovy, jediným východiskem Evropské unie je diskurs nestranných technokratů.

Evropská unie proto hovoří složitě, roboticky, ve vyčpělých frázích, anebo pomocí metafor buduje nový svět, kterému málokdo rozumí. Technokraté si v rámci svého žargonu libují v úředním stylu, akronymech a užívání běžných slov ve specifickém významu. Nejvíce je to přirozeně patrné na právních textech (normy, doporučení, stanoviska), kde navíc roste délka vět, souvětí i četnost krkolomných větných konstrukcí. To má své pochopitelné důvody – málokdo si dokáže představit, jak mimořádně komplexní systém Evropská unie je. Svou složitost a neuchopitelnost se však nesnaží kompenzovat, aby se přiblížila svým občanům, naopak ji násobí tím, že se s každou novou zakládací smlouvou a každým milníkem v primárním právu znovu a znovu vymýšlí od bodu nula, takže je vlastně neustále na začátku a nestíhá zakořenit v myslích a srdcích.

Pokus o vládnutí bez politiky

Politika nemůže existovat bez veřejné komunikace. Demokracie je především tržištěm, kde spolu odlišné názory soupeří o souhlas politického společenství. Demokratická politika je moderovaný, právně omezený, avšak stále nelítostný a krutý konflikt zájmů. Právě v tomto střetu idejí vzniká možnost svobody pro členy politického společenství.

Evropská unie žádným politickým společenstvím není, už jen proto, že je bytostně anti-konfliktní a konsensuální. Své vůdce vybírá v kompromisních zákulisních dohodách a obsah jejich práce určuje technokraticky. Hlavní evropské frakce se vždy shodovaly na podstatných otázkách a jejich projevy vesměs nebylo možné rozlišit. Vždyť už Simone Veilová, první předsedkyně Evropského parlamentu, ve svém inauguračním projevu zdůraznila, že klíčem k relevanci EP je jednota. Byla by prý „chyba, pokud by se parlament zvrhnul v prostor soupeření a nesouhlasu“. Jak ale může existovat parlament, z definice prostor pro soutěž argumentů, když od začátku usiluje o jednotu? Taková míra konsensuality by snad byla v pořádku, kdyby se EU spokojila s rolí mezinárodní servisní organizace. Tak to ale není; nejpozději od 80. let otevřeně pracuje na tom, aby se stala superstátem.

Tento evropský superstát však (nikoli ze zlé vůle, ale prostě z podstaty) dovoluje jen zanedbatelnou soutěž idejí. Pokud je tradiční charakteristikou politického diskursu to, že se obrací na nepřítomného posluchače, tj. spíše na masová média než na konkrétního člověka, v Evropě se z logiky věci neobrací na nikoho a vyznívá do ztracena. Výsledkem je stagnace – nejen z hlediska deformace politické nabídky a poptávky, ale i z hlediska evoluce evropského společenství a identifikace občanů s jeho politickým vedením. Bez funkční politické komunikace lidé (super)stát nemohou považovat za svůj, nemohou za něj převzít spoluodpovědnost.

Nekonečná debata o evropských hodnotách

Ve straší fázi vývoje evropské politické debaty (během rozšiřování Evropských společenství do 80. let 20. století) se politický diskurs obracel ven, směrem do mezinárodního systému. ES se vnímala jako unikátní projekt, který chce konkurovat zavedeným mocnostem. V Deklaraci evropské identity (1973) se proto píše: „Devítka je přesvědčena, že její partnerství prospěje celému mezinárodnímu společenství, neboť ustanoví ekvilibrium založené na spolupráci všech zemí…“ Ve druhé fázi, odstartované Jednotným evropským aktem (1986) a především Maastrichtskou smlouvou (1992), se všechno změnilo. EU začala cíleně směřovat ke stále hlubší integraci a osobovat si další a další kompetence, zvolila si vlajku a hymnu, pak ale logicky ustrnula a začala se zabývat vlastní podstatou, zejména pokud jde o legitimitu a demokratický deficit. Přišlo vleklé období nejistoty a snahy definovat unikátní evropské hodnoty.

Výsledky jsou paradoxní. V politice EU nenajdeme ani stopy největších současných problémů, které jinak paralyzují Západ, jako je populistický politický marketing, infantilizace a únava z polarizace. Problém EU je přesně opačný – technokracie, determinismus a prázdná komunikace dokládající nepřítomnost politiky. Síly, které EU dlouhodobě ovládají (křesťanští demokraté a socialisté) své pravdy zatím nikdy nemusely obhajovat. Krize evropské integrace je proto přímo spojena s krizí komunikace: Čím jasnější je hegemonie evropského main­streamu, čím urputněji se Evropská unie ujišťuje o své výjimečnosti a konečnosti, tím vyčerpanější je jazyk, kterým se portrétuje.

Vznik superstátu si zasluhuje mimořádnou odbornou pozornost, kromě výhod však přinesl i podstatné problémy, protože problematizoval legitimitu národních států. Debaty o demokratickém deficitu však Unii nikdy nepřinutily zpomalit. Evropská komise si v Lisabonské strategii (2000) naopak stanovila závazek stát se „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa“, což si vyžádalo tlak na ještě hlubší harmonizaci politik. A právě tato snaha budovat komplexní policy bez stabilních základů a přehledně definovaných kompetencí má zásadní vliv na komunikaci EU. Namísto nejdynamičtější ekonomiky jsme horkou jehlou vybudovali prostor nejistoty, která prozatím vyvrcholila brexitem.

Evropa jako dům, vlak, nebo snad kolo?

Samostatnou kapitolou evropského politického diskursu je fenomén metafor, které jsou pro řečníky i posluchače nenahraditelným nástrojem, kterým lze zjednodušit a pochopit stále se měnící politickou realitu. Metafory ukazují i na zásadní rozdíly v komunikaci jednotlivých evropských národů, a pomáhají tak analyzovat původ současných krizí. V 90. letech bylo třeba běžné portrétovat členy EU jako členy jedné domácnosti (metaforický rámec „EU je jedna rodina“). Francie a Německo, dva nejvíce motivovaní proponenti evropské integrace,  však ještě raději šli o krok dál a označovali se za pár zodpovědný za menší národy („děti“). Metaforických rámců bylo samozřejmě víc, např. představa, že EU je organismus stižený těžkou chorobou (demokratickou krizí), kterou je třeba co nejdříve vyléčit vhodnými léky (reformami), aby nezemřel. Jedna z obdobných krizí už dokonce v minulosti získala konkrétní jméno, euroskleróza.

Klíčové role metafor v evropské politice si všimla už Margaret Thatcherová, jež ve svých pamětech píše: „V debatě se používala zavádějící přirovnání jako například ‚Evropský vlak, který už už vyjíždí ze stanice‘… Pokud tento vlak jede špatným směrem, je snad lepší v něm vůbec nesedět…“ Dnes lze najít řadu analogií – My Češi například říkáme, že „spadneme z kola, pokud přestaneme šlapat“ nebo že budeme v Evropě „příbuzní druhé kategorie, pokud s ostatními nebudeme sedět u jednoho stolu“. Je takto nízká sebedůvěra neškodná? Thatcherová varuje: „Každý, kdo vyjednává s EU, by si měl dávat pozor na metafory. My v Británii jsme je nepovažovali za důležité… ale tvrdě jsme se poučili, že přitakání očividně prázdnému zobecnění nebo vágně vyjádřenému cíli bylo později považováno za závazek účastnit se politických struktur, které odporovaly našim zájmům.“

Řada metafor ovšem svůj náboj naopak ztrácí a stanou se z nich prázdné fráze, které tvoří velkou část evropského politického diskursu. Vzniká eurospeak – jazyk abstraktních závazků, potěmkinovských výzev, ale také každodenních žádostí o granty, projektových dokumentací, průběžných a závěrečných zpráv a podobných útvarů, které se od začátku píšou s tím, že je nikdo nebude číst…

Ne, nejsme na konci dějin

Unijní politický diskurs má v neposlední řadě výrazný sklon k argumentaci předurčenou cestou a unikátní rolí EU v lidských dějinách. Synergie technokracie a levicového liberalismu v unii vedla k hlubokému přesvědčení o vlastní výjimečnosti. Evropský mainstream se považuje za zosobnění evropské demokracie, za poslední stadium osvícenství. Stejní lidé se také ztotožňují s tím, že je třeba přestat vykládat svět a začít jej měnit. Přesvědčení o dějinném poslání se dobře ukazuje třeba při procházce Muzeem evropských dějin v Bruselu, v jehož pojetí Evropská unie představuje vyvrcholení revolucí 18. a 19. století, jakákoli opozice vůči způsobu integrace je jen dočasná, všichni to nakonec pochopí a zavládne všeobecné štěstí.

Co si počít s jazykem společenství, které politickým společenstvím (prozatím) být nemůže? EU se musí vrátit k otázkám, o kterých dlouhodobě předstírá, že jsou vyřešené, jako je problém politické legitimity. Teprve pak může nechat přirozeně vzniknout – nikoli v horizontu pouhých několika let uměle vybudovat – politické společenství. Evropané by chtěli měnit svět, ale mnozí z nich začínají od konce. Musejí se znovu naučit čekat. Přimlouvám se tedy za to, abychom na chvíli přestali zbrkle měnit svět a snažili se jej naopak lépe poznat. Otázky jako „co je Evropa“ a „co jsou evropské hodnoty“ by byly rázem zbytečné, kdyby EU zpomalila a snažila se toho dělat méně. Unie má být na co hrdá; musí však provést zásadní inventuru toho, co na kontinentální úrovni může reálně fungovat a co je jen idealistický sen. Politický diskurs a komunikace, které ukazují na nepřítomnost skutečné politiky, při tom mohou být velmi užitečným vodítkem.