GDPR: S křížkem po funuse

Jak s odstupem hodnotit boj o zavedení GDPR? Je to typický produkt současné EU, který hodně vypovídá především o naší neschopnosti hájit své zájmy. Čtrnáct let po vstupu jsme se nenaučili, jak Unie funguje a jak se některé věci dají ovlivnit....

GDPR navzdory všem hospodským povídačkám nepřineslo nic revolučního. Obsahově prakticky nahradilo existující český zákon o ochraně osobních údajů. Důvodem, proč je okolo GDPR takové haló, jsou drakonické mnohamilionové pokuty, jejichž udělování za porušení povinností norma předpokládá. Proto začali právníci strašit, „poradenky“ školit a všichni inkasovat tvrdé peníze za měkké rady. Úsměvná je příhoda s farářem, který na jednom takovém školení vyděšen shledal, že má na faře mimořádně citlivé osobní údaje za posledních asi čtyři sta let. Dostal radu, aby dobře zamykal.

Na straně EU je problém v tom, že za desítky let, co se Evropa integruje, už skoro není kde brát. A tak se v Bruselu logicky dostává i na otázky, které se nedotýkají jen byznysu a firem působících na společném trhu, ale i bezprostředně všech občanů. Členské státy Unii až příliš popustily uzdu a její instituce – zejména Evropská komise a Evropský parlament – toho přirozeně využívají. Jejich velkou výhodou je to, že pravidla pro takřka půl miliardy lidí „pečou“ hodně daleko a většinou nějaký čas trvá, než vychladnou a musíme je začít konzumovat. Mezitím se zapomene, kdo všechno míchal těsto, a zbude jen pachuť a bolení. Důsledkem toho unijní legislativní mašina může šlapat na plné pecky a nemusí se ohlížet napravo nalevo. A směle mířit vstříc světlým sociálně inženýrským zítřkům. Ať to stojí, co to stojí.

Aby bylo jasno: Ochrana osobních údajů garantovaná veřejnou mocí má v dnešní zasíťované době své důležité místo. Málokdo asi chce, aby o něm kdokoli věděl cokoli. Jenže ztráta smyslu pro detail, kterou v Bruselu trpí podstatná část elit (výjimkám čest!), vede k absurditám, že firmy s pár zaměstnanci a stovkami kontaktů musejí plnit tatáž přísná pravidla jako telefonní operátoři nebo nemocnice, které nakládají s údaji, jichž je řádově mnohem víc a/nebo jsou mnohem citlivější.

Jako když televize vysílá do zdi

Na české straně GDPR v plné nahotě ukazuje, že si stále neuvědomujeme, že jsme aktivní součástí EU a že bychom se v ní tedy měli bít o své zájmy, jak to dělají všichni ostatní. Zato umíme skvěle chodit s křížkem po funuse a plakat na nesprávných hrobech. Odborně zpravidla nestrádáme; tzv. rámcové pozice české vlády docela umíme a není důvod se domnívat, že pozice k návrhu GDPR byla výjimkou. Jenže s „rámcovkami“ se to u nás má podobně, jako když se televize cvičně vysílá do zdi. Nevíme, co v EU chceme (jasně, společný trh, ale co akcentujeme a jak by měl vypadat?). A když už to náhodou omylem zjistíme, vůbec netušíme, jak náš postoj efektivně přetavit v přijatelný výsledek.

Můžeme si pořád nalhávat, že Brusel je daleko. Ale pokud nezvládneme řemeslo vyjednávání, nebudeme rozumět chodu Evropské komise, naše stálé zastoupení bude součástí euroestablishmentu a ministři budou do Belgie a Lucemburku lítat jen na výlety, aby si odpočinuli od agendy v Praze, budeme permanentně poraženi a zklamáni. Nemůžeme se pak divit, že lidi budou naslouchat populistům typu Babiše a Okamury. Nejabsurdnější ovšem je, že GDPR by nemuselo dopadnout tak brutálně na všechny, kdybychom nařízení alespoň v některých aspektech zmírnili vlastním zákonem. To by ale naše vláda a parlament musely fungovat a ve Strakově akademii by se nesměli zaobírat jen sami sebou a svým šéfem.

S GDPR jsme tedy nedokázali pohnout, a museli jsme se s ním tedy muset naučit žít. EU ale nespí a neměli bychom spát ani my. V případech, které jsou na stole nyní, bychom se měli pokusit formulovat českou pozici a důsledně ji obhajovat, jak opakovaně navrhuje předseda ODS Petr Fiala. V opačném případě to dopadne jako obvykle. Je nejvyšší čas začít dělat promyšlenou a rozumnou evropskou politiku.