ECR Party’s multilingual hub for Centre-Right ideas and commentaryCzechVolné navázání na první část rozhovoru, odkaz níže....
V první části rozhovoru autor popisoval rok 1968 a první část 1989, tedy roky, které byly pro demonstraci a „hlas ulice“ klíčové
Nakonec se stalo, že den začínajícího obratu při‑padl na 17. listopad 1989: k příležitosti Mezinárodního dne studentstva, připomínce nacistických zákroků proti českým vysokoškolákům a smrti medika Jana Opletala svolali funkcionáři Socialistického svazu mládeže řádně povolenou demonstraci na Albertov. Pochod, kterým byla zakončena, zamířil jinou cestou, než bylo plánováno, a došel na Národní třídu. Tam se jeho účastníci dostali do policejní uzávěry a byli navzdory svému pokojnému počínání surově zbiti. Bez ohledu na to, že se výklady této události liší a že do ní zevnitř zasahovali policejní agenti, kteří mohli plnit nejrůznější přání nejrůznějších nadřízených, platí jednoznačný názor, že její důsledky způsobené spontánním jednáním studentů byly nečekané a strhly vývoj směrem k pádu režimu.
Pozdě večer 17. listopadu do tehdejšího Realistického divadla na Smíchově přiběhli studen‑ti DAMU zmlácení na Národní třídě. Příštího dne Martin Mejstřík oznámil, že jejich kolegové z DAMU spolu s některými herci vstupují do protestní stávky. Po celé zemi vypukla masová občanská shromáždění volající po přísném vyšetření toho, co se na Národní třídě stalo, ale také po vyvození širších a hlubších závěrů ze situace. Dne 20. 11. bylo zveřejněno prohlášení, kterým vyhlásili stávku studenti pražských vysokých škol.
Představitelé moci – 19. 11. místopředseda české vlády František Pitra a 21. 11. generální tajemník komunistické strany Miloš Jakeš – mluví sice o provokaci a ujišťují o nezpochybnitelnosti socialismu, ale Václav Havel 21. 11. sděluje dvěma stům tisícům občanů shromážděných na Václavském náměstí, že bylo dva dny před tím v Činoherním klubu za účasti tří set aktivistů založeno Občanské fórum. Sled demonstrací vyvrcholil ustavením orgánu, který převzal odpovědnost za politickou formulaci požadavků, jež vyplynuly z celostátního hnutí odporu ztělesněného pokračujícími demonstracemi na ulicích měst, a poté vznikem výborů Občanského fóra v regionech, a to nejen v místech, ale i v podnicích a institucích.
Dne 24. 11. Miloš Jakeš a předsednictvo i sekretariát komunistické strany složili funkce. Díky dobrovolné osvětové práci desítek a stovek studentů a herců vypukla 27. 11. na podporu Občanského fóra generální stávka. O dva dny později Federální shromáždění zrušilo tři ústavní články, které uzákonily vedoucí úlohu komunistické strany ve společnosti. Václav Havel se po Husákově abdikaci rozhodl přijmout prezidentskou kandidaturu a byl po rekonstrukci členstva Federálního shromáždění zvolen 29. prosince hlavou státu, a to pouze do řádných voleb, které vyberou nové poslance.
Nad celým listopadovým a prosincovým děním roku 1989 se pochopitelně dodneška vznášejí některé otazníky. Týkají se zejména toho, zda takzvaná sametová revoluce byla skutečným převratným procesem, nebo předem smluveným předáním moci, z něhož se vyvinuly kompromisy, které zplodily vládu národního porozumění za účasti několika komunistů a zabránily zákazu komunistické strany. Studentští vůdcové byli navíc zklamáni tím, že na velkých demonstracích na Letné dostal příležitost promluvit jejich jediný kolega Šimon Pánek, zatímco režii převzali disidenti. Odtud se zrodil výrok o ukradené revoluci.
Nejsem poučený historik, nýbrž pouhý pamětník – a paměť s věkem chátrá. Dobře si však pamatuju atmosféru ovlivněnou jednak pomyšlením na masakr, který na pokojně manifestujících studentech nedávno spáchali čínští komunisté na náměstí Nebeského klidu, a jednak poznamenanou projevy zběsilé nenávisti zdejších vládců, jež se zračila například v nabídce ministra národní obrany Milána Václavíka řešit situaci násilím a nasazením armády. Vědělo se o tom, že to navrhl 24. 11., a přestože nebyl vyslyšen, možnost mocenské likvidace Občanského fóra se přetřásala na ulici ještě dlouho poté.
Havlova tajná dohoda s pragmatickým komunistou Mariánem Čalfou, od dubna 1988 členem federální vlády a vykonavatelem prezidentských pravomocí po Husákově odstoupení, uzavřená 15. prosince, měla tudíž určitou logiku: Čalfa, prakticky od 10. prosince 1989 až do 2. července 1992 předseda federální vlády, úředně omilostnil Václava Havla, oficiálně stále potrestaného za to, že se objevil na Václavském náměstí, když se tam konala lednová manifestace k uctění památky Jana Palacha. Dále jako premiér připravil ve Federálním shromáždění Havlovu prezidentskou volbu, pomohl vyloučit ze hry nesmiřitelné spolustraníky a svými znalostmi mocenských mechanismů přispěl k překlenutí skutečnosti, že se v nich nastupující adepti z řad Občanského fóra nevyznali. Václav Havel a jeho spolupracovníci se zároveň obávali opakování některých průvodních jevů květnové revoluce roku 1945, přesně řečeno přívalu trestů, poprav a násilných akcí včetně pouličních soudů a vražd, kterým byli vystaveni domnělí i skuteční čeští viníci a Němci. Proto se po Listopadu mluvilo o potřebě národního smíření.
Připomínám si však rovněž příznačný detail z druhé masové demonstrace na Letné – obě přenášela televize: po sobotě 25. listopadu 1989, kdy se sešlo na osm set tisíc účastníků ochotných v mrazu a nepohodě naslouchat řečníkům, dostavilo se v neděli příštího dne o něco méně demonstrantů, ale zato odhodlaných výrazně vystupovat. Václav Havel uvedl tehdejšího premiéra Ladislava Adamce, s nímž se dopoledne téhož dne sešel, a doporučil, aby byl vyslechnut. Letná zatleskala. Ale jakmile se předseda vlády zmínil o nutnosti zachovat vedoucí úlohu strany, zazněl mohutný pískot. Adamec se znemožnil a jeho návrh složení nové vlády ze dne 3. prosince vyjednavači Občanského fóra odmítli. Premiér 7. prosince na svou funkci a další činnost rezignoval. Byla otevřena cesta k vládě, v níž silně převažovali představitelé Občanského fóra. Bez mohutného projevu letenských a jiných demonstrantů a obětavého angažmá občanů by postoj aktivistů OF nedokázal dospět k tak radikálnímu stanovisku.
Zbývá otázka, zda se současné počínání spolku Milion chvilek pro demokracii a demonstrace, které doposud svolal a z nichž zatím největší přivedla 23. června 2019 na Letnou přes dvě stě tisíc občanů, má právo dovolávat následnictví listopadových vystoupení české ulice před třiceti lety, vystoupení, k nimž se Milion chvilek hlásí.
Kritikové demonstrantům toto právo upírají z důvodů, které proti demonstrující ulici v minulosti uplatňovali prorežimní vykladači: pouze neguje, chybí jí pozitivní program a věrohodní mluvčí. Ignoruje výsledek voleb, v nichž důvěru a většinu hlasů, navíc výraznou, ba druhdy drtivou, získali politikové stojící v čele státu. Stejně jako o předchozích masových promluvách ulice rozhodne i tentokrát to, zda se někdo pokusí jejich nerozčleněnou, ale nepochybně spontánně vyjádřenou protestní motivaci politicky artikulovat. Další otázka zní, zda se výsledná formulace prosadí v následujícím vývoji, zejména při parlamentních volbách. Opoziční demokratické strany mají k sobě někdy hodně daleko a ochota, ba schopnost dohody a kompromisu nepůsobí zatím přesvědčivě.
Špatnou alternativou bude, pokud se veřejnou protestní vůli politicky artikulovat nepodaří, takže se unaví a ochabne. Dnešní držitelé moci, kteří mají k étosu roku 1989 velmi daleko, pak získají volné pole k dalšímu rozvíjení aktivit, jež pokládám pro demokracii za krajně hrozivé.
Související