Priorita je jednotný trh, ne euro

Je euro politická otázka? A pokud ano, jak by to měla reflektovat Česká republika, která jím zatím neplatí?...

Euro je politikum

Odpověď na první otázku zní: „jednoznačně ano“. Euro vždycky byla politická otázka. Neznamená to, že by měnovou integraci nebylo možné popisovat a analyzovat z jiných úhlů pohledu, ale kdykoli dojde na lámání chleba, musí to být politika, kdo jí dodá další impuls a posune dál. Pohled do historie to potvrzuje.

Stačí se podívat, jak a z jakých důvodů debaty o měnové integraci v Evropském společenství začaly (viz Wernerovu zprávu z roku 1970), jak pokračovaly (viz Delorsovu zprávu z roku 1989) a jak se vedly během finanční, hospodářské a dluhové krize po roce 2008. Určujícím faktorem ani v jednom případě nebyla ekonomická argumentace, ale spíše aktuální stav projektu evropské integrace. Jinak řečeno, současná podoba eurozóny je primárně odrazem politických kompromisů v rámci Společenství, nikoliv výsledkem ekonomické nutnosti.

Werner a Delors

Wernerova zpráva vznikla v návaznosti na summit v Haagu v roce 1969, který měl odblokovat politickou krizi ve Společenství, a měnová integrace se pro to měla stát vhodným „vehiklem“. V dlouhodobějším horizontu se měla realizace Wernerova plánu stát předstupněm politické unie (což zpráva mimochodem explicitně uváděla). Podotýkám, že tahle argumentace se používala v době, kdy Společenství nemělo dobudovaný ani společný trh. I proto Wernerův plán neuspěl.

Delorsova zpráva byla zveřejněna poté, co se postu předsedy Komise ujal energický Jacques Delors (v té době už plus minus fungoval minimalistický Evropský měnový systém, EMS). Delorsova představa byla obdobně ambiciózní jako ta Wernerova, ovšem s tím rozdílem, že Delors byl blíže završení budování společného trhu, uměl lépe formulovat konkrétní, praktické institucionální a technické kroky, a hlavně byl schopen svému dokumentu zajistit právní závaznost. To, co najdete v maastrichtské Smlouvě o EU, je fakticky Delorsův plán.

Euro nepřijímat, ale akceptovat

Pokud jde o druhou otázku, tedy jak by měla politický charakter evropské měnové integrace reflektovat Česká republika, pak odpovídám, že by se proti ní neměla stavět, už jen z toho důvodu, že se zeměmi eurozóny máme úzké politické i hospodářské vazby, ale současně by na ní neměla přímo participovat. Mám pro to tyto tři důvody:

1. Eurozóna se od doby, kdy jsme se zavázali, že do ní vstoupíme, výrazně proměnila. V době, kdy jsme závazek akceptovali, jsme byli kandidátským státem, takže jsme beztak neměli jinou možnost. A samotná eurozóna teprve vznikala.
2. Legislativní reakce na finanční, hospodářskou a dluhovou krizi byla hysterická, zmatečná, a dosud nikdo neví, zda byla správná. Protože nástroje, které byly přijaty, nebylo dosud možné v celé jejich šíři vyzkoušet v praxi. Vzpomeňme si, kolik legislativních norem bylo v letech 2008-2011 přijato, s jakou kadencí a zda se tak dělo v souladu s principy dobrého vládnutí. Bylo třeba sahat nejen do sekundárního, ale i primárního práva. A ani to nestačilo a takový fiskální pakt vznikl zcela mimo rámec EU. Nehledě na to, že z hlediska obsahu se přijaté normy často překrývají. A ta nejdůležitější – Pakt stability a růstu – představuje dlouhá léta spíše trhací kalendář.
3. Euro v Česku nemá vybudovanou tradici. Veřejnost i většina politiků euro odmítá. A tlak na jeho přijetí by v České republice s největší pravěpodobností vyvolal další a hlavně zbytečné odstředivé tendence. Podobně jako třeba tlak na přijetí migračních kvót.

Jak se tedy chovat?

Zodpovědně. V praxi to znamená tři věci:

1. Plnit maastrichtská kritéria (ne proto, že se to po nás chce, ale proto, že je to rozumné), ovšem do „přípravky na euro“ (ERM II) zatím nevstupovat.
2. Stanovit si, za jakých okolností bude pro nás euro výhodné. EU má maastrichtská konvergenční kritéria. A co my? Klausova českolipská kritéria?
3. Podporovat rozvoj jednotného vnitřního trhu, který má pořád do dokonalosti daleko, a rozšiřovat tak paletu možností pro české firmy i pracovníky.

Předpokladem je, že uvedené body budou formulovány jako naše zájmy, bude na nich pokud možno široká (rozuměj dlouhodobější) shoda a – last but not least – budeme s to je i realizovat. Ale to vše už je na mnohem hlubší a delší debatu.