Ruské agresivní zpravodajské operace v ČR nejsou překvapením

O rusko-českých vztazích ve světle výbuchu ve Vrběticích...

V sobotu minulý týden premiér Babiš a místopředseda vlády Hamáček oznámili, že výbuchy v muničním skladě ve Vrběticích v roce 2014 jsou důsledkem působení ruské vojenské zpravodajské služby GRU, specificky jejího oddílu pro aktivní podvratnou činnost č. 29155. Příslušníci oddílu Miškin a Čepiga umístili ve Vrběticích do munice určené na export do Bulharska (a dále nejspíše na Ukrajinu pro boj se separatistickými pro-ruskými silami) výbušninu s časovým spínačem. Výbuch byl plánován na bulharském území, ale nedopatřením k němu došlo ve Vrběticích a zemřeli při něm dva čeští občané. Následně se uvedení ruští zpravodajci podíleli na Skripalově otravě prudkým jedem novičok ve Velké Británii v r. 2018. Zjištění tamních bezpečnostních složek včetně fotografií pomohlo českým bezpečnostním složkám odhalit působení GRU v ČR.   

Pro bezpečnostní experty není překvapivé ani agresivní ruské chování pomocí zpravodajských služeb, ani výběr Česka pro zpravodajskou operaci.

V roce 2013 Rusko oznámilo světu novou generaci válčení a mezinárodních vztahů

Náčelník generálního štábu ozbrojených sil Ruské federace generál Gerasimov publikoval v roce 2013 v č. 8 časopisu Vojeno-promyšlennyj Kurier článek “Hodnota vědy je v předvídavosti” (https://www.vpk-news.ru/articles/14632). V něm formuloval nový způsob válčení, který mj. charakterizuje stírání hranice mezi mírem a válkou - díky tomu, že součástí soustředěného konání států jsou informační, kybernetické, diplomatické či ekonomické nástroje, jež spolu s vojenskými vytváří v nové komplexnosti novou generaci válčení. Jeho teze rozvinuli generálové Chekinov a Bogdanov v článku “Povaha a obsah nové generace válčení” pro ruský časopis Vojenské myšlení (anglická verze: The Nature and Content of a New-Generation Warfare, Military Thought, Volume 22, No. 2, 2013, str. 12-24; ruská verze: Vojenaja Mysl, č. 10, říjen 2013).

Obsah uvedených textů lze shrnout tak, že z pohledu Ruska existuje permanentní konflikt s dalšími státy a otázkou je jen jeho intenzita.

Za účelem ochrany a prosazování ruských zájmů je nutné vést všechny možné kybernetické, informační, ekonomické, zpravodajské, podvratné a nakonec je-li to nutné i konvenční a jaderné vojenské operace. Drtivá většina z nich je předpokládána za formálně hlubokého mírového stavu.

Takto Rusko postupovalo v případě obsazení Krymu v roce 2014, když operace přesně v duchu výše uvedeném bylo možné detekovat dle odborníků na informační válku již do počátku roku 2013. Stejné platí pro ruské zapojení do separatistických snah na Východní Ukrajině. A s tím souvisí nyní zcela prokazatelně i operace GRU ve Vrběticích.

Česká republika rezignovala na zahraniční bezpečnostní politiku – pozvánka pro Rusko

O konzistentní nebojácnou politiku není zájem a mnohdy z ní mají čeští politici strach, abychom se na mezinárodním poli někoho nedotkli. Neexistuje reálná shoda, jak by měla česká zahraniční politika vypadat. I proto se neřeší novelizace českých strategických dokumentů v čele s Bezpečnostní strategií České republiky, jejíž poslední verze je z r. 2015. Dnes je svět ale již hodně jiný. V neposlední řadě se konzistentní zahraniční politika většině politiků prostě nehodí, protože mají zájem jen o ad hoc projekty (byznys) a především pak o vnitropolitický boj, kdo bude sedět ve vládě a kontrolovat státní rozpočet a státní zakázky. Totální převálcování zahraniční politiky vnitropolitickým bojem a ohledy podporuje i hybridní uspořádání v našem ústavním systému. Přímá volba prezidenta narušila rovnováhu v ústavním uspořádání parlamentní republiky a vytvořila konflikt mezi systémem parlamentní a prezidentské republiky. Prezident se snaží si v logice své na parlamentu nezávislé politické základně podřídit agendu vlády.   

Zpravodajská akce GRU ve Vrběticích je pomyslnou špičkou ledovce. Je důsledkem rezignace České republiky v posledních čtrnácti letech na důrazné hájení svých bezpečnostních zájmů.

Ačkoli formálně je česká zahraniční bezpečnostní politika kotvená v kolektivní obraně NATO a EU, prakticky současná vláda, ale i mnoho dalších politiků a stran, sleduje jakousi politiku nezúčastnění a neutrality se strachem z velkých států-velmocí jako je Rusko a Čína, a jakýmsi vnitřním odporem k USA, protože velmoci díky třenicím mezi sebou ohrožují světový mír. České politické elity, až na minoritní pravicové politické představitele, opět již delší dobu vábí zrádná politika neutrality a mostu mezi Východem a Západem. Posledním výkřikem v tomto ohledu je iniciativa vicepremiéra Hamáčka, aby se summit USA-Rusko usktečnil v Praze na “neutrální půdě”.

Máme s tímto přístupem přitom tragickou zkušenost. Prezident Beneš touto politikou přivedl Československo do náruče Ruska, tehdy v totalitní podobě Sovětského svazu. Dnes tedy máme politickou scénu a konsensus k zahraniční politice rozbitý na tři základní skupiny – ty, kdo chtějí pokračovat v integraci se Západem, ty kdo chtějí být “neutrálním mostem” a ty, kdo chtějí odchod od Západu a spolupráci s Východem. Z hlediska praktických dopadů na naše životy je politika “mostu” stejný směr jako politika “spolupráce s Východem”.

Důsledkem uvedené ztráty konsensu ohledně české zahraniční bezpečnostní politiky a strachu z velkých zemí jako Rusko je, že jsme dovolili Rusku udržovat v Praze neadekvátně velkou ambasádu (řádově cca 140 osob x cca 70 osob na velvyslanectví USA) a přihlíželi tomu, jak ji Rusové používají ke svým zpravodajským operacím v České republice a jako logistickou zpravodajskou základnu pro celý středoevropský region. Nebyla politická vůle tomu učinit přítrž. Pak se nemužeme divit, že to nakonec skončilo něčím jako Vrbětice. Prostě jsme Rusku skoro dvě desítky let konzistentně signalizovali, že v Čechách se v zásadě nemusejí ničeho obávat.

Doufejme, že jsme se poučili.