Spojené státy výmarské

Posedlost rasou až přízračně spojuje Výmar se současným americkým momentem...

Je Donald Trump fašista? Ochota odpovědět na tuto otázku kladně se v posledních letech stala v určitých kruzích jakýmsi měřítkem občanské statečnosti. I odborníci byli do této hry vtaženi. Kdo považuje za důležité, aby byl Trump uznán jako stoprocentní fašista, najde oporu u historika Timothyho Snydera, známého i u nás. Kontrariánský názor naopak nabízí cambridgeský historik Richard Evans (ten dodává debatě pikantní polemický říz, když poznamenává, že skuteční experti s ním souhlasí a Snyder není skutečný expert). Pro ty, kdo rádi dospívají ke svému názoru až po hlubokých vnitřních bojích, je tu slavný historik předválečné Francie Robert Paxton: ten v lednu napsal článek o tom, že původně s označením Trumpa za fašistu váhal, ale dnes už neváhá.

Pokud fašista, tak dost neschopný

Asi si teď už můžeme říci, že pokud byl Trump fašista, tak dost neschopný. Protože skutečný fašista moc, jakmile se jí jednou chopí, už nepustí. Trump sice vedl silácké řeči na mítincích a na Twitteru, ale jinak celou dobu poslouchal verdikty zákonných orgánů, nechal se vyšetřovat nezávislým vyšetřovatelem, a jestliže se ho Kongresu ani nadvakrát nepodařilo sesadit procesem impeachmentu, pak nikoli proto, že by se odmítl podrobit rozsudku. Zatímco správný aspirující fašista by léto plné pouličního násilí využil k vojenskému puči, Trump se vzmohl jen na to, že si nechal vyklidit cestičku od Bílého domu přes ulici ke kostelu.

A nakonec po prohraných volbách zpochybnil jejich výsledek, ale předal moc vítězi, zatímco fašista by to udělal naopak.

Asi si teď můžeme říci i to, že ona otázka byla úplně hloupá. Jednak proto, že pokud jde o Trumpův politický typ, bylo by asi plodnější nepřenášet historické evropské politické kategorie do USA. Jenže to by znamenalo vzdát se toho vzrušení, jež s sebou slovo fašismus nese. Kdo by chtěl propást příležitost stát se snadno a bez rizika bojovníkem proti fašismu? Dějiny ji dobře zabezpečeným občanům západních demokracií nenabízejí často.

Zároveň tento pojem prošel jistou inflací. Za fašismus (pro zjednodušení ztotožněný s nacismem) je označováno kdeco, proti čemu se má bojovat. Dílem díky marxistické analýze fašismu jakožto zákonitého extrémního výhonku kapitalismu, jež je mezi věčnými aktivisty stále živá. A dílem kvůli tomu, že se to snadno pamatuje a stříká na zeď.

Je to lákavé zjednodušení. Víme, co s máme s fašistou dělat. Porazit ho. Na otázky bude čas později.

A přitom se tu nabízí jiné srovnání, které je – při všech omezeních historických komparací – přiléhavější i znepokojivější. A to, že Amerika začíná mít podezřele mnoho společného se zemí, která dala skutečnému Hitlerovi povstat – s výmarským Německem.

Legitimní násilí

Míra pouličního politického násilí – což je to první, co člověka napadne, když to srovnání uslyší – zatím v dnešní Americe jistě nedosahuje výmarských rozměrů. Ale to, že násilí či nepokoje mají jistou míru legitimity, to už trochu výmarské je. Projevuje se to hlavně nepřímo, v tom, že elity mají problém vzít na vědomí a odsoudit násilí té „své“ strany. Ať šlo o násilí v Charlottesville, nebo o letní rabování a útoky na státní budovy pod hlavičkou Black Lives Matter a Antify, obě strany jevily tendenci je mediálně pohřbít, bagatelizovat či omlouvat. Tolik pokusů o puče a revoluce jako Výmar Amerika nezažila, vlastně se mu blížil jen ten lednový vpád do Kapitolu. Ale formování ozbrojených bojůvek utěšeně pokračuje.

Samo jméno Antifa ostatně odkazuje k Výmaru. „Anti-fa, to znamená proti fašismu, co vám na tom vadí?“ říkají její dnešní obhájci. Jenže německá Antifa byla prostě ozbrojenou složkou německé komunistické strany, tak jako je měly všechny tehdejší strany. A fašisté – „sociální fašisté“ – pro ně byli i sociální demokraté, tedy vlastně republika.

Ale násilí není to jediné důležité, docházelo k němu tehdy v té či oné míře i v jiných zemích, jež si demokracii udržely, a dnes v USA ještě nedosahuje intenzity, jakou tam mělo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Ta příbuznost napříč stoletím je v něčem jiném.

Hitler se nedostal k moci tak, že by znásilnil celý národ. Nepochybně představoval zvláštní extrém zla.

Ale jeho výjimečnost byla rétorická a organizační. Názorová tolik ne.

 V tom, že demokracii a výmarské Německo nenáviděl a přál si jeho zničení, se shodoval s řadou dalších – včetně těch, kteří stáli ostře proti němu.

Výmarské Německo osud zatížil dvěma břemeny, bez nichž by možná přežilo – podmínkami versailleského míru a velkou hospodářskou krizí. Ale pro velkou část veřejnosti to byl nechtěný stát. Není pravda, že se Němci masově nechali uhranout myšlenkou extrémního nacionalismu. Neshodovali se na něm, protože se neshodovali téměř na ničem. Politický život republiky byl nesmírně polarizovaný a každá stranickopolitická šarvátka se měnila v existenciální krizi, kterou systém nebude moci zvládnout. Slovo „systém“ používali Němci podobně jako my před rokem 1989 výraz „režim“. To „systém“ zaprodal Německo zahraničním mocnostem, zničil jeho hospodářství, otevřel brány Židům a cizincům a degenerovaným mravům. Slovo republika se používalo s přívlastky, kterým rozumíme i bez překladu – Schieberrepublik, Schmährepublik, Judenrepublik.

Neshoda stála u samého vzniku republiky– v listopadu 1918 ji vyhlásili sociální demokraté v Reichstagu a dvě hodiny po nich komunisté. Její oficiální černočervenozlatá vlajka se neujala, lidé i organizace běžně používali starou imperiální černobíločervenou. Když mluvili o době míru, měli tím na mysli dobu před rokem 1914 – léta od konce války za mír nepovažovali. Nebyla spokojenost s hranicemi republiky ani shoda na tom, kdo do ní patří. Mnozí žili pangermánskou myšlenkou, Hitler sám byl koneckonců Rakušan, který se stal německým občanem až v roce 1932. Pro mnohé do ní naopak nepatřili Židé.

Zdá se nepochopitelné, co by to mělo mít společného se Spojenými státy, zemí, na níž si právě skeptický, cynický Čech všímal okázalého vlastenectví, všudypřítomných státních vlajek samozřejmého přesvědčení, že Amerika představuje nejlepší naději lidstva, „zářící město na kopci“, jak říkával biblickým jazykem Ronald Reagan. Kult generace otců zakladatelů a ústavy, toto takřka sekulární demokratické náboženství, nemá v Evropě obdoby.

Převyprávět dějiny

Jenže jedním z nejprestižnějších novinářských počinů loňského roku se stal The 1619 Project, série článků v New York Times, jež si kladly za cíl převyprávět dějiny USA tak, aby v nich důsledky otroctví a příspěvky černých Američanů měly ústřední místo. Autorka Nikole Hannah-Jonesová přímo několikrát řekla, že smyslem je nastolit jako skutečné datum založení USA namísto roku vyhlášení nezávislosti, 1776, rok připlutí prvních nesvobodných Afričanů do Ameriky, 1619 (později to popřela a New York Times všechny zmínky o tom kradmo vymazaly ze svého webu). Je to vskutku radikální odvržení dosavadního vztahu k vlastní státnosti. Celý demokratický politický projekt, který dosavadní generace považovaly za svůj, je zavržen a demaskován jako projekt bílé nadřazenosti. Nebo jak by se mělo překládat „white supremacy“, pojem, který se stal s neuvěřitelnou rychlostí všudypřítomným. Zavržení, jemuž je americký stát podrobován, si svou virulentností skutečně nezadá s Výmarem. Můžeme to přirovnat třeba i k tomu, jak se u nás za pomnichovské druhé republiky plivalo na Masarykovu demokracii.

Stejné sdělení obsahuje i vlna strhávání soch, k níž došlo při letních demonstracích. To, co začalo bouráním soch jižanských otrokářských generálů, se rozjelo v obrazoborectví, před nímž neobstál ani Abraham Lincoln. Co pak z ideje Ameriky zbývá? Takhle se chová vítězná armáda na okupovaném území – symbolicky likviduje samu identitu poraženého národa. Ale co dělat, když si tak počíná část vašich spoluobčanů?

I ta neusazenost hranic výmarského Německa má v dnešní Americe obdobu – v tom, že pro část elit jsou hranice země něco nepatřičného a problematického. Jednak z hlediska, že vlastně americké území bylo ukradeno domorodým obyvatelům a Mexiku, a pak z toho hlediska, že brání ve vstupu ilegálním imigrantům, což se rovněž považuje za nepatřičné, stejně jako pojem ilegální imigrant.

Tedy pokud je barevný. Cíl diskriminace bělochů, dřív pozorovatelný snad v nějakých psychodramatech při univerzitních seminářích, dnes začíná pronikat do světa reálné politické moci. V kalifornském Oaklandu spouštějí experiment s univerzálním zaručeným příjmem, který je určen pouze pro „people of color“, ve státě Vermont mají lidé, kteří se takto „identifikují“, přednostní přístup k očkování.

V praxi se jistě stále ještě žije v Americe bělochům dobře, z mnoha hledisek lépe než menšinám. Ale zarážející je, že jde o vědomé, záměrné pokusy o formální rasovou diskriminaci. Christopher Caldwell v loňské knížce The Age of Entitlement (Věk nároků) popsal, že od boje za občanská práva černochů v šedesátých letech se Američané rozdělili na dvě poloviny, z nichž každá respektuje jinou faktickou ústavu – zjednodušeně řečeno: jedna chápe rovnost postaru jako rovnost příležitostí, druhá jako rovnost výsledků jednotlivých rasových skupin. Zvolení Trumpa interpretuje jako moment, kdy se strana staré ústavy vzepřela.

Podobné útoky na ústavní zvyklosti se odehrávají třeba ve formě delegitimizace Senátu anebo třeba v odmítání svobody projevu.

To, že „svoboda projevu se nevztahuje na nenávistné projevy“, lze dnes číst často, a to i od vzdělaných lidí, kteří musejí vědět, že ústava a judikatura říkají něco jiného. Lze to chápat jako proklamaci nového, žádoucího stavu.

Ale právě tím se vyznačovalo výmarské Německo, že celé velké společenské skupiny nepovažovaly republiku za legitimní. Generalitě záleželo víc na integritě reichswehru než na integritě demokracie. Sociální demokracie nebyla smířena s legitimitou soukromého vlastnictví. Státní úřednictvo neuznávalo legitimitu sociální demokracie a komunistů. A pro komunisty ovšem byly instrukce z Moskvy důležitější než cokoli v Německu.

Známý novinář a nositel Nobelovy ceny míru Carl von Ossietzky řekl, že by klidně vyzradil jakékoli německé vojenské tajemství. Což také udělal, když zveřejnil, že armáda tajně a v rozporu s versailleskými dohodami buduje v Sovětském svazu letectvo. Generalita by ho za to nejraději zastřelila. Obě strany se cítily ze svého hlediska v právu – neexistovala mezi nimi společná půda, společná idea Německa.

Módní slovo socialismus

Posedlost rasou až přízračně spojuje Výmar se současným americkým momentem. Ale těch interesantních podobností by se našlo víc. Obě země zažívaly etapu překotného technického rozvoje – v Německu byla heslem dne „racionalizace“, od níž si slibovali nárůst efektivity, který však zůstal za očekáváním – podobně jako zatím v USA s IT technologiemi. Konzervativci nevyužívali nové technologie o nic méně nadšeně než lidé pokrokoví. Třeba Hitler měl od roku 1930 na mítincích elektrické ozvučení a, jak známo, v kampani jako první používal letadlo. Výmarské Německo tak jako současná Amerika produkovalo nejzajímavější umění své doby, ale často taky umění rozdělující společnost a znepokojivé, až z něj šel strach. Obě společnosti hledaly nové formy sebevyjadřování a životního stylu a zacházely v tom do krajností, jež část společnosti odpuzovaly. A – to by bylo téma na samostatný článek – podobně přišlo do módy slovo socialismus. „Konzervativní intelektuálové jako Oswald Spengler psali o pruském socialismu, Ernst Jünger o frontovém socialismu. Hitler je všechny trumfl tím, že přišel s heslem národního socialismu,“ popisuje to historik Eric Weitz.

Na americké pravici dnes skutečně vidíme snahu vykřesat v život bělošské politické vědomí. Je to nová tvář věčné „white supremacy“, anebo reakce na novou ideologii progresivismu s jeho posedlostí rasou? Jenže z historického odstupu bývá jedno, „kdo si začal“. Kdyby v soupeření extrémů zvítězili místo Hitlera komunisté, není důvod se domnívat, že by si počínali méně totalitně (ani oni se neostýchali antisemitismu).

Podobně vnější pozorovatel, který není zaslepen členstvím v nějakém z amerických politických kmenů, vidí, že i na americké levici byly síly přesvědčené, že jejich protivník nemůže zvítězit jinak než podvodem, a ochotné v případě, že by volby dopadly opačně, chovat se přesně tak jako Trumpovi věrní. Vidí, že štafetu Trumpových „alternativních faktů“ nyní převzal Joe Biden, když za podpory spřízněných médií spustil kampaň proti státu Georgia založenou na totálních lžích o jeho novém volebním zákonu. Vidí, že Biden, ačkoli nemá mandát k žádným radikálním změnám ani podle volebního výsledku, ani podle průzkumů, přistupuje k radikálním krokům, jež nutně vyvolají protireakci. Vidí, že velké technologické firmy a média si Trumpovu porážku vyložily jako výzvu k dalšímu utužení kontroly nad diskurzem. Zaznamenává, že politické násilí utichlo jen trochu, zato roste kriminalita. A neumí si představit, jak a proč by spirála nedůvěry a radikalizace měla skončit.