Stát je odpovědný za bezpečnost – musí se připravovat na krize

V České republice jako bychom dosáhli kolektivního vytržení, že nastal konec dějin podle Francise Fukuyamy – demokracie a liberální ekonomický řád navždy (teze z počátku 90. let 20. století)....

Poslední dvě vlády ANO a sociální demokracie se chovaly, jako bychom už navždy měli žít v ráji, kde vlastně o nic z hlediska bezpečnosti nejde. Naplno se soustředily na to, co a jak ještě zlepšit, pokud jde o kulturu bezbřehého spotřebního blahobytu. 

Realita je ovšem zcela jiná. Nezaškodí si ji krátce připomenout. Základním stavebním kamenem v oblasti mezinárodních vztahů je stát. Mezinárodně-právní subjektivitu jako stát nemá ani NATO, EU či OSN. Smlouvy, na nichž tyto organizace vznikly, potvrzují, že stát je primární aktér v mezinárodních vztazích. Státy mají svá práva a podle mezinárodního práva jsou si rovny (základním dokumentem je Charta OSN). A teď pozor! Nad státy nikdo nestojí. Maximum, čeho se mezinárodní společenství dokázalo dobrat, je ustavení Rady bezpečnosti OSN, která má právo rozhodnout o legálním použití síly proti agresorovi. Jinak je kromě práva na sebeobranu použití síly v mezinárodních vztazích zakázáno. Jenže Rada bezpečnosti OSN je také jen těleso složené ze států – pět stálých a deset nestálých členů. Tyto státy se nemusí shodnout, protože pět stálých členů má právo veta, mezi nimi mj. Čína a Rusko. A když se shodnou, nemusí se najít státy ochotné poslat své vojáky vyhnat agresora z nějaké země. 

Proto existuje NATO – umět si poradit sám – a proto se státy musí spoléhat především na sebe.

Především proto, že stále existují státy a jejich lídři, kteří mají chuť si své království zvětšovat na úkor ostatních.

Chytré a racionálně fungující státy by se proto měly na krize připravovat. Jak na krize, které mohou mít původ v zahraničí, tak na krizové stavy, které budou i jen domácího původu – třeba živelní pohromy jako povodně či vichřice. Vojenské konflikty jsou z hlediska historické zkušenosti zcela „normální“ a měli bychom se na ně připravovat. Ještě žijí pamětníci druhé světové války. Hrozby v důsledku konání států či jejich nekonání jsou také známé – může to být i masivní migrace. Nemoci plundrující v masivním měřítku obyvatelstvo jsou také známy již z hluboké historie. Během studené války se dokonce s použitím biologických zbraní tak nějak počítalo a byly činěny přípravy, jak ochránit vojáky i obyvatelstvo. Existovaly mobilizační a evakuační plány, zásoby a záložní kapacity. 

Proto existuje NATO – umět si poradit sám – a proto se státy musí spoléhat především na sebe.

Toto vše je díky jakési kolektivní horečce v České republice a většině dalších evropských zemí zapomenuto. 

Přitom v samotné Evropě máme dnes řadu konfliktů vyvolaných agresorem a dalších krizí. V roce 2014 došlo k okupaci Krymu, který byl i bilaterální ukrajinsko-ruskou smlouvou potvrzen jako součást Ukrajiny, dodnes se válčí na Donbase; rozsáhlá gruzínská území jsou okupována Ruskem. Máme čerstvou zkušenost s místy až masivní migrací a úplně čerstvou zkušenost s pandemií Covid-19. 

Ačkoli je krize v důsledku pandemie Covid-19 primárně nevojenské povahy, prověřila fungování států – jejich připravenost a systémy krizového řízení – a v tomto ohledu jsou zjištění relevantní i pro krize, v nichž figuruje použití vojenské síly. Koneckonců, Covid-19 mohl klidně být i jakýsi polo-produkt z vojenské laboratoře. Krize ukázala, že Česká republika ani ostatní Evropané, nejsou na krize vůbec připraveni. 

V případě České republiky pandemie ukázala, že stát se na krize nepřipravoval (viz březnová zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu ČR, zde: Stát podcenil přípravu na pandemii. Nákupy ochranných pomůcek provázel chaos, výrazné cenové rozdíly, nedostatky v jejich kvalitě i problémy s dopravou | NKÚ (nku.cz)): pandemický plán byl naposledy aktualizován v r. 2011; nebyly zásoby potřebného materiálu, ani průmysl nebyl přípraven na zajištění výrobních kapacit. Nakupovalo se pozdě, neefektivně a chaoticky; jen za dopravu z Číny se zaplatila jedna miliarda korun. Zbytečně, kdyby byla vláda připravena, nakupovalo by se v České republice. Nejhorší však bylo, že vláda nevěděla, jak fungovat. Nástroje, které měla po ruce jako např. Ústřední krizový štáb či systém celostátní distribuce materiálu vytvořený ve Správě státních hmotných rezerv dlouhé týdny až měsíce nevyužívala, až bylo pozdě. Každá krize přinese i nepředvídané, ale i v tomto ohledu vláda selhala – nebyla schopná využít nabízených řešení od českých firem a institucí. Příkladem je trasování, respektive chytrá karanténa. Byl to chaos.

Vláda se musí přípravou na krize systematicky každoročně zabývat, a to včetně cvičení a následného vyhodnocení nedostatků. Měla by už konečně vzniknout i vládní zpráva, která vyhodnotí fungování státu v době pandemie Covid-19.

Pokud jde o krize, kde je k řešení potřeba armáda, nejsme na tom lépe. Ani trochu. Armáda je od roku 2005 podfinancovaná. Dnes můžeme mluvit o dluhu přes 600 miliard korun. To je znát v armádě na každém kroku: málo vojáků a podpůrného personálu, ještě sovětská technika stará přes 40 let, neexistence celých segmentů obrany jako je protivzdušná obrana státu; nepojízdnost a nebojeschopnost techniky v důsledku nedostatečných financí na jejich servis, nedostatečné zásoby materiálu, munice apod. V roce 2014 se česká vláda spolu s dalšími členy NATO zavázala, že postupně vrátí financování armády na potřebnou úroveň 2 % HDP jako dlouhodobého průměru obranného financování. V tomto roce vláda přiznala, že závazek dosáhnout této úrovně do roku 2024 nedodrží a není jasné, kdy by jej mělo být dosaženo. Vzhledem k podfinancování bychom přitom měli v příštích letech investovat více než 2 % HDP, abychom odstranili nedostatky a zaplnily díry a prázdná místa. Zatím k tomu evidentně nesměřujeme, jak ukazuje návrh státního rozpočtu na rok 2022 a výhled na roky 2023-24. Přinejlepším se budeme pohybovat každoročně okolo 1.5 % HDP. Bezpečnostní prostředí se přitom znatelně zhoršuje, roste potenciál vzniku ozbrojených konfliktů – viz také čerstvá výroční zpráva Vojenského zpravodajství za rok 2020 (zde: 41-Vyrocni-zprava-2020.pdf (vzcr.cz)).

Příští česká vláda by měla udělat komplexní audit připravenosti na krize a funkčnosti českého bezpečnostního a obranného systému. Již nyní víme, že je potřeba doplnit a upravit řadu zákonů. Je nutné zlepšit financování bezpečnostního a obranného sektoru. Je nutné obnovit přípravu na krize. V nových poměrech demokratického státu a svobodné tržní ekonomiky je nutné zapojit do přípravy a následně i do zvládání krizí soukromý sektor. Je nutné nejen udržovat, ale dále rozvíjet průmyslové kapacity na základě partnerství mezi soukromým a veřejným sektorem. Je to logické a nutné v demokratické a svobodné zemi, kde stát je malý a ekonomika funguje podle tržních pravidel.

Vláda se musí přípravou na krize systematicky každoročně zabývat, a to včetně cvičení a následného vyhodnocení nedostatků. Měla by už konečně vzniknout i vládní zpráva, která vyhodnotí fungování státu v době pandemie Covid-19.  Stát musí kooperovat se soukromým sektorem v bezpečnostních a obranných záležitostech. Většina kapacit a know-how totiž je v soukromém sektoru. Příští česká vláda by měla udělat v tomto ohledu řadu zásadních rozhodnutí. V zájmu občanů země. Dojde.li na věc, musíme si umět pomoct hlavně sami a pak ve spolupráci se spojenci. I to ukázala krize pandemie Covid-19.