Ke zbraním se ve veřejné debatě přistupuje čím dál tím častěji jako k symbolům, nikoli jako k v zásadě technické a případně spíše jen úzce bezpečnostní problematice. Takový přístup ovlivňuje i debatu o směrnici o zbraních z roku 2017....

Ke zbraním se ve veřejné debatě přistupuje čím dál tím častěji jako k symbolům, nikoli jako k v zásadě technické a případně spíše jen úzce bezpečnostní problematice. Takový přístup ovlivňuje i debatu o směrnici o zbraních z roku 2017. Sama směrnice svými faktickými nedostatky, ale i postupem svého projednávání a způsobem, jakým je prezentována, k tomuto přístupu a jeho odpoutání od věcné argumentace nemálo přispívá. Symbolismus v podobě, jaká je přítomna ve veřejném pojímání problematiky zbraní, negativně ovlivňuje jak vnitřní kohezi společnosti, tak i kvalitu právně-politických rozhodnutí.

Za posledních několik let se téma evropské směrnice o zbraních (konkrétně je zde řeč o směrnici 2017/853, která revidovala starší směrnici o zbraních z počátku 90. let) celkem stabilně usídlilo ve veřejném mediálním diskurzu, anebo dokonce už i trochu zevšednělo. O směrnici samotné, o jejím obsahu dopadech atd. se většinou nediskutuje, pouze se obvykle uvede několik údajných cílů nebo dopadů, které většinou jsou již natolik přefiltrovány dostupnými dřívějšími novinovými články, že se samotnou evropskou směrnicí příliš nesouvisí. V převážné většině případů se spíše téma zbraní v návaznosti na směrnici o zbraních používá v symbolické rovině. To bychom měli vnímat i do budoucna jako neblahý jev, ať již jsme zastánci evropské integrace, nebo máme k Unii rezervovanější postoj, a ať už máme jakýkoli názor na zbraně a jejich držení civilním obyvatelstvem. S určitým chápáním symbolů se totiž dá polemizovat jen velmi špatně a snad ještě hůře lze symbolicky chápané téma a diskuzi o něm racionalizovat a navracet na věcnou rovinu.

Zřetelná absence věcné diskuze

Zřetelná absence věcné diskuze dnes nepochybně zasahuje řadu různých veřejných témat. V tomto směru se zmiňuje role sociálních sítí, názorových "bublin“, kulturních válek apod. V případě zbraní je ovšem zásadní rozpolcenost pohledů veřejnosti patrně právě díky jakési imanentní symboličnosti zbraní patrná dlouhodobě a nejde ani zdaleka jen o produkt doby facebookové. O zbraních se prakticky vždy a v rámci jakékoli diskuze hovořilo primárně coby o symbolech – zbraně jsou chápány v zásadě v dichotomii "hrozba a nástroj určený pro páchání zla“ nebo "svoboda a ‚prostě jen‘ nástroj“. Není se v zásadě čemu divit, zbraně byly vždy chápány jako symbol moci. Tuto roli z historického pohledu hrály v náboženstvích, mytologii, umění výtvarném i v literatuře, v heraldice, a zejména pak ve vnějších odznacích moci státních nebo pseudostátních entit. Ať už jde o prak krále Davida, meč Excalibur, ručnicemi hýřící Delacroixovu Svobodu vedoucí lid na barikády, zbroj na v podstatě každém erbu či znaku, kalašnikov na vlajce Mosambiku nebo většinou po zuby ozbrojené sochy velikánů stejně jako nejrůznějších osvoboditelů. Zbraně pointují mnohé memy a mediální nebo popkulturní ikony – démonického Churchilla třímajícího samopal Thompson, militantně-rustikálního Usamu bin Ladina s o zeď opřeným kalašnikovem typu AKS-74U, ale nově třeba i odhodlaného prezidenta Lukašenka producírujícího se s kalašnikovem téhož typu. Výmluvným symbolem i české státnosti, s nímž se každý z nás setkává skoro každý den, je viditelně nošená pistole každého policisty (pouze bezpečnostní složky jsou oprávněny v České republice nosit zbraně všude viditelně).

Symbolismus se ale čím dál tím více vkrádá i do takových debat na téma zbraní, které se jinak tváří technicky (démonizace samonabíjecích zbraní), právně-politicky nebo kriminologicky, a ovlivňuje již prakticky každý aspekt regulatorní politiky v oblasti zbraní. V naprosto krystalické formě je vyhrocená symboličnost v chápání zbraní vidět na debatě (pokud to jde ještě tak nazvat) ve Spojených státech, kde věcná diskuze o zbraních není možná již řadu dekád. Směrnice o zbraních svou demonstrativní razantností posun debaty o zbraních podobným směrem výrazně akcelerovala i v Evropě.

Hovoří-li se dnes o směrnici o zbraních, bývá zmiňována buďto jako ilustrace selhání českého státu v rámci vyjednávání na půdě Evropské unie nebo naopak jako příklad toho prozatím nejhoršího, čeho jsou evropské instituce schopny. V prvním případě se zmiňuje notorická neschopnost českých zástupců zajistit si spojence a dohodnout podporu pro dosažení proklamovaných cílů české politiky (či diplomacie). Jako příklad selhání české evropské politiky se rovněž právě v souvislosti se zbraňovou směrnicí zdůrazňuje přehnané vysilování se na marginálním tématu. V opačném gardu pak spíše kritici evropského přístupu vyzdvihují malou odbornou kompetentnost unijního regulátora kombinovanou s jeho o to větší vůlí prosazovat určitý progresivní světonázor, a to zejména bez ohledů na východoevropské "nové“ členské státy.

Většina bezpečnostních problémů země, kde dochází k páchání násilí zbraněmi, nemá prapůvod v přísnosti regulace zbraní, ale v podstatně hlubších a průřezovějších problémech dané společnosti. Stejně tak i útěk k symbolismu v otázce zbraní je reakcí spíše na komplexnost společenských otázek a procesů vztahujících se k bezpečnosti. Jde tedy patrně i o průvodní aspekt snahy o zjednodušení reality, redukci komplexity na úroveň, na níž již lze o problému uvažovat a komunikovat. Problémem však je, že takový přístup vesměs brání uchopení daného problému ve veřejném prostoru tak, aby bylo možno porozumět nejen jemu samotnému, ale i povaze reakcí na něj u bezprostředně dotčených.

Automatické zbraně jsou již dávno zakázané!

V případě kritiky odporu vůči směrnici se například opakovaně objevuje argument, že směrnice přece zakazuje zejména automatické zbraně nebo zbraně z takových zbraní vyrobené. Jde o argument, který je v zásadě nesmyslný – automatické zbraně (tj. převážně vojenské zbraně, které umožňují střelbu dávkou) zakazovala již původní evropská směrnice z roku 1991 a česká legislativa takové zbraně civilnímu obyvatelstvu zakazovala držet již po většinu 20. století. Těžko říci, kde se onen argument vzal. Vznikl snad nepozorným čtením nepřesných tiskových zpráv (protože pouštět se do čtení rozvláčného a technicistně se tvářícího textu směrnice samotné je neradno). Nebo snad jde o důsledek neznalosti legislativní techniky při revizích dřívějších legislativních aktů, kdy směrnice z roku 2017 sice v textu předešlé směrnice kompletně nahradila přílohu, která zakázané zbraně vymezuje, ale řadu jejích položek pouze převzala, nikoli sama nově stanovila. Právě tak tomu bylo i v případě automatických zbraní. Stejně tak se ve veřejném prostoru v posledku míchají dohromady dosti odlišná témata, zejména implementace zbraňové směrnice, novela Listiny základních práv a svobod (to je opět symbol v koncentrované podobě) či obvykle zcela dezinterpretované téma „zákazu domobran“.

Kritici směrnice o zbraních na straně jedné a kritici těchto kritiků tak velmi často hovořili a hovoří o různých věcech. Přitom snahy o vysvětlení a sblížení pozic jedněch a druhých bývají vesměs neúspěšné. Legální držitelé zbraní tvrdošíjně nechápou, proč mají akceptovat restriktivní regulaci odůvodňovanou nutností reakce na teroristické útoky spáchané nelegálními zbraněmi. Kritici legálního držení zbraní zase obvykle nepovažují za důležité zabývat se technikáliemi, v nichž se typický zbraňový nadšenec při vypočítávání nedostatků zbraňové směrnice utápí, protože předpokládají, že snížení „promořenosti“ společnosti zbraněmi přispěje k bezpečnosti a míru tak jako tak. Tyto úsudky obou skupin jsou pevně ukotveny v aprioristickém chápání zbraní coby symbolu a diskuze tedy názory ani jedněch obvykle nikam neposune. 

Z toho pak na straně střelecké veřejnosti vyvstává nemalá frustrace – typicky v situaci, kdy je jejím zástupcům vyčítána snaha o zmírnění regulace zbraní nebo dokonce o zvýšení "ozbrojenosti“ obyvatel. Takové snahy nelze popravdě nalézt nejen u umírněných "zbraňových lobbyistů“ typu sdružení LEX, ale ani u zbraňových "jestřábů“ zastřešených spolkem Liga LIBE, kterým se navíc v posledku přisuzuje tu větší, tu ještě větší vliv na výsledek senátních voleb. Všechny tyto subjekty neustále deklarují (a i v praktickém provozu tak skutečně jednají), že jim nejde o zmírňování požadavků tuzemské legislativy na držitele zbraní, ale o zabránění neopodstatněným restrikcím (většinou navíc přímo zákazům, nikoli zpřísněním) ze strany evropské legislativy. Po událostech typu střelby v Uherském Brodě nebo ve Vinohradské nemocnici navíc čeští "lobbyisté“ typicky považují například zmírňování podmínek pro získání zbrojního průkazu za riziko pro svou vlastní agendu, neboť se zmírněním požadavků si logicky spojují vyšší riziko, že ke zbrani by se mohla dostat nezpůsobilá osoba a případný následný incident by vrhl špatné světlo na komunitu držitelů legálních zbraní jako na celek.

Odpůrci civilního držení zbraní nejsou v České republice zatím nijak vyhraněnou skupinou. V zásadě zde nemáme žádnou specializovanou skupinu aktivistů, kteří by tuto agendu pojali, relevantní politické strany jsou v zásadě "prozbraňové“ a kritika držení zbraní je záležitostí spíše jednotlivců. Na druhé straně ve srovnání s dobou před směrnicí o zbraních z roku 2017 je i tuzemská debata nepoměrně vyhrocenější. Mezi prozbraňovými aktivisty je mnohem více cítit přístup "stand-your-ground“, tedy nižší vůle k diskuzi o dílčích zpřísněních (jako bylo např. zavedení možnosti předběžného zajištění zbraní v případě pochybnosti o duševním stavu jejich držitele, k němuž bylo přikročeno po útoku v Uherském Brodě v roce 2015). Evropské volání po kompromisech bude v těchto kruzích již nadále trvale odmítáno, neboť je zřejmé, že tyto kompromisy jsou v případě zbraní vyžadovány výhradně v jednom směru, tedy ve směru postupných zákazů a omezení.

Vedle toho však mezi kritiky směrnice o zbraních lze však nepochybně najít i řadu takových, kteří toto téma používají naopak v rámci své širší euroskeptické agendy. Opět jde o symboličnost, ale zde je nutno připustit, že evropské instituce možnosti takového využití tématu zbraňové směrnice svým přístupem značně napomohly. Ať již jde o neohrabané odůvodňování potřebnosti empiricky zcela neopodstatněných legislativních změn, ale třeba i o neobvykle povrchní rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci české žaloby na tuto směrnici.

Regulace ad hoc

Na závěr lze připojit obecnější poznámku k povaze tvorby práva v moderním administrativním státě. Regulace se velmi často vytváří na ad hoc případech (reakcích na ně). Jde tedy o formulaci jakéhosi ex post kazuistického pravidla tak, aby – pokud by bylo v době případu, na který se reaguje, v účinnosti – bylo schopno zajistit žádoucí výsledek (který se ve skutečnosti při absenci takového pravidla nedostavil). Pokud nemá daný právní obor k dispozici obecnější teoretický fundament, pak je v zásadě otázkou historicky a kontextově podmíněné náhody, jak dobrá nebo naopak škodlivá anebo neúčinná daná regulace bude. Takovouto fundamentální základnu mají však spíše "velké“ a tradiční obory práva. V oblasti jednotlivých oborů správněprávní regulace, kam právní úprava nakládání se zbraněmi spadá, ale takový fundament většinou chybí.

V případě právní úpravy nakládání se zbraněmi se nejpozději v první polovině 20. století začal oslabovat od té doby hlavní účel dané regulace, kterým bylo do značné míry především zajištění mocenské ozbrojené převahy státu vůči případnému vnitřnímu nepříteli. V současnosti je v euro-atlantickém prostoru cílem regulace zbraní ovšem všeobecně pojímané zajištění veřejné bezpečnosti. Veřejná bezpečnost evidentně mimo jiné vyžaduje co nejnižší objem násilí ve společnosti. Tento cíl je ale v případě zbraní otevřen mimořádně široké interpretaci, která vede často k naprosto protichůdným závěrům. Zastánci zbraní zdůrazňují obvykle preventivní účinek držení a nošení zbraní práva dbalými lidmi („ozbrojená společnost je zdvořilá společnost“), zatímco odpůrci zbraní vyzdvihují rizika spojená s možností zneužití zbraně a nebezpečí, že zbraň dříve nebo později skončí u někoho, kdo ji použije k páchání násilí („každá zbraň byla na začátku vyrobena jako legální“). První přístup je obecně vzato spíše individualistický, druhý je zaměřen spíše na kolektivní dimenzi zajišťování bezpečí ve společnosti. Pojímání zbraní a priori jako negativního faktoru (tj. symbolu negativních jevů ve společnosti) vede pak někdy až k extravagantním závěrům, jakými je např. přístup ochrany veřejného zdraví (public health approach), kdy se k otázce zbraní přistupuje jako ke zdravotnímu riziku typu nakažlivé choroby nebo závislostí. Tento přístup je čas od času vyzdvihován hlavně v anglofonních zemích a z debat, které jsou pak na toto téma vedeny ať již v médiích nebo v společenskovědní literatuře, vychází obvykle "public health approach“ jako jakási „sekerková polévka“, kdy se velmi zřetelně opět ukazuje, že pod symboliku zbraní jsou uschovány (velmi často nejspíše podvědomě) zcela odlišné sociální problémy.

Konkrétně tuzemská implementace směrnice o zbraních je procesem, který trvá již více než 3 roky a teprve nyní se pomalu blíží k závěru. V průběhu těchto 3 let vznikl na Ministerstvu vnitra i zcela nový návrh zákona o zbraních a i již zmíněný návrh zákona, který mj. obsahuje "zákaz domobran“. Zejména ale přibližuje tuzemskou právní úpravu zbraní např. finskému nebo litevskému modelu výcviku civilního obyvatelstva (který v českých podmínkách bude zcala dobrovolný) v branně-bezpečnostních dovednostech včetně střelby. Tento posléze zmíněný zákon byl na podzim 2019 podán jako poslanecká iniciativa a je od té doby projednáván společně s implementační novelou současného zákona o zbraních. Podoba této novely se v průběhu projednávání v Poslanecké sněmovně zásadně změnila oproti znění návrhu, který byl v únoru 2018 vládou Parlamentu předložen. V podobě, v níž bude implementační novela patrně schválena, je naprostá většina restriktivních opatření obsažených ve směrnici o zbraních do tuzemské legislativy přejata ve formě požadavků, které sice zvyšují komplexitu zákona o zbraních, a tedy i celkovou entropii právního prostředí, ale které nedopadnou negativně na úroveň a rozsah práv legálních držitelů zbraní. Imanentním zdrojem tohoto výsledku je i odlišnost v chápání symbolu zbraně u evropského regulátora na jedné straně a českého zákonodárce na straně druhé. Rozbor důvodů, proč tomu tak dokonce je i na institucionální úrovni, by dalece přesáhl rozsah tohoto příspěvku.

Skutečné kontury veřejné debaty o zbraňové legislativě jsou v tuzemské veřejné debatě stále dosti nezřetelné a bohužel se čím dál tím častěji dále rozpíjejí v symbolech svobody na straně jedné a zla na straně druhé. Na straně českých státních orgánů, a to i včetně moci zákonodárné vzbudila směrnice o zbraních v převážné většině vyhraněný, či dokonce až ostentativní vzdor. Tím byla i v tuzemsku naplněna jakási globalizující se intenzivní potřeba uchopit téma zbraní v symbolické rovině. Paradoxně však došlo ke zkanalizování tohoto sentimentu do vnější deklarace uznání legitimnosti legálního držení zbraní při současné racionalizaci normotvorné debaty o kreativní implementaci této směrnice. Česká právní úprava nakládání se zbraněmi v civilní sféře tedy i po promítnutí směrnice o zbraních s největší pravděpodobností setrvá na dosavadní polistopadové trajektorii, která je do značné míry v evropském kontextu jedinečná.