Úpadek demokracie a jeho souvislosti

Demokracie jako politické zřízení západního světa čelí úpadku a degeneraci. Demokratická procedura pravidelného výběru vlády voličskou majoritou ztratila potenciál garanta svobody. Není už obranou proti totalitním tendencím, naopak jejich zdrojem....

Původním smyslem liberální demokracie bylo bránit vzniku autoritářských vlád a eliminovat nebezpečí, že budou získávat výhody a zdroje politickými prostředky. Současná politika skupinových zájmů nemohla účinně existovat. Individuálním nezávislým vlastníkům vládne pouze neosobní zákon. Společnost je v zásadě apolitická. Liberální demokracie je pouze ta, která udržuje liberální řád, a ten může být zachováván pouze tehdy, když nejvyšší politickou, sociální, ale i etickou hodnotou pro většinu elektorátu zůstává osobní svoboda. V této liberální společnosti nejsou svoboda a rovnost v konfliktu.

Právě nezávislí američtí farmáři, řemeslníci a obchodníci devatenáctého století, tedy tehdejší voliči, požadovali pouze jistotu osobní svobody a nedotknutelnost vlastnických práv. Jejich zajišťování bylo jedinou rolí státu a zároveň limitem politiky. Z těchto apolitických občanů se pak vyvinula vrstva podnikatelů, průmyslníků, bankéřů, technologických inovátorů. Tu pak stále posilovali úspěšní imigranti. Vlny pracovitých přistěhovalců rozšiřovaly i řady městských sebevědomých dělníků, tvořících nosnou konstrukci dynamicky se rozvíjejícího amerického průmyslu, který brzy dominuje světu.

Spravedlnost znamenala rovnost před zákonem, garancí řádu byla i úctyhodnost a integrita volených politiků. Tato společnost násilně odstranila i otroctví, instituci, která se dodnes táhne lidskými dějinami. V minulém století měla formu otrocké práce v nacistických koncentrácích, gulazích sovětského Ruska nebo kambodžských komunistických věznicích. V současnosti se s ní můžeme setkat v čínských nápravných internačních táborech.

Sociální demokraté, totalizace moci a skupinová práva

Ve dvacátém století, v souvislosti s odstraněním majetkového cenzu a totalizací volebního práva, vystřídala liberální demokracii demokracie sociální. Demokracie se stává nástrojem kolektivismu, etatismu, skupinových zájmů a prosazování arbitrární „sociální spravedlnosti“. Metodou je intervencionismus a plánování. Abstraktně-formální paradigma se mění na právně pozitivistické. Dělnictvo, jako emancipující se zaměstnanecká základna mohutnícího průmyslu, začalo svým politickým vlivem prosazovat vlastní kolektivní nároky. Sociálnědemokratické strany byly v teorii prostřednictvím svých vůdců ortodoxně marxistické, v praxi však pragmaticky revizionistické. Sociálnědemokratičtí realisté se implicitně smiřovali s efektivitou kapitalismu, zároveň však požadovali odstranění jeho údajně inherentního defektu, a sice vykořisťování dělnické práce definovaného Marxovou teorií nadhodnoty. Distributivní či sociální spravedlnost je však atributem organizovaných skupin, kde zdroje podle konkrétních zásluh rozděluje řídící autorita. S řádem abstraktních pravidel, tedy trhem, se vylučuje. Nemá žádná objektivní kritéria, což už v osmnáctém století zdůrazňoval Kant. Může vycházet pouze z voluntarismu, je arbitrární a prosazuje se intervencionismem, či komplexněji centrálním plánováním.

Sociálnědemokratický stát, na rozdíl od liberálnědemokratického, už není neutrální, nýbrž nevyhnutelně aktivistický. Politika je nadřazena ekonomice. Sociální stát, tedy redistribuční instituce, vychází z teze sociálního liberála J. S. Milla, že rozdělování bohatství nesouvisí se zákony jeho tvorby. Řídí se podle politicko-sociálních priorit, kde stabilita vlastnických práv je druhořadá.

Permanentní rozšiřování státního vlivu umožňuje zasahovat i do stále více segmentů společenského života, sílí tendence k totalizaci moci. Jak jsou vlády v masové demokracii exekutivně mocnější, tak zároveň jsou i slabší, protože musejí nadbíhat voličům. Populističtí politici jsou nuceni uplácet z veřejných prostředků významné voličské skupiny, které často mají protichůdné zájmy. Přerozdělování je diferencovanější a selektivnější. Politik se stává zaměstnancem voličů na dobu určitou. Ti mohou pověřit vládnutím i amorálního, nevzdělaného, ale mazaného diletanta, neuznávajícího jakékoliv etické normy.

Slíbit všem všechno, potom vysvětlit, proč se to nepodařilo, a být znovu zvolen, to patří k vrcholům politické manipulace. Systémy poměrného zastoupení s často nesourodými, účelovými koalicemi politické lavírování ještě více ztěžují. Současný populistický politik sleduje průzkumy veřejného mínění, posuzuje moc a vliv zájmových skupin a teprve podle toho sestavuje svůj flexibilní program. Takový politik musí ze zásady ignorovat objektivní mravní normy. Ideologické strany s pevným ideovým programem, pro který usilují získat voliče, to mají stále těžší. Například autentická liberální strana je téměř nevolitelná.

Politik musí respektovat posun v chápání rovnosti. V liberální demokracii panuje rovnost abstraktní, konstitutivním znakem je individuální svoboda, ideálem sociální demokracie je nivelizace spotřeby, principem je sociální (distributivní) spravedlnost. Svoboda od vnějšího zasahování, tedy negativně formulovaná svoboda, jíž je inherentní osobní odpovědnost a riziko, je předmětem komutativní spravedlnosti. Definičním znakem sociální spravedlnosti je institucionální jistota, tudíž nutně i závislost. Abstraktní rovnost se vylučuje s rovností konkrétní, tak jako abstraktně-formální pravidla tržního řádu s arbitrární distributivní spravedlností.

Obsahem politiky sociálního státu je regulace a přerozdělování aktiv a příjmů. Sociálně demokratická společnost má sklony ke konzumerismu, okázalá spotřeba často simuluje status. Protikladem je raně kapitalistický étos askeze, šetrnosti a investování.

Progresivisticko-liberální demokracie pozdního období sociálního a intervencionistického státu vychází z postulátu, že člověk je především definován svojí skupinovou identitou a že mnoho sociálních kolektivů bylo dosud objektem útlaku kapitalistické společnosti. Posláním progresivistického moralisty je tyto rasové, kulturní, sexuální, etnické a jiné identity definovat, kategorizovat, charakterizovat, posoudit stupeň útlaku, rehabilitovat a zajistit jejich kolektivní práva. Rozhodující je nadřazení kolektivu nad jedincem, jeho ontologická priorita. Abstraktní zákon individuální svobody a nedotknutelnosti neumožňuje aktivistické zasahování moralistního konstruktivisty. „Platónská“ intelektuálská elita může řídit pouze právně pozitivistickou společnost arbitrární spravedlnosti a materiálně chápané rovnosti.

Krize občanských ctností

Úpadek demokracie provází i krize občanství. Z nezávislého občana liberální demokracie odpovědného za svůj život se stává manipulovatelný klient státu. Čím více se podřizuje kolektivní teleologii, tím méně je i morálně odpovědným. To je znak zanikající civilizace. Autentická střední vrstva přestává existovat, kritériem pro zařazení do této skupiny bývá výše příjmů a pozice ve státních institucích, nikoliv nezávislost na autoritě moci. Typickými představiteli jsou zaměstnanci státní a veřejné správy, jejichž postavení a životní standard jsou zcela závislé na veřejných prostředcích a státní moci. Růst jejich příjmů nemá téměř žádnou vazbu na reálný vývoj společenské produktivity. Jsou oporou etatismu a zároveň i součástí mocenských struktur státu. To na rozdíl od ad-hoc klientů sociálního státu, kteří do těchto struktur přímo nepatří. Mezi těmito skupinami narůstá napětí, které je i jednou z příčin současné polarizace. Neexistují ani obecně respektované elity. Je pouze establishment.

Mění se i nároky na charakter intelektuálních a mentálních schopností. Občan liberální společnosti získává statky ekonomickým úsilím v tržní konkurenci. Úspěšní ale nedisponují žádnou reálnou mocí, mohou být spotřebitelem kdykoliv z trhu vytlačeni. Ekonomická moc je prázdný pojem, nemůže mít žádný aparát institucionálního násilí. Existuje však ekonomický vliv, který má potenciál politickou moc korumpovat, a tak se jeho nositelé mohou stát i její zprostředkovanou součástí. Exekutivní moc je pouze mocí politickou. Politický talent a politická mentalita jsou odlišné od podnikatelské a komerční erudice prosazující se v tržním hospodářství. S politickou mocí nelze ani zaměňovat obrovský společenský vliv sociálních sítí technologických gigantů, které svojí tržní kapitalizací vévodí byznysovému světu. Součástí politické moci se stávají až tehdy, kdy uzavřou se státem regulační trade-off. Do té doby mohli být správci sítí uživatelům celkem lhostejní.

Znakem současnosti je i degradace vzdělání. Je méně náročné, postulátem je noetický relativismus, vyučují se bizarní humanistické obory, stává se formálním předpokladem pro vstup do státní sféry. Přestává být investicí nezbytnou pro úspěšnost v tržní konkurenci. Zpolitizované humanitní fakulty jsou pevností uniformního progresivistického myšlení, které agresivně potírá vybočující názory. Tyto vědecky degradované fakulty se staly obávanými politruky akademického světa.

Vedle demokratizací vzdělání a dále také úvěru, které umožňují akceptování povrchních, formálních a irelevantních znalostí a půjčky bez zajištění, jsou fenoménem nového století jednoduché písemné projevy nerespektující jakákoliv jazyková pravidla, masově sdílené na sociálních sítích. Ve smyslu postmoderního relativismu mají všechny i stejnou hodnotu, pouze se shlukují do názorových bublin, kde si vzájemně potvrzují svoji pravdu. Médiem se může stát každý. Tyto názory však nejsou korigovány schopností sebereflexe a kritického myšlení, tedy jednoduše zdravým selským rozumem, což není metafora, ale pojem. Přirozený rozum se v paternalistické společnosti vytrácí, protože už není tolik potřeba. Tento spontánně vyvinutý instrument logického myšlení představuje schopnost samostatného autonomního individua poznávat kauzální strukturu světa, což mu umožňuje i samostatně existovat. Absence univerzálních norem, závislost na státu a manipulovatelnost kolektivizovaných občanů vytváří svět vykloubené reality.

Demokracie rovněž směřuje k absolutizaci nároků. Deklarace lidských práv OSN z roku 1948 definuje dvě obskurní svobody a sice „svobodu od strachu“ a „svobodu od bídy“.  Závislost na sociálním státu vede dále ke „svobodě od odpovědnosti“, ale zároveň způsobuje sklerózu intelektu a k tomu přináší i trvalý strach ze ztráty onoho komfortu neodpovědnosti. Svoboda od bídy zase znamená politický nárok jedněch na majetek druhých, což je destrukce svobody vlastnictví, tedy civilizačního konstitutivního znaku. To nelze odůvodňovat solidaritou, jež je původně soukromým postojem.

Dalším posunem je instituce nepodmíněného základního příjmu, jež zakládá „svobodu od práce“. Podle svatého Augustina je práce trest za prvotní hřích. Svobodné rozhodnutí nic nedělat je tady zároveň zákonnou povinností pro ostatní tyto svobodné lidi živit. Tím je překonána i komunistická idea každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb. Čím více lidí se rozhodne nepracovat, tím větší budou mít v aritmetické demokracii politickou moc. Ta může potom vycházet z progresivistického postulátu, že každá identita, v tomto případě kolektiv dobrovolně nepracujících, má stejný status i stejná práva, zde na totožný životní standard pro všechny. Do podobné kategorie patří i „helicopter money“, doslova shazování peněz z vrtulníku. Tím se vyjadřuje státní rozdávání natištěných peněz lidem, aby se podpořila spotřeba. Tato metoda však stimuluje návyk. Občan peníze utratí, už nemá další a opět vzhlíží k nebi a čeká, kdy spadnou další. Paradigmatem společenství závislosti je očekávání daru.