Zpráva o stavu právního státu v Evropské unii: Co říká o Česku, a proč je to málo?

Dlouho očekávaná zpráva Evropské komise odhalila vysoký standard právního státu i značné nedostatky, přináší neúplné informace a žádné řešení....

30. září 2020 zveřejnila Evropská komise první výroční zprávu o stavu právního státu v Evropské unii. Zpráva představuje shrnutí situace v oblasti právního státu a zároveň obsahuje hodnocení situace v jednotlivých členských státech. Vypracováním zmíněné výroční zprávy byla pověřena Věra Jourová, místopředsedkyně evropské komise pro hodnoty a transparentnost, a Didier Reynders, komisař pro spravedlnost. Zpráva Evropské komise sleduje celkem čtyři oblasti: systém soudnictví, boj s korupcí, pluralitu a svobodu médii a institucionální otázky týkající se systému brzd a protiváh. Kapitoly týkající se jednotlivých zemí jsou založeny na příspěvcích získaných od jednotlivých členských zemí a také dalších dostupných zdrojích EU. Dokument poukazuje na vysoký standard právního státu mnohých členských zemí, ale zároveň potvrzuje, že jiné země čelí v dané oblasti nemalým výzvám.

Cílem zprávy je, podle představitelů EK, přinést nový preventivní nástroj na podporu právního státu, zahájit debatu o stavu právního státu a rovněž podpořit vzájemné učení se a sdílení zkušeností.  Podle místopředsedkyně Věry Jourové má mít dokument preventivní charakter, i když není tajemstvím, že některé státy se s podobnými problémy potýkají již několik let. Zpráva je jednou z hlavních iniciativ pracovního programu Komise pro rok 2020 a je součástí komplexního evropského mechanismu právního státu. Jak mechanismus, tak samotná zpráva vznikly z důvodu tzv. “democracy backsliding”, který je v posledních letech ve spojení s některými zeměmi EU velmi skloňován (jde především o Polsko a Maďarsko). Není proto překvapivé, že Maďarsko označilo zprávu za irelevantní a předpojatou, a přestože se zpráva snaží o hodnocení všech členských zemí, má pocit, že je nespravedlivě zaměřena právě na ně. Není však důvod se domnívat, že zpráva přinese více než dosavadní „name and shame“, které Evropská komise v této oblasti již praktikuje, proto se nejkontroverznějším bodem stala metodologie, tedy klíč k tomu, jak byl dokument vypracovaný. Jedním z hlavních problémů je nepřesnost a vágnost použitých dat – část zprávy se opírá o data z eurobarometru nebo indexu vnímání korupce (CDI), které lze označit za silně subjektivní. Dalším problémem jsou chybějící informace v kapitolách týkajících se jednotlivých členských států.

Například v kapitole věnované Německu není zmíněna kauza společnosti Wirecard (poskytovatel elektronických platebních služeb), jenž v současnosti čelí podezřením z podvodu a svým věřitelům dluží 3,5 miliardy eur. V kapitole o České republice zcela chybí konkrétní zmínka o dotačních kauzách a vyšetřování premiéra Andreje Babiše a jen všeobecně se informuje, že na vnitrostátní i evropské úrovni probíhají vyšetřování možných střetů zájmů. Spravování prostředků EU se označuje za problematické, s tím že OLAF ve svém vyšetřování v letech 2016 a 2017 zjistil závažné nesrovnalosti a EK zahájila patřičné kontroly. V téže kapitole se pochvalně zmiňuje příprava reformy soudnictví včetně státního zastupitelství, návrh zákona o lobbingu, strategický rámec pro boj s korupcí, pravomoci Rady pro rozhlasové a televizní vysílání či neustávající snahy o další zvyšování transparentnosti legislativního procesu. Část týkající se problematiky transparence vlastnictví sdělovacích prostředků i rizika vlastnění podílu ve sdělovacích prostředcích aktivními politiky, je opět jen velmi obecná bez zmínky, že jde přímo o problém premiéra. Text nepřináší žádné návrhy na řešení, chybí i přehledné závěrečné shrnutí. 

Je úctyhodné, že se zpráva snaží nikoho nediskriminovat a spravedlivě se zaměřuje na celou EU a nikoliv jen na pár „provinilců“, avšak nejasnosti v datech a jejich povrchnost dokumentu značně ubírají na relevanci. Pocit “bezzubosti” umocňují nepřesná, subjektivní data, nejasná kritéria jejich výběru, absence důležitých faktů i návrhů na konkrétní řešení, doporučení či opatření. Je otázkou, jestli výroční zpráva bude mít skutečně každoroční periodicitu, nebo jestli dopadne obdobně jako Zpráva o stavu korupce (EU Anti-Corruption Report), která také měla tuto ambici, ale byla publikovaná pouze jednou, v roce 2014.