EU za časů koronaviru: rozporuplný obrázek

Instituce EU jako by postupem času ztrácely obezřetnost, uměřenost a vracely se zpátky do předkoronavirového modu. Ten byl charakteristický velkými slovy, odtržeností od reality a snahou za každou cenu prosadit „evropské řešení“, jakkoli to nedávalo smysl....

Mají-li instituce svůj smysl, nebo ne, se nejlépe ukáže během krizí, které je vystaví zatěžkávacím zkouškám, jaké neumí nasimulovat žádný „stress test“. Z tohoto úhlu pohledu prošla EU od začátku března do poloviny května 2020 dost turbulentním, ale vlastně signiﬁkantním vývojem.

Unijní instituce šíření koronaviru a pandemii COVID-19 nejprve poměrně dlouho ostentativně ignorovaly. Když začalo akutně hrozit, že se podobně jako během dluhové a migrační krize ocitnou na vedlejší koleji, protože členským státům v lepším případě nepomáhají, v horším případě škodí, radikálně změnily přístup a začaly realizovat celkem rozumnou politiku. Jenže období užitečných koordinačních aktivit netrvalo dlouho a brzy do něj začaly zasahovat příměsi, bez kterých bychom se spíš obešli, tj. staré dobré debaty o tom, jak potřebujeme „více Evropy“. Šance, že EU z koronavirové krize vyjde sice se šrámy, ale funkční a životaschopná, tu stále ještě je. Slábne však s každým dnem, kdy se objeví informace, že integrační main-stream hodlá při „znovuzapínání“ Evropy postupovat úplně stejně jako obvykle.

Rozpačitý start

Pominu-li ojedinělá individuální opatření typu povinné karantény pro ty, kdo do institucí EU (ano, pouze institucí) přijížděli z nejvíce postižených, hlavně neevropských oblastí, pak se první dny koronavirové krize v Bruselu nesly v duchu klasického nechumelismu“. Asi nejlépe to ilustrovala dlouho očekávaná tisková konference šéfky Evropské komise Ursuly von der Leyen ke sto dnům v úřadu, která proběhla 6. března. Zatímco členské státy už začínaly chápat, že se brzy mohou ocitnout v podobně nezáviděníhodné situaci jako Itálie, a snažily se tedy bránit šíření koronaviru, jak to šlo, bruselští soudruzi stále ještě jeli „business as usual“. V praxi to vypadalo tak, že v Evropské komisi snili o uhlíkové neutralitě do roku 2050 (a spěšně pro to připravovali legislativní půdu) a Evropský parlament plánoval další plenární zasedání ve Štrasburku, ačkoliv Alsasko bylo tou dobou zasaženo koronavirovou infekcí srovnatelně těžce jako severoitalská Lombardie.

Když začaly jednotlivé země v čele s Českou republikou zavádět plošná karanténní opatření a uzavírat hranice, aby snížily možnost nákazy svých občanů zvnějšku, reagovala Evropská komise i Evropský parlament podrážděně, byť na to členské státy měly plné právo. (Možnost chránit své území z důvodu veřejného zdraví patří do unijních smluv odnepaměti a je samozřejmě součástí také schengenského kodexu.) Komise a Parlament za této situace marně kontrovaly argumentem, že je nutné nadále garantovat „čtyři svobody“, tedy volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. Snažily se tím zakrýt jejich primární motivaci, a sice typickou rozmrzelost, že to není EU, kdo určuje tón a směr. Ta byla tentokrát navíc posílená tím, že za posledních patnáct let se Brusel v podobně vyhrocené situaci ocitl už minimálně dvakrát, a ani jednou z ní nevyšel dobře.

Navenek se popsaná frustrace projevovala naprostou neviditelností EU, dovnitř chaotickým mikromanagementem.

Evropský parlament například kromě návodů, jak si mýt ruce, zaplavily desítky stojanů s dezinfekcí. Záhy je však mohl využít jen zlomek lidí, kteří se v jeho prostorách běžně pohybují, protože kvestoři rozhodli o zákazu vstupu do všech budov nejen návštěvnickým skupinám nebo lobbistům, ale například i vybraným europoslaneckým asistentům nebo stážistům. Takzvaní akreditovaní asistenti zase obdrželi doporučení, aby pracovali z domu, ale nikdo jim neřekl, jak to legálně udělat, protože možnost vzít si „home-oﬃce“ byla omezena na maximálně tři dny v kuse. A to i za situace, kdy řada z nich kvůli nouzovým opatřením přes víkend uvízla ve svých domovských státech, a nemohla tedy splnit ani podmínku, aby práci na dálku realizovali v dojezdové vzdálenosti od Bruselu.

Zmatky v Evropském parlamentu dosáhly vrcholu během pléna v týdnu od 9. března. To se navzdory všem předchozím ujištěním, že se jako vždy pojede do Štrasburku, na poslední chvíli přesunulo do Bruselu. A když bylo oﬁciálně zahájeno, zkrátil jej předseda David Sassoli ze standardních čtyř dnů na jeden (úterý) a k tomu ještě zrušil všechna hlasování – nejdůležitější argument, proč pléna vůbec konat. Nejvtipnější ale bylo nakonec něco jiného: Sassoliho okamžitý úprk do čtrnáctidenní karantény poté, co na plénu prohlásil, že byl o víkendu doma v Itálii.

Podobně by se dalo pokračovat dlouho. Podstatné ale je, že v první březnové dekádě jen máloco ukazovalo na to, že by EU mohla za časů koronaviru jakkoli obstát.

Nejskvělejší hodina

Je lhostejné, co přesně nakonec způsobilo, že se unijní instituce po prvotním zaváhání „otřepaly“ a přehodnotily svůj dosavadní přehlíživý postoj ke koronavirové pandemii. Důležitý je výsledek. V Evropské komisi, a především v Evropském parlamentu nakonec naplno pochopili, že členské státy si během bezprecedentní situace, které čelí, nezaslouží klacky pod nohy, ale smysluplnou pomoc. A že i „výchozí“ nastavení unijních pravidel, tedy skutečnost, že například v oblasti zdravotnictví mají evropské instituce jen minimální prostor (daný úzkými mantinely zakládacích smluv), umožňuje realizovat rozumnou (čti: neškodlivou) politiku.

I výchozí nastavení unijních pravidel, tedy skutečnost, že například v oblasti zdravotnictví mají evropské instituce jen minimální prostor, umožňuje realizovat rozumnou (neškodlivou) politiku.

A tak Evropská komise přislíbila podporu sedmnácti dlouhodobějším projektům zabývajícím se vývojem očkovacích látek, léčbou a diagnostikou, ujistila letecké dopravce, že nebudou muset létat naprázdno, aby si na letištích udržely své sloty, nebo koordinovala repatriaci občanů EU z celého světa do jejich domovských zemí. Následoval komplexní návrh na koordinovanou reakci EU na ekonomické dopady koronaviru. Ten například obsahoval:

Dočasné rozvolnění pravidel pro poskytování státní podpory (protože hlavní část fiskální reakce na koronavirus jde z vnitrostátních rozpočtů členských států),
možnost rozpočtové flexibility (čili možnost členských států zadlužit se víc, než by jim platná pravidla povolovala za normálních okolností),
pokyny, jak zavést kontrolní mechanismy pro výrobu, skladování, dostupnost a racionální využívání lékařských ochranných prostředků a léků,
přesun miliardy eur z rozpočtu EU jako záruky pro Evropský investiční fond, aby banky mohly poskytovat likviditu malým a středním podnikům, nebo
přesun 37 miliard eur ze strukturálních fondů na boj proti krizi.

Uvedený balík vytvořil formálně i tematicky základní rámec, který Evropská komise v dalším období průběžně více či méně zpřesňovala. Pořád přitom platilo, že se nepouštěla do neprobádaných vod zcela nových iniciativ a/ nebo mimo stávající legislativu. Viz například (v chronologickém pořadí):

Požadavek, aby vývoz osobních ochranných prostředků mimo EU podléhal vývoznímu povolení ze strany členských států,
pokyny týkající se zdravotních opatření na hranicích (například možnost podrobit každého, kdo vstupuje na území členského státu, zdravotní kontrole, aniž by bylo nutné formálně zavádět kontroly na hranicích),
požadavek na zavedení zelených pruhů pro nákladní dopravu, které zajistí tok základních produktů a služeb,
zahájení činnosti ad hoc poradní skupiny pro COVID-19 tvořené epidemiology a virology z členských států,
rozhodnutí vytvořit v systému rescEU strategickou zásobu zdravotnických prostředků s 90% spolufinancováním ze strany EU,
uvolnění standardů CE, aby vybraný zdravotnický materiál mohli vyrábět i ti, kteří dosud vyráběli něco jiného,
pokyny k ochraně kritických evropských aktiv a technologií ve zdravotnictví, výzkumu nebo oblasti biotechnologií nebo
prodloužení lhůty pro podávání žádostí o platby a zvýšená státní podpora v rámci společné zemědělské politiky.

Evropský parlament na konci března na historicky prvním plénu realizovaném na dálku stvrdil vše, co vyžadovalo jeho aktivní účast a bylo Evropskou komisí připraveno k hlasování. Ke cti mu slouží, že adekvátně využil postupu pro naléhavé případy, jak mu umožňuje jednací řád.

Jako nejefektivnější se ukázala být méně přísná pravidla pro poskytování státní pomoci. Využila jich většina členských států včetně vystoupivší Velké Británie, řada z nich dokonce vícekrát.

Ostatní kroky iniciované ve druhé polovině března zůstaly daleko za očekáváními. Buď nepřinesly předpokládaný bezprostřední efekt (viz například uvolnění standardů CE), nebo jejich realizace narazila na známé limity působení EU na mezinárodní scéně (viz neschopnost Evropské komise vytvořit strategickou zásobu zdravotnických prostředků, neboť Čína je podle logiky „rozděl a panuj“ přednostně distribuovala členským státům, ne EU). Na druhou stranu žádný z uvedených kroků nikomu nijak výrazně neuškodil a EU se ve vztahu k členským státům i navenek mohla tvářit, že je akční a nepostradatelná.

Změna tónu

Právě míra škodlivosti je tím, co první hmatatelné kroky EU reagující na pandemii COVID-19 odlišuje od těch, které Brusel začal diskutovat (nebo hůř: rovnou realizovat) později a které se vyznačovaly touhou po hlubších, systémových změnách.

Předzvěstí změny, že instituce EU hodlají opustit mantinely prostých koordinačních aktivit (ideálně s bezprostředním účinkem) a zaměřit svou pozornost směrem k evropské integraci jako celku, se stal tzv. pandemický program nouzového nákupu cenných papírů (PEPP) vyhlášený Evropskou centrální bankou. Ten pro začátek (do konce roku 2020) počítá s intervencemi v objemu nejméně tři čtvrtě bilionu eur. Nedlouho nato pak Evropská komise navrhla aktivovat tzv. obecnou únikovou doložku, tedy rozvolnit Pakt stability a růstu, základní kámen zdravého fungování eurozóny. Ač byl tento krok samozřejmě legální a ve světle bezprecedentní situace i legitimní, fakticky poukázal na to, že EU je otevřena možným masivním ﬁskálním transferům napříč hospodářskou a měnovou unií.

Je pravda, že instituce EU i nadále přicházely s návrhy, které ctily její původní étos. Viz například (v chronologickém pořadí):

Pokyny k uplatňování dočasného omezení cest do EU, jež nejsou nezbytně nutné,
pokyny k zajištění volného pohybu klíčových pracovníků typu policistů, hasičů, řidičů nebo zdravotnických pracovníků,
pokyny k zajištění základní letecké nákladní dopravy
dočasné zrušení cel a DPH při dovozech zdravotnického materiálu,
pokyny, jak testovat či trasovat, a chránit přitom osobní údaje,
odložení nových legislativních požadavků na zdravotnické prostředky nebo
spuštění vědecké platformy pro sdílení dat.

Postupem času je ale začaly stále častěji nahrazovat iniciativy z úplně jiného těsta. Diskuse o tzv. koronabondech, tedy Unií garantovaných dluhopisech, které by měly v návaznosti na zmíněné rozvolnění ﬁskálních pravidel vytáhnout ze šlamastyky celé jižní křídlo eurozóny v čele s Itálií a Španělskem, byla pouhou předehrou.

Začátkem dubna Evropská komise představila další dva antikoronavirové nástroje: CRII+ a SURE. Zatímco CRII+, tedy „Investiční iniciativa pro reakci na koronavirus plus“, by měla navzdory pochybnostem evropských auditorů vnést do strukturálních fondů ﬂexibilitu, která jim dosud scházela, nástroj SURE (Support to Mitigate Unemployment Risks in an Emergency) míří dál. Věcně se správně zaměřuje na pomoc členským státům ﬁnancovat „kurzarbeit“ (tj. příspěvky na mzdy zaměstnanců, kteří museli zůstat doma), obtížně však vysvětluje, jak na ni získat avizovaných (až) 100 miliard eur. Podobně je tomu i s analogickými iniciativami (Skupiny) Evropské investiční banky.

Instituce EU v čele s Evropskou komisí a Evropským parlamentem jako by postupem času ztrácely obezřetnost a uměřenost a vracely se zpátky do „předkoronavirového“ modu. Ten byl charakteristický velkými slovy, odtržeností od reality a snahou za každou cenu prosadit „evropské řešení“, jakkoli to na první ani druhý pohled nedávalo smysl, ať už věcně, nebo ﬁnančně. Typickým příkladem je Zelená dohoda pro Evropu čili European Green Deal, která má vytyčit cestu, jak Evropu (ano, Evropu, ne EU) do roku 2050 přetvořit v první uhlíkově neutrální kontinent na světě, tedy takový, jenž dokáže emitovat právě takový objem skleníkových plynů, jaký je sám schopen pohltit.

Odhlédnu-li od skutečnosti, že Evropská komise s Green Dealem přišla hlavně proto, aby vůbec dostala mandát od Evropského parlamentu, který po volbách v roce 2019 výrazně „zezelenal“, pak nejdůležitější je fakt, že celá strategie je ušitá horkou jehlou; počítá s revolučními změnami nejen v řadě sektorů ekonomiky, ale i v běžném životě, a přitom není založena na relevantním posouzení dopadů, které v následujících třiceti letech předpokládá. Mezi další diskutabilní aspekty Green Dealu patří nejasnosti ohledně jeho ﬁnancování (kdo a jak ponese největší ﬁnanční břemeno), absence návrhů na řešení akutních problémů, jako je sucho, nebo otázka, jak bude EU postupovat v případě, že se k jejímu úsilí nepřipojí původci skleníkových plynů, jako jsou USA nebo Čína, kteří jich vypouštějí násobně více než ona sama.

Bezprostředně po vypuknutí koronavirové krize se zdálo, že Green Deal v původně navržené podobě spadne pod stůl, a když už nebude stažen, bude alespoň výrazně přepracován. S přibývajícími týdny je jasné, že se nic z toho nestane. Naopak se začali stále hlasitěji ozývat ti, kteří tvrdí, že krize vytvořila pro realizaci nákladné zelené politiky pod hlavičkou Green Dealu to nejlepší možné podhoubí. Namísto znovuoživení ekonomiky 20. století musíme podle místopředsedy Evropské komise pro Green Deal Franse Timmermanse investovat všechny naše (omezené) zdroje do vybudování ekonomiky 21. století. Ať to stojí, co to stojí. Protože druhou šanci prý mít nebudeme. Zapomíná ale na jednu podstatnou věc: další šanci nemusí dostat ani EU. Ta po prvotním zaváhání a následné řadě malých, ale užitečných kroků, jimiž členským státům, byznysu a občanům pomohla koronavirovou krizi „rozdýchat“ (a za které by si vysloužila dobré, nebo možná i chvalitebné hodnocení), nakonec zase bohužel najela do starých kolejí a ukázala, že se její elity nepoučily ani z dluhové, ani z migrační krize. Koordinační aktivity začaly brzy kontaminovat diskuse o posilování pravomocí bruselského centra, a to zdaleka nikoliv jen v oblasti zdravotnictví. Kromě výše zmíněných koronabondů jsou posledním hitem (zvláště na půdě Evropského parlamentu) nové fondy, poskytující kromě záruk a úvěrů i granty, nebo třeba potenciální nové zdroje příjmů unijního rozpočtu, aby pod hlavičkou nového víceletého ﬁnančního rámce pro roky 2021–2027 bylo možné zaplatit jak „standardní“ obnovu ekonomiky, tak i její radikálně zelenou variantu v podobě Green Dealu.

Ani jedna z těchto diskusí ještě nebyla uzavřena, natož aby byla uzavřena úspěšně. Už teď se ale ukazuje, že vše skončí jako obvykle. Integrační mainstream s těžištěm v Evropském parlamentu bude do roztrhání těla hájit univerzální řešení („více Evropy“), zatímco členské státy, zvláště ty diplomaticky méně obratné, s ním budou jen obtížně držet krok. Výsledek je nasnadě: další zbytečné příkopy, které ještě více ztíží přirozenou, organickou spolupráci v Evropě. Jejich obětí se nakonec může stát sama EU. Zvrátit to může jedině dobře navržená a lépe koordinovaná exit strategy, protože COVID-19 ze světa jen tak nezmizí a život (a ekonomika) se musí co nejdříve vrátit k normálu. V opačném případě bude mít EU v době „pokoronavirové“ velký problém obhájit svou existenci.