Měla Ashli Babbittová šťastnou smrt?

Reddit, GameStop, útok na Kapitol, Talibánec ve lví kleci a čínský virus – jak svět reaguje na domněnku zrušené zákonitosti reality a jak ho to dožene....

Se šílenstvím kolem akcií Gamestopu dorazila vlna populistických revolt na nové teritorium – akciové trhy. I ona je poháněna sociální sítí – po známějším Facebooku a Twitteru vstoupil na politické kolbiště Reddit, síť pro „nerdy“. Jak je to šílené? Kdybyste chtěli nějakému normálnímu člověku tváří v tvář tvrdit, že „akcie vždy jen stoupají“, budete za nebezpečného blázna. Když to v této komunitě odprezentujete ve formátu memu třeba s fotkou Mela Gibsona z filmu Braveheart, jste za hrdinu, který ukazuje cestu ostatním. Protože kolektivní akce redditářů zatopila jednomu hedgeovému fondu, který měl do poklesu akcií Gamestopu hodně nainvestováno.

V kontextu celého akciového trhu je to finančně bezvýznamné a většina účastníků toho rauše na tom nakonec prodělá. Protože neexistuje možnost, jak by si akcie Gamestopu mohly dlouhodobě udržet svou momentální nafouknutou hodnotu. Tvrdit, že mohly, je jako tvrdit, že Trump vyhrál volby. Pravda, obojímu věří spousta lidí.

Vydělají ti, kdo dav ponoukají, což nejsou žádní amatéři. „Jsou to třicetiletí investiční bankéři a manažeři portfolií, kteří si na síti vyměňují memy a hrají si na autisty,“ popisuje to jeden finanční profesionál, který konverzaci dlouhodobě pozoruje. „Pokud jste před osmačtyřiceti hodinami nevěděli, co to je gamma squeeze, pak jste jejich výstupní strategie a záloha na jejich příští porsche.“

Což nezabránilo třeba známé levicové kongresmance Alexandrii Ocasio-Cortezové, aby se jich zastala proti jejich on-line brokerské službě, a republikánskému senátoru Tedu Cruzovi, aby se k ní připojil, což občas dělá, když chce být zajímavý. Dřív kongresmani organizovali slyšení a prosazovali zákony na téma, jak zabránit tomu, aby se nekvalifikovaní drobní investoři stali terčem manipulací finančních žraloků. A zase budou, až za čas drobní aktivisté-investoři spláčou nad výdělkem. Ale dnes je povzbuzují, aby se nechali oškubat.

Je to opravdu forma aktivismu. Jeden levicový aktivista přirovnal tu ztrátu, již drobní akcionáři utrpí, k tomu, když on dal finanční příspěvek volební kampani senátorky Warrenové. Protože ta taky měla spadeno na hedgeové fondy. „Je to přímá akce formou finančního příspěvku,“ vysvětloval. Pravičáci zase vidí v tom, jak oblíbený on-line broker nájezdníků přerušil obchodování s akciemi Gamestopu, analogii s tím, jak se je provozovatelé sociálních sítí snaží umlčovat.

Seriózní odborníci a komentátoři sice trpělivě vysvětlují, jak je to všechno nesmyslné a jakou plní shortselling funkci na trhu a že hedgeové fondy jsou tu ti dobří. Ale to říkali dřív taky, jak jsou velcí investoři sofistikovaní a jak mají zvládnutý management rizika, ne? A pak přišla krize v roce 2009.

Jako by ti redditoví investoři říkali: Zkusili jsme racionalitu, nefungovala, tak zkusíme iracionalitu.

Na první pohled se nabízí jedno paradoxní zjištění: ti obyčejní Američané údajně zbídačení astronomickým růstem nerovnosti mají stále ještě nějak moc peněz, když si mohou dovolit takové vylomeniny. Adam Smith ovšem kdysi pronesl pamětihodnou větu „There is a great deal of ruin in a nation“, která by se dala přeložit jako „Zemi (stát) lze huntovat hodně dlouho“.

Ale co když je to tak, že sociální sítě jenom posilují a osvětlují všeobecné opuštění toho, čemu jsme říkali racionalita nebo příroda nebo realita – prostě to, co existuje vně nás, nezávisle na nás a je to přiměřeně pevné?

V ideálním světě má platit, že když experti a elity dělají chyby, tak se na to zavedenými způsoby poukáže a po nějaké diskusi následuje korekce. Proto poslední přežívající liberálové tolik lpějí na svobodě slova. Z posledních let zmiňme třeba kritiku, jaké podrobil chápání pravděpodobnosti a užívání matematických modelů ve financích matematik Nassim Taleb; studii, v níž ekonom David Author vyvrátil převládající názory na dopad otevření se čínskému exportu na zaměstnanost v USA; nebo tzv. replikační krizi, která zpochybnila mnohé populární výsledky experimentální psychologie posledních let. Racionalita koriguje racionalitu, nebo k tomu aspoň dává prostor. V řadě případů se ovšem korekce nekonaly.

Jenže teď máme co dělat s kritikou, kterou tato racionální korekce racionality nezajímá. „Iracionalita se tu dostává ke slovu jako zbraň proti establishmentu, který je považován za nelegitimní,“ popsal to americký komentátor Damir Marusic. „A establishment tím, že se snaží udržet si své pozice odkazem na racionalitu, v důsledku poškozuje univerzální přijatelnost racionality. Vzbouřenci jako by říkali: Jestliže rozum vede k takovýmto zvráceným výsledkům, tak ať jde rozum do prdele. Mám podezření, že toto sdělení rezonuje víc, než bychom si rádi mysleli.“

Je to moc teoretické? Podívejme se na jeden konkrétní, velmi živý výjev z poslední doby, smrt Ashli Babbittové.

Tato pětatřicetiletá Američanka byla jedinou z povstalců, beroucích 6. ledna útokem washingtonský Kapitol, kterou zabil příslušník ozbrojených složek. Její poslední minuty jsou zachyceny na několika videích – výtržníci sice vtrhli do Kapitolu, aby zabránili certifikaci hlasů, ale v praxi bylo jejich hlavní náplní natáčení na mobily. Ty záběry jsou útržkovité a filmy, které si z nich v představivosti složíte, se budou lišit. Bobbittová byla součástí davu, pronikl nejblíže kongresmanům, k místnosti nazývané Speaker’s lobby. Dorazili ke dveřím se skleněnými výplněmi, částečně odspodu zabarikádovaným nábytkem. S výtržníky byli přede dveřmi tři policisté bez vybavení, kteří právě dostali zprávu, že se po schodech ústících ke dveřím blíží posily, takže proti násilníkům aktivně nezasahovali, a naopak ustupovali stranou, aby blížícímu se týmu uvolnili cestu. Na druhé straně skleněné dveře hlídal jediný policista s pistolí.

Babbittová se mihne na jednom videu natočeném několik chvil před střelbou. Jako by se rozhlížela a povzbuzovala ostatní, aby šli dál. Může se zdát, že se svým batůžkem na zádech působila jako rozjařený výletník, ale je to krátký záběr.

O tom, co se stalo pak, si můžeme učinit obrázek z videa, na němž jsou zkombinované dostupné záběry – najdete je na YouTube pod názvem „Synchronised videos showing the shooting of Ashli Babbitt“. Výtržníci začali rozbíjet skleněné tabule dveří. O policistovi na druhé straně věděli – „Má pistoli!“ je slyšet výkřiky.

Pak vidíme Babbittovou, jak se vyšvihne – možná ji někdo pomáhal –, aby prolezla otvorem po skleněné výplni. V jejích pohybech není viditelná žádná „taktičnost“ ani urgentnost. Spíš připomíná dítě na prolézačce nebo na nějaké zábavné teenagerovské výpravě. Byla blízko dveří a chopila se příležitosti.

A pak sebou nepatrně trhne, jako by do ní něco pinklo – bez zvuku si toho ani nemusíte všimnout –, a sesune se na záda.

Pokusy o zteč tím končí. Spolubojovníci zjišťují, že je postřelená, a chovají se tak, jak se většina obyčejných lidí v panice často chová – snaží se přispět k řešení situace hlasitým vykřikováním toho, co každý vidí. Pokoušejí se jí poskytnout první pomoc, ale pak tento úkol raději přenechávají policistům, kteří mezitím dorazili. Sami se věnují natáčení na mobily, jejichž světla pietně osvětlují její zakrvácené tělo.

Jak se z veteránky Air Force, která v roce 2012 volila Baracka Obamu, stala náruživá fanynka Donalda Trumpa a přívrženkyně kultu QAnon, o tom vyšly a jistě ještě vyjdou mnohé reportáže. Ale v posledních dnech a hodinách se zjevně spolu se svými spolubojovníky dostala do jakéhosi transu, v němž nevnímala žádné nebezpečí a žádné překážky. Na druhé straně průhledných dveří, poslední překážky oddělující útočníky od kongresmanů, stál policista se zbraní namířenou přímo Babbittové do cesty. Buď ho nevnímala, nebo nevěřila, že vystřelí. Lze to pochopit stejně málo jako to, že se bezprostředně poté útočníci nebáli policistů se samopaly, kteří mezitím dorazili, a považovali za samozřejmé, že budou ošetřovat zraněnou a je nechají dělat si, co chtějí.

Opravdu si mysleli, že když je nechali dojít tak daleko, tak už ty zbraně nepoužijí a nechají je vrhnout se na kongresmany? Nebo se cítili nedotknutelní? Když normální člověk v přírodě narazí na medvěda a ten ho hned nerozpáře, tak k němu člověk nevykročí ani po něm nezačne házet šišky. Podobně si normální člověk zachovává zdravý respekt vůči zbrani namířené přímo na něj, byť ho do té chvíle jiní ozbrojení lidé nezastřelili. Každý normální Američan, který nechce umřít, má vštípeno, že když ho v autě zastaví policista, tak má stáhnout okénko, připravit si doklady, položit obě ruce na volant a ztuhnout. Natož když na něj namíří pistoli.

To si útočníci mysleli, že je policisté nechají dojít až ke kongresmanům, aby je mohli, jak vykřikovali, pověsit?

Babbittová se na to místo vůbec neměla dostat, protože země, která dovolí, aby povstalci pronikli do sídla zákonodárného sboru a násilím změnili výsledek voleb, přestává být suverénní zemí.

Organizace ochrany Kapitolu byla od začátku zbabraná, ale kdyby policisté začali střílet dřív a zabili víc lidí, těžko by jim to někdo v takto mezní situaci mohl vyčítat.

Poslední tweet Babbittové, zveřejněný asi čtyřiadvacet hodin před smrtí, obsahoval slova „Nic nás nezastaví“.

Jak se ukázalo, zastaví. A bylo to jako pinknutí.

Bojovníci afghánského Tálibánu si ve své vrcholné éře mysleli, že jsou doslova neporazitelní. Když v roce 1995 dobyli Kábul, jeden bojovník se to rozhodl svým druhům předvést tak, že v místní živořící zoo skočil ke lvovi do klece. Lev na pověsti o neporazitelnosti Tálibánců nedbal a hned ho roztrhal. Že jste zrušili zákonitosti reality, to si můžete myslet a říkat, ale pokud to budete brát moc vážně, tak se realita ozve. Tak se připomněla i Ashli Babbittové.

Jan Stráský v roce 2011 zaskočil veřejnost výrokem, že „příroda je nepřítel, a proto se musí proti ní bojovat.“ Ale tak to po většinu historie bylo, lidé dosáhli zabezpečení před libovůlí živlů až relativně nedávno. Proto se taky záliba v rozervané přírodní scenerii prosazuje až s romantismem; do té doby většině lidí na divočině nic zálibného nepřišlo. Proto si šlechta na zámcích nejdřív zřizovala pravidelné francouzské parky, jež nás dnes nudí, a stylizovanou divočinu anglických parků objevila teprve později, když už ta skutečná začala být bezpečně spoutaná. Proto taky některé asijské země, jež se dopracovaly modernity celkem nedávno, vzaly hrozbu čínského viru od počátku vážněji než Evropa a Amerika. Starší generace tam ještě mají zažito, že příroda je nevyzpytatelná a nezvladatelná.

My dnes při nejlepší vůli vnímáme přírodu zprostředkovaně. Ani fanoušek extrémních sportů ze sebe nevymýtí přírodovědné vědecké poznatky, jež se učil odmalička. I farmář těžko dokáže pomyslet na plodiny a zvířata odděleně od předpisů a dotací. Natož většina smrtelníků, pro které jsou přírodní jevy svázány s institutem dnů pracovního volna, dovolených a turistickou infrastrukturou. Chtěli bychom k přírodě blíž, ale nemůžeme, ta zprostředkovanost je dílo budované po generace.

A jaký je náš nejvlastnější způsob boje s pandemií? Soudíme se. O platnost opatření, o odškodnění. Ne od Číňanů samozřejmě, na ty nemůžeme. Od toho, na koho můžeme. Tak se bráníme proti virům.

V poslední době jako by pro nás ztrácela svou realitu nejen příroda, ale i společenské instituce a systémy. Takové, které jsou sice lidským výtvorem, ale měly své zákonitosti, pevnost, jež se opakovaně prosadila. Zatím to bylo představitelné hlavně v Americe. Někteří to dokonce přivítali jako nově objevený potenciál americké civilizace – možnost vytvořit si vlastní fantazii a v ní žít. Ale ono to není nijak nové, jen zatím v historii západní civilizace platilo, že zjištění, že jsme žili ve fantazii, je spojeno s pocitem hanby, pokoření, ošizení. Od pohledu na lumíky hromadně kráčející k útesu nebo na zástupy vábené Krysařovou flétnou se lidé sebezáchovně odtahovali. Počátek toho vědomí je zjevně zachycen v postřehu Hérakleita z Efesu: „Probuzeným je svět jeden a společný, avšak každý ze spících se obrací k vlastnímu.“ V krajním případě to demonstruje lev. Anebo pinknutí do čela jako v případě Ashli Babbittové.

Koronavirová pandemie je ideálním akcelerátorem – dělá z každého z nás nepřítele všech ostatních. Pokud bude trvat ještě dost dlouho, není důvodu, proč by se tenhle přízrak nereality neměl víc šířit i u nás.