Věří Češi více EU? Skeptický pohled na výsledky Eurobarometru

Nedávno byly publikovány první výsledky standardního Eurobarometru. Co nového přinesl?...

Nedávno byly publikovány první výsledky standardního Eurobarometru, tradičního průzkumu veřejného mínění, který organizuje přímo Evropská unie. Do českých médií se z něj dostaly především informace o razantním propadu důvěry ve vládu Andreje Babiše (ta oproti poslednímu měření poklesla o 21 procentních bodů) a o nárůstu důvěry v Evropskou unii (konkrétně o 9 procentních bodů). Po důkladnějším pročtení závěrů se však nezdá, že by se tu nově rýsovala láska Čechů k EU.

První pohled na čísla a grafy bývá často zavádějící. Stejně jako je potřeba opatrně nakládat s citáty (Winston Churchill třeba ve skutečnosti nikdy neřekl, že věří jen té statistice, kterou si sám zfalšuje), musíme také věnovat velkou pozornost číslům z průzkumů veřejného mínění. To je totiž vrtkavé, citlivé na přesné znění otázky a ne vždy správně vyhodnotí, co přesně tazatel zamýšlel.

Příklad? Češi podle Eurobarometru z nadnárodních a národních institucí dlouhodobě nejvíce důvěřují Organizaci spojených národů. Ne, čtenáře nešálí zrak. Organizace, která má nulové kompetence, nulový vliv a problematické renomé, se nyní těší důvěře 57 % Čechů. Od roku 2013 ji z prvního místa nesesadila ani Evropská unie, ani česká vláda či parlament…

Důvěra v Evropskou unii od roku 2018 narůstá konstantě, a to z tehdejších 32 % na dnešních 48 %. Zdá se však, že primárně vůbec nesouvisí se skutečným fungováním evropské integrace. Ve světle toho, že Češi velmi málo, v celé EU dokonce nejméně důvěřují svým národním politickým institucím (vládě nebo parlamentu), se zdá, že se k mezinárodním institucím a organizacím uchylují instinktivně. Hledají v nich útěchu z deziluze z české politiky.

Symbol versus praktická politika

Dalším důvodem ke skepsi ohledně rostoucí důvěry v Evropskou unii je názor Čechů na její klíčové aktivity. Abstraktní důvěra je totiž často jen víra v symbol, ale pro praktické fungování je mnohem důležitější schopnost podílet se na konkrétním obsahu, který jej naplňuje. A zde se moc nezměnilo.

Viz eurozónu, kterou můžeme použít jako příklad klíčové aktivity Evropské unie. Zatímco v průměru ji v Evropské unii podporuje 70 % voličů, v Česku je to pouze 40 %. Eurozóna je přitom jádrem současné integrace a členství v ní je z hlediska vlivu na chod EU naprosto zásadní. Skepse Čechů vůči euru je přitom dlouhodobá a jen těžko se v příštích letech změní (s ohledem na stav a postoje politické reprezentace).

Totéž ale platí pro novější projekty. Tady můžeme zmínit příklad potenciálního prohloubení evropské spolupráce ve zdravotnictví. Zatímco v průměru tuto myšlenku podporuje 27 % Evropanů, v České republice jde pouze o polovinu této hodnoty (13 %), což je podobný odstup jako v případě eura.

V neposlední řadě je třeba zmínit problém odlišné metodiky sběru dat, na který na Twitteru upozornil sociolog Daniel Prokop: Zatímco dříve se postoje sbíraly na základě osobního dotazování, aktuální šetření probíhalo vlivem pandemie distančně. Každá z technik přitom favorizuje určitý pohled na sociální realitu, protože některé vrstvy zasáhne více a některé méně. (Osobní dotazování zpravidla zachytí konzervativnější pohledy, digitalizace zase favorizuje ty liberálnější.)

Eurobarometr na změnu metodiky jasně upozornil, a to také s poukazem na možný dopad na výsledky šetření. V českém mediálním prostoru ovšem tyto informace dostatečně nezazněly. Stejně jako logický závěr, že s naší láskou k EU to nebude až tak žhavé, jak se na první pohled na nejnovější Eurobarometr může zdát.